Patřím ke generaci, pro níž demonstrovat, tedy veřejně ukázat své mínění, má přídech něčeho téměř zakázaného. Nevěřícně jsme v prosinci 1988 konstatovali, že režim povolil opoziční shromáždění v Praze na Škroupově náměstí.

O pár týdnů později, v takřečeném Palachově týdnu, v době, kdy některé noviny a časopisy psaly a některá divadla hrála téměř svobodně, kdy se už nerušila Svobodná Evropa, kdy se vyrojily soukromé obchody a řemesla, kdy řeholní sestry mohly opět oficiálně přijímat novicky a s řeholníky se o obnově působení jednalo, kdy velmi zlobiví intelektuálové dostávali výjezdní doložky a v zahraničí kuli pikle s exilem, byla brutálně potlačena demonstrace na Václavském náměstí.

Na demonstracích zhruba o dvě desetiletí pozdějších, proti Topolánkovu, Nečasovu a Kalouskovu ultrakapitalismu, proti specificky českému prodloužení hospodářské krize o nějaké tři roky, proti vládám, jejichž členové se navzájem odposlouchávali a které skončily, když policie vtrhla do bytu, kde premiér bydlel se svou milenkou, a udělala tam domovní prohlídku, jsem se cítil doma. Nejvíc na té stejně mohutné jako ty současné, kde se k ProAltu a dalším občanským iniciativám připojili odboráři a zaplnili Václavské náměstí a sousední ulice. Skandoval jsem na nich, možná trochu zbrkle a zjednodušeně: Kapitalismus — bída, hnus.

Figury na politické šachovnici se dostaly do nové konstelace. Strana, kterou jsem tehdy volil, se dostala do vlády a zůstala tam doposud, i když už jen jako ocásek a jako zdání parlamentní legitimity. Změnily se i mezinárodní kulisy této hry. Silněji promluvila dvě impéria a rozvinula se hybridní válka zahrnující i válku psychologickou.

Vládu, bohužel za přisluhování ČSSD, vede reprezentant té nejhorší podoby kapitalismu, jíž je oligarchie, snad dokonce kleptokracie. Oligarcha, možná jako cenu za vládní spolupráci, přistoupil na několik populárních opatření (jízdné na železnici, důchody) a dokázal vzbudit dojem, že je to jeho iniciativa.

Demonstrovat proti vládě, která je nepochybně sociálnější než minulé vlády? Symboly a hesla stran, které šly ne tak dávno po krku zaměstnancům, nezaměstnaným, nemocným, penzistům, sociálně slabým, stran, které podporovali jiní oligarchové ovládající i média, se hrdě pnuly včera nad hlavami na Letenské pláni.

Jít teď demonstrovat se stoupenci privilegovaného postavení církví, s habsburskými legitimisty, s lidmi, kteří se snažili zabránit ratifikaci Istanbulské úmluvy, s těmi, kteří demonstrující odboráře označili za lůzu? Možná s lidmi, kterým by se líbila mravnostní cenzura, soudě podle reakcí na loňské brněnské divadelní představení?

Přece jen jsem tam šel, snažil jsem se zachytit, co se říká na tribuně, občas zatleskal a pozdravil se s pár spřízněnými dušemi. Sledoval jsem nadšení a dobrou náladu čtvrt milionu lidí a též trochu zamračeného hněvu. Viděl jsem stovky a stovky hesel, často originálně vtipných, častěji stálým opakováním vyčpělých, od vulgárních a urážlivých po vysoce sofistikovaná, třeba napsaná v latině. Byl jsem tam, byl to můj nepatrný občanský čin a chci si za ním stát.

Směrem k emancipaci neprivilegovaných

I když vládnoucímu západnímu systému musíme vyčíst leccos, je zřejmé, že je projevem otevřené, pluralitní společnosti a je schopný se reformovat. Za dobu své existence se významně, i když ne dostatečně posunul směrem k emancipaci neprivilegovaných. Je nepochybně při všech chybách sociálnější než Čína a Rusko.

K západnímu světu patříme a v jeho rámci můžeme usilovat o změny. Ekologicky a sociálně orientovaný politický blok není v Evropském parlamentu navzdory konzervativním východním členským státům tak slabý a uvidíme, jak se bude prosazovat.

Je třeba na chvíli pozapomenout na spory a spojit síly, když se zdá, že jde o nezávislost justice, reálnou svobodu projevu, a snad dokonce o zachování pluralitního parlamentního rámce dalších sporů a dalších řešení. Měli bychom partnerům na demonstracích připomínat, že máme společný zájem, že však naše podpora není samozřejmá.

Není jasné, podaří-li se nám nějakých těch 40 procent spoluobčanů přesvědčit, že boj přistěhovalce proti přistěhovalcům není věrohodný a že jeho přímá demokracie švýcarského typu by byla blíž fašismu než liberálním pořádkům, které jsou už tak samozřejmé, že na ně nemyslíme. Není dopředu jisté, bude-li Andrej Babiš obžalován, jisté je, že aspoň do konce tohoto funkčního období nebude pravomocně odsouzen. Kdoví, zda jeho obdivovatelé pochopí, že to není ten dobroděj, ten lidový tribun, jakým ho zatím chtějí vidět.

Kdybychom se vzepjali nejen k mohutným společným vystoupením, ale i k většinové volbě obnovující standardní rámec právního systému, tak jako slovenští sousedé při prezidentské volbě, vznikla by nová situace. Pomohli bychom společně České republice pokračovat jako liberální demokracii (i při politologické námitce Elišky Wagnerové k tomuto pojmu) v jednotné Evropě, ale museli bychom pak korektně a rozhodně řešit koncepční spory, které jsou v tuto chvíli zakryty.

Nestačila by ta nebo ona úprava parametrů sociálního systému. Bylo by nutné vzít vážně, že demokracie v občanské sféře je pochybná, není-li následována demokratizací ekonomiky. Dokáže-li nekvalifikovaný lid rozhodovat prostřednictvím svých zástupců o tak komplikovaném celku, jakým je stát, jistě nic nebrání samosprávě pracovníků rozhodovat (nebo paritně s investory spolurozhodovat) o mnohem jednodušších ekonomických subjektech, jako jsou podniky.

Program občanských svobod a lidských práv, ke kterému jsem se byl v neděli na Letné přihlásit, je pro mne důležitý. Ale méně významná pro mne není vize sociální spravedlnosti a důstojného postavení lidí práce. To jsem v neděli nějak nedokázal dát najevo. Nelitoval jsem, že jsem se na Letenskou pláň přes selhání pražské dopravy dostal. Ale cítil bych se tam víc doma, kdyby už teď bylo možno hájit oba okruhy práv, občanská i sociální, včetně práva na zdravé životní prostředí, vyrovnaně.