Patřím ke generaci, pro níž demonstrovat, tedy veřejně ukázat své mínění, má přídech něčeho téměř zakázaného. Nevěřícně jsme v prosinci 1988 konstatovali, že režim povolil opoziční shromáždění v Praze na Škroupově náměstí.

O pár týdnů později, v takřečeném Palachově týdnu, v době, kdy některé noviny a časopisy psaly a některá divadla hrála téměř svobodně, kdy se už nerušila Svobodná Evropa, kdy se vyrojily soukromé obchody a řemesla, kdy řeholní sestry mohly opět oficiálně přijímat novicky a s řeholníky se o obnově působení jednalo, kdy velmi zlobiví intelektuálové dostávali výjezdní doložky a v zahraničí kuli pikle s exilem, byla brutálně potlačena demonstrace na Václavském náměstí.

Na demonstracích zhruba o dvě desetiletí pozdějších, proti Topolánkovu, Nečasovu a Kalouskovu ultrakapitalismu, proti specificky českému prodloužení hospodářské krize o nějaké tři roky, proti vládám, jejichž členové se navzájem odposlouchávali a které skončily, když policie vtrhla do bytu, kde premiér bydlel se svou milenkou, a udělala tam domovní prohlídku, jsem se cítil doma. Nejvíc na té stejně mohutné jako ty současné, kde se k ProAltu a dalším občanským iniciativám připojili odboráři a zaplnili Václavské náměstí a sousední ulice. Skandoval jsem na nich, možná trochu zbrkle a zjednodušeně: Kapitalismus — bída, hnus.

↗

Je třeba na chvíli pozapomenout na spory a spojit síly. Foto Jan Kašpárek, DR

Figury na politické šachovnici se dostaly do nové konstelace. Strana, kterou jsem tehdy volil, se dostala do vlády a zůstala tam doposud, i když už jen jako ocásek a jako zdání parlamentní legitimity. Změnily se i mezinárodní kulisy této hry. Silněji promluvila dvě impéria a rozvinula se hybridní válka zahrnující i válku psychologickou.