Kauza premiéra Andreje Babiše prochází jednou z horkých fází. Tlaky na něj se stupňují z několika stran, což nevyhnutelně vede k úvahám o oslabení jeho pozice, nebo dokonce o jeho politickém konci, který by mohl být jistým zlomem v dalším vývoji české politiky. Babiš však nemusí z celé situace vyjít jako poražený.

Asi má pravdu kolega Lukáš Valeš („Venkov se diví, co ti Pražáci blbnou“), který říká, že nejvíce se Babiš musí obávat toho, co přijde z Bruselu. Značně přitěžující a kompromitující informace budou premiéra nepochybně politicky oslabovat, v tomto směru možná i ve smyslu eroze podpory mezi jeho stávajícími příznivci. Dosud však máme k dispozici pouze předběžnou zprávu Evropské komise a teprve její finální verze — navíc se zapracovanými připomínkami českých úředníků — může být relevantním dokumentem, na základě kterého by bylo možné vynášet případné morální či jiné soudy.

Zatím je tedy kauza premiéra Babiše jedním z (i když velmi důležitých) faktorů politických zápasů, které se v posledních letech odehrávají na české politické scéně. Andrej Babiš je dodnes velmi významným a silným hráčem české politiky využívajícím řadu výhod a předností svých nebo jeho politické formace ANO. Tyto své dispozice může nadále využívat minimálně v trojím směru.

Za prvé stojí na čele širokospektrálního hnutí, které navíc v poslední době více zdůrazňuje takzvanou catch all strategii („jsme strana pro všechny“), která přispěla k místy výrazným, byť ne vždy trvalým politickým úspěchům řady podobně široce rozkročených stranických formací zdůrazňujících lidový charakter, byť jinak ne úplně srovnatelných ve státech střední Evropy — HZDS Vladimíra Mečiara, SMER Roberta Fica, FIDESZ Viktora Orbána.

Za druhé může Andrej Babiš stále využívat svou situaci a roli politika, kterého stvořily takzvané standardní politické strany nebo obecně dané prostředí. Tuto dimenzi můžeme chápat pozitivně — Andrej Babiš coby protest a bojovník vůči zavedeným politickým pořádkům — i negativně — Babiš jako produkt systému českého divokého kapitalismu nebo evropského dotačního socialismu.

V obou případech však platí selektivně pojatá účelovost kampaně vůči němu. Opět to docela výstižně charakterizoval Lukáš Valeš, když řekl, že Babiš je produktem systému vznikajícího v 90. letech za spolupráce takzvaně demokratických stran a že oligarchů, z nichž mnozí jsou napojeni právě na strany, které dnes vydatně protestují vůči Babišovi, je v českých zemích více.

A konečně může Babiš operovat s politickou agendou, která má v české společnosti stále značný mobilizační potenciál. Může ještě přitvrdit v rétorice v tom smyslu, že současná kampaň vůči němu zapadá do širšího kontextu politických zápasů ve státech vůči „Bruselu neposlušné“ V4. Při vzájemném srovnání politických poměrů v současné České republice, na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku vynikne značná podobnost ztělesněná zvýšenými snahami o změnu politických poměrů pomocí strategií takzvaných barevných revolucí vyvolávaných částečně též zvenčí.

Jinými slovy, pokud se Babiš bude opírat o stále relativně silné a zkonsolidované politické hnutí, bude přímo úměrně s růstem závažnosti jeho kauz vytahovat jiné kauzy s finančně daleko vážnějšími důsledky, bude proti sobě mít politické „dinosaury“ typu Miroslava Kalouska nebo demonstrace pod vlajkami EU, proti kterým se zřetelněji posune od politického lavírování k obhajobě národních zájmů (a stane se tak v souladu s tím jedním ze symbolů ve státech V4 poměrně silného odporu vůči „Bruselu“ a současné globální moci hlásající doktrínu liberální demokracie), rozhodně a zdaleka to nemusí znamenat brzký konec jeho politické kariéry.

Konečný soud nad Andrejem Babišem pak stejně vynesou hlavně voliči, kteří se — podobně jako v uplynulých volbách v roce 2017 — mohou rozhodovat na základě informací a tvrzení předkládaných některými médii nebo podle úplně jiných faktorů, což potvrdí fakticky dlouhodobé rozrůznění veřejného mínění v české společnosti.