Čapí dharma

Ivan Štampach

Kůrovec, hraboši a čápi nám připomínají, že Země není mrtvým mechanismem, který funguje přesně tak, jak si naplánujeme k zajištění vlastního pohodlí a blahobytu.

Čápi tentokrát zaujali veřejnost ne svým fiktivním hnízdem financovaným za podezřelých okolností, nýbrž tím, jak skuteční ptáci pozastavili svůj obvyklý sezónní průlet nad naším územím směrem do Afriky a nasytili se na cestu přemnoženými hraboši.

Předpokládá se, že vyšší výskyt hlodavců je periodický. Proto je hysterický zájem o jejich invazi podobný tomu, jako když média bijí na poplach, protože v zimě sněží nebo že jsou některé roky sušší a některé deštivější. Cokoli se děje v přírodě, pravidelně nebo nečekaně, je špatně a my jsme vždy v pořádku.

S čím jsou výkyvy v přírodních dějích vlastně v rozporu? Podle všeho příroda dráždí tím, že je neposlušná. Máme své geometricky zkonstruované koncepce. To, co ještě pořád ze setrvačnosti nazýváme lesem, je podnik na výrobu dřeva, ve kterém stromy tvoří zarovnané řady a zástupy evidovaných jedinců. Tam, kde nepotřebujeme stromy, musí být louka osekána na způsob vojenského sestřihu.

Když se skutečný les prosazuje v exteriéru dřevařských firem, když drze chce, aby v něm byla přirozená diverzita rostlinných a živočišných druhů, když se trávník změní třeba na chvíli v pestrou louku, autorita zasáhne a přírodu umravní.

S přemnoženými hlodavci jsme potřebovali hned, razantně a podle racionálních propočtů zatočit. Rozeseli jsme do polí jed, který začal hubit zvířata, jež úrodu neohrožují. Pak to jiný úřad zbrzdil. Manipulativní racionalita byla na chvíli v rozpacích. Co dělat, aby se zajistil výnos zemědělských podniků a udržely se cenové kalkulace? Jak si se zlobivou přírodou poradit tak, aby bylo nadále zajištěno naše pohodlí a náš blahobyt?

Čápi nám předvedli, že život ponechán sám sobě zachovává dynamickou rovnováhu. Foto Pixabay

Čápi nám předvedli, že v přírodě existuje samoregulace. Že život ponechán sám sobě zachová dynamickou rovnováhu. Činí to jinak, než bychom chtěli sami životním procesům nadiktovat. Příroda nás, lidstvo přetěžující zdroje nutné pro udržení života, občas klepne přes prsty. Podle všeho potřebujeme mít názorně předvedeno, že si nemůžeme dovolit cokoli a že náš zájem bez ohledu na ostatní tvory nebo v soupeření s nimi je iluzorní.

Přírodní rytmus a vyrovnávající procesy ve všem živém nám připomínají nutnost udržitelného života a tím i potřebu uskromnit se. Možná na to vše přece jen přijdeme sami. Nejmladší dospívající generace budí dojem, že má pro to smysl. Pokud setrváme v diktátorské pozici vůči živým bytostem a neživým věcem Země, může příroda nám nebo dětem či vnukům dnešní aktivní části lidstva změnu jednání vnutit a může to víc bolet.

Odkouzlení přírody

Je otázkou, smýšlíme-li tak, jak jednáme, tedy je-li naše uvažování jen ilustrací, jen omluvou našeho jednání a egoistický zájem jednotlivců a skupin je primární, a tedy přirozený. Druhá možnost je vzít vážně specificky lidskou schopnost myslet a připustit, že jednáme podle svého smýšlení. Že totiž naše separované ego prosazující své hmatatelné zájmy je myšlenkový konstrukt. Že smýšlení může, ale nemusí být egocentrické. Že se mysl může otevřít a stát se ekocentrickou.

Vážné podezření budí mnohasetletá myšlenková tradice, která se projevuje v Bibli, ve Starém i Novém zákoně a také v Koránu. Připomíná se, že judaismus, křesťanství a islám odkouzlily přírodu. Hned na začátku první biblické knihy, Knihy stvoření (Genesis) Slunce a Měsíc nejsou bytosti mocně působící na pozemské osudy, jak je tomu v sousedních kulturách, nýbrž to jsou svítilny, které mocný Hospodin zavěsil na nebeskou báň s úkolem osvětlovat den a noc.

Biblická vize přírody předané člověku, aby ji ovládl a postavil do služby svým zájmům, postupně vedla k posunu vědy v technovědu. Odkouzlení přírody mohlo mít i svůj dobrý smysl. Zbavilo nás strachu z neosobních osudových mocností. Dovedlo nás však také postupně k technické civilizaci a ke konfliktů lidstva s přírodou.

Biblické pojetí se historicky propojilo s radikálním dualismem duše a těla, ducha a hmoty, člověka a přírody, Boha a tvorstva. Jiný biblický motiv, péče o zahradu, do níž Bůh člověka postavil, role člověka jako pastýře tvorstva, to bylo zapomenuto.

Ekocentrický život hledá inspiraci a ukazuje se, že mocenský dualismus už vyčerpal své možnosti inspirovat kulturu a civilizaci. Kultura založená na vševládném mocipánovi a ustrašené poslušnosti je podle všeho v koncích. Monoteistická náboženství jsou v krizi a na povrch se dostává jejich nebezpečný potenciál. U lidí pociťujících odpovědnost za stav světa ztrácejí důvěru.

Inspirací pro mnohé je duchovní život, který v indické tradici dostal jméno Dharma. V ní, zejména v té podobě, jak ji lidstvu představil Gautama Buddha, se nepočítá s vševládným božstvem a světem jako jeho produktem. Bohové jsou tam bráni s poněkud ironickým odstupem. Existovat jako bůh tam z hlediska nalezení cíle života není příliš prospěšné.

Být člověkem v tomto pojetí je drahocenné zrození. Probuzená mysl se projevuje v životě a nauce člověka Gautamy a nesčetných buddhů. Člověk však není bytostí shůry obdařenou privilegii. Lidské já je pravým já, když je naplněno vším tím, co není já. Když jím prochází životní proces. Lidství není marné. Nemá se rozplynout jako kapka v oceánu bytí, jak se někdy tomuto pojetí předhazuje. Spíše má oceán bytí a života vplynout do té kapky, jíž je každý z nás.

Probuzení se týká celku skutečnosti. Celek je v probuzené mysli živý, i když je živý jinak, než jak o tom referuje biologie. Země ukazuje složitými regulačními procesy, že je v jistém smyslu živou bytostí. Že je to možná Matka Země. I čápi nám protentokrát připomněli, že jistě není mrtvým mechanismem. Že probuzené vnímání životních dějů je cestou, jak život v přátelské kooperaci se Zemí a jejími tvory udržet.

    Diskuse (124 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 19, 2019 v 16.25
    Kapka v moři, nebo moře v kapce?
    Do stále přetrvávajících náboženských diskusí v prostředí DR teď tedy Ivan Štampach vstupuje (bezmála by se chtělo říci: vtrhává) s radikálním obratem, který se zdá mít potenciál všechny dosavadní názorové střety rozetnout jako gordický uzel.

    Zreprodukujme si: s poukazem na stav přírody pod správou (či nadvládou) současné civilizace považuje za nezbytnou zásadní změnu paradigmatu - na místo dosavadního židovsko-křesťansko-islámského modelu založeného na dominanci, na panství Jedné Jediné božské bytosti (a s tím souvisejícím panstvím člověka nad přírodou) má nastoupit buddhisticky fundovaný harmonický, holistický vztah člověka k okolnímu světu, na základě vzájemného splynutí, bez teologických i mocenských hierarchií.

    Bylo by dozajista marným počínáním chtít tento Štampachův počin (či návrh?) odmítnout či zavrhnout paušálně, jako naprosto nevhodný; jako vždy má Ivan Štampach své téze velice dobře odůvodněné, takřka "neprůstřelné". A především při pohledu na současnou ekologickou (ale i duchovní a mravní) krizi současného lidstva by se opravdu chtělo zvolat: "Ano! - tohle je ta pravá cesta pro člověka současné doby! Odložme a odhoďme veškerý dosavadní dualismus a jeho mocenské hierarchie, splyňme harmonicky s veškerým světem, otevřeme se moudrosti bytí, probuďme svou vlastní mysl! Odměnou nám bude jak harmonický vztah k naší přírodě, tak i harmonický, nekonfliktní vztah nás navzájem!

    Takže jak řečeno, napohled to nemá chybu. Ale - i tady se při pohledu bližším ukazuje, že věci tohoto světa budou asi ještě o něco složitější.

    Začněme tím - o sobě krásným a inspirativním - přirovnáním o kapce a moři. Člověk tedy má být tou "kapkou", která probudí své vědomí, otevře se vůči světu, a veškerou moudrost tohoto světa pojme do sebe.

    Až potud je dozajista všechno naprosto správně a dobře. Problém ovšem začne tam, kde se začneme ptát: "A co vlastně opravdu přiměje tu kapku, aby do sebe přijala - aby do sebe přijmout dokázala - celé to moře?"

    Zcela jistě nebude žádného sporu o tom, že pro tu kapku ten počin "pojmout do sebe celé moře" představuje enormní výkon. Obrovské množství práce. A že tedy ta "kapka" - tedy jednotlivý člověk sám - jen za velice specifických okolností nalezne dostatek motivace k tomu se této práce ujmout, tuto práci na sobě samém vykonat.

    A za druhé: toto "moře" (které Štampach definuje jako "ne-já") - čím toto "moře" vlastně doopravdy je? Jaký je jeho konkrétní obsah? Co z něj, z jeho pravd, z jeho moudrosti je pro nás prioritní, a co je méně významné? Kam máme napřed napřít naši pozornost, a kam později?

    Toto "moře" - které má zřejmě symbolizovat veškerou sumu možného poznání, všeho co člověka může nějak duchovně, duševně a intelektuálně obohatit - to se tady totiž zjevuje ve značně neurčité, amorfní podobě. Což je zřejmě vůbec dost obecná vlastnost těchto dálněvýchodních modelů. Člověk tu stojí tváří v tvář Všehomíru, a má se sám pociťovat jako jeho integrální součást. Jenže, jak věděl Hegel, toto "všechno" je ve skutečnosti zároveň "nic", pokud ho nedokážeme uchopit, nazvat, pojmout zcela konkrétně, v jeho jasných konturách a specifikacích.

    A pojmout něco konkrétně - to nevyhnutelně znamená diferencovat. A diferencovat - to znamená oddělovat. Negovat. Omnis determinatio est negatio. Ale tím se nám zároveň rozpadá celá ta bezrozporná harmonie asijského pojetí postavení člověka ve světě.

    Vůbec je nutno se ptát, jestli toto asijské, principiálně harmonické (respektive celostní) pojetí může přebít základní myšlenku Hérakleita, že bez rozporů, bez konfliktu, bez sporu není nic. Protože jakmile by skončil konflikt, protiklad - v tom okamžiku by ustal veškerý pohyb, dynamismus rezultující právě a pouze z těchto protikladů. Dokonalá harmonie je absolutní bezživotí, smrt.

    Ivan Štampach vyslovuje názor (který sám ovšem není nijak nový), že je to ten židovsko-křesťanský dualismus s dominantní pozicí personálního Boha, který následně svou absolutní moc nad světem deleguje na člověka, co je základní příčinou kořistnického, majetnického vztahu člověka k přírodě. A vůbec zdrojem všeho nedobrého.

    Stejně tak je ovšem oproti tomu možno tvrdit, že je to právě tento židovsko-křesťanský dualismus, který je prapůvodním zdrojem veškeré dějinné i kulturní dynamiky celé euroamerické civilizace.

    Člověk se musí napřed rozdělit na to "já" a "ne-já", musí projít tímto konfliktem, tímto protikladem, aby teprve na základě prožitého napětí z tohoto vztahu začal hledat sám sebe, své vlastní kořeny.

    Položili jsme otázku, kde vzít dostatečný impuls pro to, aby člověk-kapka do sebe opravdu přijal, pojal celé to "moře", celé potenciální duchovní, intelektuální, kulturní bohatství, které mu jenom může nabídnout a poskytnout tento svět.

    Jistě, touha po bezrozporném, harmonickém splynutí s veškerým univerzem může být velmi silnou motivací. Ale už jsme si řekli, že v tomto modelu se nevyhnutelně ztrácí veškerá diferenciace, a tedy samotný duch. "Základní vlastností Ducha je rozlišování," napsal svého času Hegel.

    Zatímco ten dualistický model - ten je založen na protikladu, na negaci, člověk je tu zcela bezprostředně sám sebou a něčím jiným, tento existenciální protiklad ho sám nutí hledat odpověď. Nutí ho znovu a znovu hledat, bádat, ptát se co je vlastně tento svět, jaká je jeho podstata.

    Ten dualismus člověk - Bůh, respektive člověk - příroda: ano, ten může nabýt negativních forem, ale to vlastně jenom tehdy, když zůstane právě pouhým dualismem. Když se tento dualismus nepodaří překonat ve smyslu dialektické syntézy; tedy takové syntézy, která překonává onen - mechanický - dualismus, ale zároveň si zachovává původní dynamiku vzájemného protikladu obou výchozích momentů.

    Takové tedy vyvstávají otázky a problémy, když bychom chtěli východisko ze současné krize euroamerické civilizace hledat v konec konců bezrozporné harmonii holistických modelů dálnovýchodních.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    August 19, 2019 v 16.28
    Autorovi
    Děkuji za ten článek.

    Pokud jde o odkouzlení přírody, máte překvapivě blízko k Josefu Šmajsovi. Nebo taky ke hlubinným ekologům počínaje Arne Naessem.

    "...může příroda nám nebo dětem či vnukům dnešní aktivní části lidstva změnu jednání vnutit a může to víc bolet."
    Ona to nepochybně udělá, možná už to začíná dělat. A bolet to bude určitě; čím déle se budeme tvářit jakoby nic, tím víc. Možná už ani tak ne naši generaci, ale naše děti asi jo a vnoučata to bude bolet určitě. Proto je výsměch té švédské Gretě jedním z největších projevů idiotismu současného lidstva. To už jsme proboha upadli tak hluboko, že nám nezáleží na osudu našich vnoučat?

    Na tohle už jsem sice jednou odkazoval, ale považuji to aktuálně za jeden z nejlepších textů v dané souvislosti:
    https://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=724449

    Na ten text odkázal na svém blogu i Tribun a jeden diskutující mu k tomu napsal toto:
    "Žádné zatažení za brzdu nepomůže, protože zpomalení není řešení. Pokud by se mělo mělo něco změnit, museli bychom všichni vystoupit a vydat se pěšky jiným směrem. Na to nemáme, nikdy to všichni neuděláme a ti co ve „vlaku“ zůstanou si ho vždy zase odbrzdí. Zpoždění jim nezabrání v další cestě i kdyby měli jet doslova přes mrtvoly vystoupivších."
    Eva Hájková, penzistka
    August 20, 2019 v 8.6
    Z článku by se skoro dalo usoudit, že dokud se nenarodil Ježíš, vládla v celém širém světě naprostá harmonie. Až na židovský národ, pochopitelně, protože ten přece uctíval toho jediného vševládného Boha už odedávna.
    Naštěstí autor aspoň vzpomíná biblický motiv: péči o zahradu, do níž Bůh člověka postavil. Který prý byl zapomenut. Jako by to "zapomenutí" člověka nebylo součástí celého židovsko-křesťanského příběhu.
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    August 20, 2019 v 17.50
    Cituji: "Biblická vize přírody předané člověku, aby ji ovládl a postavil do služby svým zájmům, postupně vedla k posunu vědy v technovědu. Odkouzlení přírody mohlo mít i svůj dobrý smysl. Zbavilo nás strachu z neosobních osudových mocností. Dovedlo nás však také postupně k technické civilizaci a ke konfliktů lidstva s přírodou."

    Ale člověk se skutečně stal pánem přírody a světa. To nejde popřít, vymazat, ani vzít zpět.
    Začal antropocén.

    Jen se ukazuje, že vztah člověka ku přírodě nemůže být vztahem panským, nejde jen brát.
    Musí to být vztah dobrého hospodáře ke svému statku.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 21, 2019 v 11.47
    Člověk a svět: pán, dobrý hospodář, nebo kapka v moři?
    No jistě; ale Ivan Štampach se tím přiklání k tomu názorovému směru, který tvrdí, že právě to panství technovědy je od samého počátku, ze samotného svého principu špatné. A že to jediné co je možné rozumně udělat je to, celý koncept vztahu člověka ke světu postavit na základ zcela jiný; na základ kde se člověk vůbec nestaví do pozice "pána" (byť i třeba s dobrými úmysly) nad světem, ale kde by se člověk pojímal právě jako ta "kapka v moři". Tedy ne jako někdo kdo je vydělený ze světa (a z přírody), nýbrž je apriori součástí této přírody, tohoto světa.

    To je jak řečeno koncept dnes dost sdílený, a má dozajista dobré argumenty.

    Ten křesťanský koncept má tu vadu, že je zde od samotného počátku postulována hierarchie. Člověk je ustanoven "pánem" nad světem. A že tento svět má ovládat, opracovávat ve svém vlastním zájmu.

    Sice je zde - dozajista! - zároveň dáno i (byť i implicitně) přikázání k "dobrému hospodaření" s tímto světem, s touto přírodou; ovšem tady je možno kriticky namítnout, že toto přikázání k dobré správě je až sekundární. A že jakmile se jako první vysloví to právo člověka světem vládnout, světem manipulovat, tak že už tím se všechno dostává na špatnou kolej. Ze které pak už není - i při nejlepší vůli - možné sestoupit.

    Z toho pak pramení ty snahy celý vztah člověka k přírodě postavit na základ zcela jiný, kde tento aspekt (a právo) ovládání, manipulovatelnosti naprosto chybí.

    Jak řečeno, tento (proti)koncept má velice dobré odůvodnění; ale já jsem se ve své kritické replice snažil naznačit, že ten vztah člověka k jeho světu bude nakonec asi přece jenom ještě mnohem komplikovanější, mnohovrstevnatější, nežli aby bylo možno definitivní řešení nalézt v dálněvýchodním konceptu apriori bezrozporné existence člověka uprostřed světa, jakožto "kapky v moři".
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    August 21, 2019 v 18.34
    Mně ten "ekocentrický" pohled připadá naivní, stejně jako "přátelská kooperace se Zemí a jejími tvory".
    Ona totiž ta kooperace mezi tvory v přírodě je přátelská opravdu jen výjimečně, funguje třeba mezi stromy v lese. Ale velmi často je založená na konkurenci a postavení v potravním řetězci. Vlci nejsou přátelé laní...

    Takže to opravdu vidím na nutnost oprášení té zapomenuté bibiblické teze v článku také zmíněné, o "péči o zahradu".
    Péči, do které se vejde jednak opravdu "péče" o kulturní krajinu, jednak rozvaha, že přírodě je nezbytně nutné ponechat i nedotčený prostor.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    August 21, 2019 v 18.59
    Aleši Morbicerovi
    Hlubinní ekologové svého času vycházeli z postoje vlastního většině přírodních národů, třeba severoamerickým indiánům. Nejde o to "přátelsky kooperovat". Jde o to přijmout mimolidské bytosti za rovnocenné partnery. To vůbec nevylučuje, že občas některou z nich museli ulovit. Nicméně součástí jejich loveckých rituálů byla i pocta ulovené kořisti a omluva její duši (o existenci duší zvířat a rostlin vůbec nepochybovali...) za to, že ji museli ulovit, aby sami sami nezemřeli hlady. A počítali i s tím, že občas někdo "uloví" je samotné.
    Eva Hájková, penzistka
    August 21, 2019 v 20.33
    Ať ten postoj klidně mají. Když ho nebudou nikomu vnucovat, pak je to OK.
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    August 21, 2019 v 22.38
    Nějak si pane Kalousi nemohu vzpomenout, kdy naposled jsem oštěpem skolil svou budoucí večeři...

    Ale vážně - nějak si takový návrat k vidění přírodních národů neumím představit.
    Opravdu to do budoucna vidím spíš na syntetické maso, na potraviny z robotických hmyzích farem, krajině by zůstala jen část rostlinné výroby, ovoce apod.

    A jinak to biblické zahradničení, jak jsem psal výše - péče o kulturní krajinu plus ponechání dostatečné rozlohy pro volnou přírodu.

    Ale je fakt, že na rozdíl ode mne se pan Štampach odpoutává nejen od Církve, ale i od Krista...
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    August 22, 2019 v 1.50
    S vámi křesťany je potíž. Vy jste posvátno vykázali do určitého kouta svých myslí a přiznat ho aspoň v některých ohledech přírodě třeba i jenom ze sebezáchovných důvodů nebo s ohledem na příští generace u vás zřejmě nepřichází v úvahu. Ten postoj přírodních národů je zcela identický s vaším postojem, že kostel je místo k provozování bohoslužeb nebo že se (s prominutím) na hřbitově nečůrá na hroby. Přiznat posvátno přírodě je pro vás projevem pohanství, které musí být jako takové za každou cenu vymýceno. Jenže jestli pro vás krajina zůstane fabrikou na jídlo, na dřevo nebo na stavební materiály a mimolidské bytosti živými konzervami, budete s největší pravděpodobností z(a)traceni, protože když vám váš pánbůh svět (údajně) svěřoval do péče, takhle si to asi nepředstavoval.
    + Další komentáře