Hraboš polní je drobný myšovitý hlodavec z podčeledi hrabošovitých (Cricetinae) dorůstající něco málo přes deset centimetrů a vážící 20 až 40 gramů. Jedná se o našeho nejhojnějšího savce, který obývá stepi, travnaté louky, a především pak zemědělsky využívanou krajinu (40—50 procent populace v České republice).

↗

Hraboši nenapadnou žádné město a jejich populace vždy zase poklesnou. Použití jedů je nesmysl. Foto Wikipedia

Pozná se snadno. Oproti myšicím, se kterými se hraboši na mnoha biotopech dělí o prostor, mají hraboši krátký ocas (asi tři centimetry), menší uši a oči, což je typická tělesná konfigurace pro život v norách. Samičky hraboše jsou dvacet dní gravidní a stejnou dobu kojí. Oproti mnoha jiným druhům savců mají po porodu opět říji (estrus), během které počnou a vývoj zárodků se po dobu kojení stávajících mláďat zastaví. Jinak řečeno, pokud samička o svůj vrh přijde, rychle se nastartuje vývoj pozastavených embryí.

Hraboši se dokážou pářit i v zimě, pokud v důsledku nešetrné sklizně zůstává zrno na poli. Tyto adaptace činí z hraboše superrodiče, kteří jsou schopni rychle zaplnit prostor. V zimě je pro hraboše důležitý výskyt sněhu. Sníh je totiž nezbytnou izolací, díky které neklesne teplota v norách pod nulu, a proto se právě v těchto létech mohou hraboši úspěšně rozmnožovat i v zimě.

Nejkritičtějším obdobím je pro hraboše a další drobné savce období holomrazu. Pokud bez sněhové pokrývky promrzá půda, populace hrabošů se zmenší o šedesát procent. Na jaře se hraboši živí zelenými lehce zpracovatelnými výhonky a rostlinami, zatímco v druhé polovině roku převažuje v jejich potravě zrno obilovin. Toto jsou informace, které zná každý středoškolák z hodin přírodopisu.

Asi nejzajímavějším aspektem hrabošího rozmnožování je jejich populační dynamika. Zaplnit prostor až po nosnou kapacitu prostředí trvá populacím 3—4 roky, kdy dosahují gradačního maxima. V důsledku vnitřních fyziologických mechanismů v kombinaci se sociálním stresem, kdy je jedinců moc, se rozmnožování zastaví. Jedinci pak masově vymírají mimo jiné i proto, že ve velké populaci, kde se stresovaní hraboši neustále potkávají, se lehce přenášejí patogenní bakterie a viry.

Důležitým faktorem vedoucím k poklesu je exoregulace, kdy na nárůst populace hrabošů reagují i jejich predátoři (lišky, lasičky, dravci jako káně lesní, sovy nebo čápi a volavky). Jejich populace také vzroste a tím je přemnožování hrabošů regulováno na „únosnou“ hladinu. Nedostatek predátorů neovlivní cyklické přemnožování drobných savců, ale má vliv na celkovou hustotu či populační denzitu.

V krajině, kde chybí refugia pro ptáky a savce, kteří mohou hraboše regulovat, je tento efekt mnohem výraznější. Je nutno si uvědomit, že hraboši s námi žijí tisíce let, po dobu, co obděláváme půdu. Problém ale je, že dnešní průmyslové obdělávání půdy na obrovských lánech znamená výrazný pokles biodiverzity a narušení exoregulace predátory. Velkým problémem je navíc změna vodního režimu na obrovských lánech, které špatně zadržují vodu a kde se sucho projeví mnohem intenzivněji na poklesech ve výnosech z půdy.

Jako vhodnou analogii bych použil lidské nemoci. Když má člověk virózu, pak je snadné dostat také sekundární bakteriální infekci v krku, protože organismus je oslabený. A obdobně rozsáhlé lány, na nichž chybí voda a život, snadno „dodělá“ hraboš polní. Problémy současného zemědělství nespustil hraboš, ale způsob hospodaření v zemědělské krajině.

Co s hraboši?

Co s tím? Nejdříve je nutné si přiznat, že komunikace představitelů základního výzkumu a zemědělců je evidentně nedostatečná. To se dá vyřešit například vypsáním specifických výzkumných programů na výzkum hlodavců v zemědělské krajině a popularizací a prezentací jejich výsledků v médiích. Bez komunikace se to nezvládne.

Konkrétním praktickým krokem je fragmentace obrovských lánů s narušeným vodním režimem na menší celky. Důležité je nechávat část polí ladem, například v dobách populačního maxima hrabošů, a kombinovat takový režim s občasnou hloubkovou orbou. Použití jedů považuji za naprosto nesmyslnou alternativu k přirozené regulaci, protože populace stejně opět klesnou a zemědělci jen rozhází své zisky za prostředky na hubení.

Opakuji, populace hrabošů klesnou, děje se tak pravidelně již tisíce let v zemědělské krajině a desetitisíce let v přirozených lučních a stepních ekosystémech. Vedlejší efekty hubení jsou navíc nedozírného rozměru, protože hynou desítky dalších druhů drobných a středně velkých savců, které škody nezpůsobují (myšice malooká, myšice křovinná, rejsci, zajíci) či ptáků, pro které jsou drobní savci potravou, včetně dravců, sov, bažantů, racků.

Jen pro zajímavost, potravu lišky tvoří v době gradace z více než ze tří čtvrtin právě hraboši a myšice. Hladová liška spořádá denně i několik desítek hrabošů, takže i k ní se jed spolehlivě dostane.

Nejdůležitějším doporučením je ovšem nepodléhat dezinformacím přicházejícím z různých stran. Hraboši opravdu nenapadnou hlavní či jakékoli jiné město či obec, protože jejich migrace (na rozdíl od severských lumíků) nejsou dlouhé a ani rychlé. Dodržováním hygienických návyků a nesaháním na zvířata se spolehlivě ubráníme i nákazám, které mohou hraboši přenášet.

Fakta je možné si ověřovat ve veřejných databázích, například na scholar.google.cz (klíčová slova: „vole population cycle“ — česky „populační cykly hrabošů“) existuje přes 37 tisíc odkazů na odborné vědecké články týkající se populačních cyklů hrabošů. Na toto místo se zcela mimořádně hodí známé klišé — důvěřuj, ale prověřuj!