Začnu „změnami klimatu“. Pokud se díváte na přírodu jako na něco živého, dynamického, co se v čase mění a přizpůsobuje se situaci — a vás ty změny nepohoršují — jste nakonec překvapeni a fascinováni, jak fungují přírodní mechanizmy. Více než třicet let profesionální ochrany přírody stále poopravuji svůj pohled.

Nejdříve mě příroda fascinovala svými scenériemi a druhovou pestrostí. Dnes už vím, že její kouzlo je v tom, že se scenérie mění a druhy se přelévají z místa na místo. Ovlivňuje to kde co, ale nejčastěji počasí. Takže měnící se klima musí mít vliv na chování přírody.

U nás na horách, které jsou ještě navíc od přirozenosti mokré a v nichž ležívají jezera studeného a vlhkého vzduchu, zatím moc výrazně změnu klimatu nepozorujeme. Ano, posledních pár let jsou některé měsíce sušší, než je obvyklé. Zrovna letos neroste moc hub, ale vloni jich bylo tolik, že jste nestačili sbírat.

Máme historické záznamy, že takové sucho bylo i dříve. Horské a suché roky tu byly kolem velké kůrovcové kalamity po roce 1870, extrémní sucho pak v roce 1947. Horká léta byla i na počátku 80. let.

Takže zatím se Šumava nijak výrazně nevymyká z normálu, i když také pozorujeme dlouhodobý trend pomalu rostoucích teplot a snižující se výšky sněhové pokrývky. Ale nezaznamenali jsme klesající množství srážek, což je velmi důležité pro všechny organizmy obývající národní park.

S tím souvisí i odumírání stromů. Žádný strom nežije nekonečně dlouho a dříve nebo později odumře, pokud jej nepokácíte. A národní park by měl ukazovat ty stromy, které žijí a umírají přirozeně. Bez kácení.

Stromy někdy odumírají ve velkém množství. A za jejich odumřením většinou stojí zase počasí — sucho nebo vichřice. Kůrovec, který v tomto příběhu hraje roli řezníka, nebývá tou hlavní příčinou. Je jen nastaven na to, aby dokázal každou takovou situaci plně využít. Na Šumavě normální věc: dělo se to po vichřici 1870 a 1929, po suchu 1947. Děje se to i nyní.

Uvažovali jsme o tom, že by se možná rostoucí teplota mohla projevit v tom, že se v přirozené obnově lesa začnou hojněji objevovat teplomilnější listnaté dřeviny. Nebo že teplomilné druhy dřevin budou stoupat výše do hor. Ale příroda nás vyvedla z omylu.

Posledních patnáct let se velmi intenzivně zmlazuje smrk, jakoby si chtěl stále podržet svou výraznou dominanci mezi ostatními stromy. Kterou si tu drží — podle pylových záznamů — posledních devět tisíc let.

Z toho, co jsem popsal, je zřejmé, že zatím v národním parku nepociťujeme takovou krizi sucha, jako je tomu v nižších polohách. Ano, i u nás se objevuje více lýkožrouta smrkového, ale zatím jeho početnost ani zdaleka nedosahuje dimenzí, které jsme už na Šumavě zažili před třiceti, dvaceti lety nebo po orkánu Kyrill.

V posledních letech u nás stromy umírají spíše při vichřicích než kvůli suchu. Ale i vichřice tu byly vždy a měnily tvář lesa i krajiny.

Uzavřu to citátem Jaroslava Vrchlického z konce 19. století, který popsal ústup gradace kůrovce na Šumavě… A hlavně, potvrdil, jak jsou přírodní procesy neuchopitelné: „Ale ani nejusilovnější prací lidskou nebyla by se zamezila další zhouba krásných lesů šumavských, kdyby nebyla vystoupila sama příroda tajemnou nejúčinnější pomocí svou. Počalť náhle — z příčin nepoznaných — mizeti korovec, právě tak jako mizejí mezi lidstvem epidemie, když byly dostoupily nejvyššího vrcholu a když naděje na jich vyhasnutí bývá nejmenší..."