Ale takový pohled na Rudou armádu jako na loupeživé bandy je zcela v souladu s tím, co by o tom napsali v MfD, Lidových novinách... v rámci žánru "alternativní obraz historie". Dnešní téměř oficiální výklad je čisté převrácení toho minulého, osvobodili nás jen Američané, Rusové pouze místo hnědé totality přinesli rudou totalitu, takže to nebyli osvoboditelé. Otázka je, proč se Američané a Britové vlastně spojili se Stalinem a ne s Hitlerem, když mezi nimi žádný zásadní rozdíl nebyl.

Když se dnešní, naštěstí jen někteří dnešní marxisté bijí v prsa, že oni to myslí jinak a jsou pro demokracii, je třeba velmi pozorně naslouchat i všemu ostatnímu, co říkají,

Významní představitelé zdejší komunistické strany obdivují Rusko a Čínu, jakoby snad ruský imperialismus byl lepší, než americký, jakoby polovičatá demokracie v Rusku a stranická diktatura v Číně vyhovovaly demokratickým pravidlům. Ukazují tím svůj verbální příklon k pluralitě a demokracii v jiném světle. Když k tomu doplníme jejich obchodní zájmy v těchto zemích, je obraz celistvý.

Nevěřím nikomu, že jeho touha po socuialismu zahrnuje skutečný respekt k pluralitní demokracii, pokud jasně neodsoudí zločinný stalinský režim. Rozhodně nestačí říct něco na tento způsob: "Při budování socialismu v Rusku po revoluci došlo i k určitým deformacím, ale my je odmítáme a jsme pro dodržování socialistické zákonnosti." Je třeba jasně uznat, že to byly strašlivé zločiny a že pachatelem těch zločinů byl režim, ne pomýlení jednotlivci. Je pro mne nevěrohodný jako spojenec v úsilí o demokratizaci ekonomických vztahů každý, kdo ignoruje památku obětí gulagů, kdo ignoruje např. sadistické pobití desetitisíců Poláků v Katyni.

I čistě pragmatický důvod by měl vést k vážnému zamyšlení nad stalinismem. Přehlížení stalinského teroru dává zbraně proti socialismu do rukou agresivní pravici. Pouze jednoznačné, důsledné a upřímné odsouzení stalinského teroru demokratickou levicí způsobí, že bude věrohodná i pro nepředpojaté intelektuály, a vůbec pro občany či voliče. I já jsem schopen věřit možnosti socialismu při zachování pluralitního občanského uspořádání jen za předpokladu ostré distance od zločinů oné karikatury socialismu, která se rychle ustavila v Rusku a porobených zemích po r. 1917 a která byla tzv. osovobozením nastolena v řadě dalších zemí.

Bohužel, identifikace II. světové války jako imperialistické války a odmítnutí mytologie jejích vítězů jako rytířů Dobra je pro mne určující. Nevzdám se toho, leda, že by mne někdo udolal věcnými historickými argumenty. Rozhodně příklon k jednomu nebo druhému řešení nevidím jako záležitost loajality nějaké partě.

Vážený pane Štampachu,

tolik myšlenkových zkratů – to je u Vás něco naprosto nezvyklého. A přesně to činí Váš dnešní text, včetně dovětku, tím nejzajímavějším, co jsem od Vás četl. Vypořádat se s tím doopravdy, to je výzva.

S upřímným pozdravem,
Jan Kopecký

Žurnalistika se bez zkratů neobejde. Vidím, že Vás mé stanovisko překvapilo. Jsem už trochu nesvůj z toho, jak se nevejdu do schémat.

Dobré jitro.

" (Teprve ve chvíli, kdy ustupující nacistické armády opouštějí obsazené země Evropy a tanky spojenců pronikají na území Německa, použije Jünger na adresu vítězů dosud pečlivě opomíjené slovo: okupanti,) "

Zavání Vám to alespoň trochu historickým argumentem?
Nebo jinak: jaký je rozdíl mezi tzv. osvobozením a osvobozením?

Jeví se mi to tak, že Velkoněmecká říše nebyla osvobozena, nýbrž poražena ve válce Spojenci a nějakou dobu okupována, konkrétně rozdělena do čtyř okupačních zón. Osvobodit znamená přinést svobodu. Nejeví se mi to tak, že přinejmenším do sovětské okupační zóny, pozdější NDR Sovětská armáda přinesla svobodu. Jeden diktátorský režim nahradila jiným. Součástí tamní Národní fronty byla i Nationaldemokratische Partei, tedy NSDAP znormalizovaná a podřízená vedení komunistické strany. Nacistický maršál Paulus se stal ministrem obrany NDR. Tohle bych osvobozením opravdu nenazval.

spíše zodpovědět s větším odstupem otázku. Zda po válečné periodě dochází k nastolení režimu, který nabídne smrtelníkům snesitelnější úděl. Ten byl v porýní jiný, než v sasku. A je jiný na severu a jihu Iráku. Svádíte k poznatku, že 2. světová válka byla rozpoutána na základě komplotu extremistické pravice a levice. Nešlo spíše o vzájemné intriky rivalizujících levých a pravých nacionálních extremistů? Sronávání stupně jejich brutality odvádí od diferencovaného vyhodnocování různých forem těchto diktatur.

Vážený pane Štampachu,
je očividné, že to máte dokonale nastudované.

Redakce Deníku Referendum nemá bohužel zatím dostatečné kapacity k redakční práci.

Zdravím
Jan Kopecký

Jsem pevně přesvědčen, že 2. světová válka byla rozpoutána na základě komplotu extremistické pravice a levice, pokud ovšem chceme stalinistické Rusko označovat za levicové. Mě nacionalistický, diktátorský, krvelačný režim připravený v předchozích letech a plně rozvinutý za Stalina ničím nepřipomíná humanistický a demokratický program levice. Přitom souhlasím s Vaší interpretací, že mohlo jít o vzájemné intriky rivalizujících "levých" a pravých nacionálních extremistů. Srovnávání stupně jejich brutality je nesnadné. Obě diktatury mají společné znaky a jsou mezi nimi rozdíly. Např. v nacistické diktatuře šlo od počátku o ideologii násilí, zatímco komunistická diktatura byla karikaturou a deviací původního humanistického programu. Nacismus podle mně v sobě neměl potenciál k demokratické obnově, komunismus ano, projevil ho silněji veřejně o pár desetiletí později.

Nic z toho se však nedotýká základní myšlenky mého článku, na níž i přes chyby, které se při rychlosti žurnalistické práce do textu dostanou, trvám. A to je myšlenka, že je třeba dnes věnovat tichou vzpomínku obětem válečného běsnění na všech stranách a že je třeba konečně přestat předstírat, že 8. května 1945 šlo o vítězství Světla nad Tmou.

Považujete-li žurnalistiku za žánr vyžadující sníženou intelektuální náročnost (čemuž bych věru nerad uvěřil), pak mi ovšem nezbývá než to vzít na vědomí. Což je, uznávám, o něco méně než tichá vzpomínka. JK

Pane Kopecký, je to trochu jinak. Považuji žurnalistiku za žánr, kde je dovoleno se lidem mýlit. A považuju ji za žánr, jehož název je odvozen od francouzského slova jour, tedy žánr, který se odehrává ze dne na den, kde je možnost nepřesnosti, zjednodušení nebo věcného omylu pravděpodobnější. Nepřesnost je daní za angažované, osobní vyjádření.

Chvála pak patří lidem, jako jste Vy, kteří si věcných chyb všimnou a poukáží na ně. Ještě větší chvála jim náleží pokud, místo chybné informace napíší správnou. V takové vzájemně korigující dikusi koneckonců probíhá i akademické dění, jenže tam se vše děje důkladněji, proto pomaleji, ne a jour, nýbrž v pozovolných akademických tempech semestrů a ročních či víceletých grantových projektů. Na všechno je tam víc času. A přesto i tam se něco přehlédne a vloudí se tam omyl. A je tam kolegiálně napravován. Na akademické půdě se omyl nepokládá za provinění.

Dovolte mi prosím se mýlit a opravujte mé omyly správnými informacemi. Jen tak se dostaneme dál. Dovolím si jen tvrdit, že žurnalistika je pro tyto svůj denodenní charakter oborem riskantním. Solidní akademický pracovník by se jí mohl pro její zjednodušující tendenci, pro její rychlost a nepřesnost vyhýbat. Tak jsem to činil dlouhá léta. Došel jsem však závěru, že se musím projevit jako obvčan, že musím jasně říct, za čím stojím. Činím to osobně, subjektivně a angažovaně a činím to se všemi riziky, které publicistika a žurnalistika s sebou nese.

Je mi líto, že jsem se některých čtenářů dotkl svým alternativním pohledem na II. světovou válku, na její bojující strany a její vítěze. Ale toto politování je tak asi jediné, co mohu nabídnout. Etické důvody, které mě vedou k takovému hodnocení trvají a bylo by mi trapné své hodnocení odvolat jen z ohleduplnosti vůči lidem, kteří se mnou nemohou souhlasit.

Já na svých postojích nelpím absolutně. Etické důvody trvají, ale poznání fakt se může měnit. Proto jsem už na začátku této debaty napsal, že nové věcné argumenty by mne mohly v hodnocení posunout jinam.

Souhlasím a děkuji.

K tématu Vašeho článku se určitě nejen my dva budeme vracet. Je to téma příliš principiální na to, aby mohlo být odbyto jakýmsi gentlemanským kompromisem. Čímž už jsem naznačil, že to, zda jste se čtenářů dotkl nebo ne, považuji za sekundární.

Zdravím
JK