Primas český, jak zní oficiální titul pražského arcibiskupa, jako by samotným názvem přesahoval rámec církevního úřadu a dával jeho nositeli širší autoritu v rámci celé české společnosti. Každý z posledních tří nositelů tohoto titulu se pokoušel po svém s tímto nepsaným nárokem vyrovnávat.

František Tomášek se od počátečního opatrného postoje vypracoval na jednoho z předních odpůrců komunistického režimu a jeden ze symbolů přechodu k demokracii. Zemřel ale příliš brzy na to, aby mohl najít novou roli, kterou od hlavy české církve vyžadovala nová politická a společenská situace. Tento úkol připadl na jeho nástupce, kterým se v roce 1991 stal Miloslav Vlk.

Vystudovaný archivář, vysvěcený na kněze v roce 1968, měl v té době za sebou deset let veřejné a deset let tajné kněžské služby a krátké, roční polistopadové působení v čele českobudějovické diecéze. V době, kdy mu byl odebrán státní souhlas (1978 až 1988) umýval v Praze okna a poté pracoval jako archivář, kněžské povolání vykonával tajně.

Vlk byl pražským arcibiskupem a českým primasem bezmála dvě desetiletí (1991-2010), kardinálem od roku 1994. V tomto dlouhém období se nejvíce připomínají dvě oblasti, kterým se věnoval: snaha o znovunabytí církevního majetku, jejímž symbolem se stal „spor o katedrálu“, který se táhl od roku 1992 a dotáhl jej až Vlkův nástupce Dominik Duka dohodou s tehdejší hlavou státu Václavem Klausem.

Druhou nejčastěji vzpomínanou aktivitou Miloslava Vlka coby pražského arcibiskupa bylo řešení krize na Katolické teologické fakultě UK, která se táhla po více než deset let a ukončilo ji až odebrání kanonické mise (povolení k výuce teologie) děkanu Václavu Wolfovi, které provedl kardinál Vlk coby „velký kancléř“ fakulty. Fakultu, které hrozilo odebrání akreditace a vyřazení ze svazku Univerzity Karlovy, to tehdy zachránilo.

Kredit, který se nepodařilo zužitkovat