Na konci průmyslového areálu se rýsují žlutě zbarvené oplocené zdi největší ženské věznice České republiky. Adresa: Rozkoš 990, Světlá nad Sázavou. Budova v minulosti sloužila pro školy v přírodě. Tehdy ještě dával název zdejší ulice smysl…

Nedaleko mohutné vězeňské budovy slyším ženské hlasy, jako by spolu vězeňkyně vedly rozhovor skrze mříže. Čím blíž se dostávám ke vchodu, tím více hlasy slábnou, až nakonec zavládne úplné ticho. Stojím před vrátnicí.

Přestože do začátku akce zbývá ještě celá hodina, dostávám povolení vstoupit dovnitř. Kromě mobilního telefonu, který musím nechat ve skříňce hned u vchodu, si mohu s sebou vzít fotoaparát i diktafon. Po osobní prohlídce překračuji první mříže. O kousek dál je malá čekárna se třemi stoly a několika židlemi, pravděpodobně určená pro návštěvy. V jednom rohu je skromný dětský koutek — koberec, plyšáci, panenka. Tady mám počkat.

V České republice se nachází pětatřicet věznic s celkovou kapacitou 20 300 míst. Největší věznice v Plzni pojme až 1182 osob, zatímco nejmenší, v Teplicích, má kapacitu pouze 135 míst. Počet lidí ve výkonu trestu se pohybuje kolem dvaceti tisíc, z toho přibližně šestnáct set tvoří ženy. Ženy tak tvoří 8,8 procent vězeňské populace. Více než 860 z nich si svůj trest odpykává právě zde ve Světlé nad Sázavou, přičemž kapacita věznice přesahuje tisíc míst.

Vězeňský režim je nejen zde ve Světlé velmi přísný. V České republice existuje pouze jedno otevřenější vězeňské zařízení — Věznice Jiřice. Přesto i další věznice se snaží zajistit, aby čas strávený za mřížemi měl pro odsouzené smysluplný rozměr. Jedním z nástrojů, jak toho dosáhnout, může být umění.

Umění pomáhá

Umění ve vězení není jen prostředkem ke zkrácení dlouhých dnů trestu — pro mnoho odsouzených představuje jedinečnou možnost vyjádřit se jinak než slovy, ventilovat emoce a nalézt nový smysl v prostředí, které nenabízí mnoho prostoru pro osobní rozvoj. Malování, hudba, zpěv či psaní dávají vězňům příležitost reflektovat své činy a usilovat o vnitřní proměnu. Někteří si prostřednictvím uměleckých aktivit poprvé v životě uvědomí, že dokážou vytvořit něco hodnotného — a tento pocit může zásadně ovlivnit jejich další životní směřování.

Zahraniční výzkumy ukazují, že umění pomáhá odsouzeným lépe ovládat své emoce, zlepšit vnímání sebe samých a získat potřebné sebevědomí k životu mimo vězení. Přesně takové pocity popisují i lidé, kteří si odpykali či stále odpykávají své tresty v českých věznicích a měli či mají možnost věnovat se přitom uměleckým aktivitám.

O vlivu umění na osoby ve výkonu trestu v České republice existuje jen velmi málo odborných textů. Přesto se však během let realizovalo několik úctyhodných uměleckých projektů. V roce 2018 například vznikl dokument o spolupráci ženské vězeňské kapely z Věznice Světlá nad Sázavou Katrband a skupiny The Tap Tap, nazvaný Sedíme si za svým. Jejich společná cesta vyvrcholila velkým koncertem přímo ve věznici, který vysílala Česká televize.

Loni pak odsouzení z Věznice Příbram a ženské Věznice Světlá nad Sázavou nastudovali legendární muzikál West Side Story pod profesionálním vedením. Výsledkem byl ojedinělý projekt s názvem West Krim Story, který boří zažité mýty o práci s vězni.

Kapela za mřížemi

Do českých věznic není vůbec snadný přístup. Do Světlé jsem se dostala díky novinářské prezentaci projektu czeXperiment s názvem Matky za mřížemi: Jak se žije vězněným ženám v Česku? Video je součástí projektu Za zdmi předsudků, jehož cílem je pomyslně zbořit vysoké zdi s ostnatými dráty a ukázat vězeňství z perspektivy odsouzených žen i zaměstnanců věznice. Součástí akce bylo také vystoupení místní vězeňské kapely Katrband. Právě kvůli ní jsem přijela.

Krátce před desátou hodinou se tak ocitám na druhé straně věznice. Doprovází mě mladá uniformovaná zaměstnankyně s výraznými červenými vlasy. Otevírá a zamyká jedny dveře za druhými — připadám si jako v bludišti. Celou cestu téměř nikoho nepotkáváme. Nakonec dorazíme na velký dvůr a za ním do prostoru, kde se celá akce odehrává. Tady se setkávám s kapelou.

Bubny, kytary, mikrofony — raz, dva, tři… Sál se připravuje na vystoupení. „Jsem tady už dvanáct let,“ říká Marta, jedna ze zpěvaček. Andrea, druhá zpěvačka, je ve výkonu trestu osm let a stejně dlouho působí v kapele.

V současnosti má Katrband šest členek — tři ženy ve výkonu trestu a tři zaměstnankyně věznice. Když se nenajde dost vězeňkyň, které by hrály na konkrétní hudební nástroje, zastoupí je někdo ze zaměstnankyň. „Původně je kapela určená odsouzeným ženám, ale když zrovna nejsou, doplníme je my,“ vysvětluje Darina, vychovatelka a zároveň členka kapely.

Když se muzikantek zeptám na hudbu, radostně se usmívají. Hudba dává vězeňkyním nejen zábavu, ale i únik z reality. „Dobíjí mě,“ říká Marta. „Když se cítím smutná, osamělá nebo se nudím, začnu zpívat a hned mi je líp,“ rychle pronese. Pro ni i Andreu je zpěv způsobem, jak oslovit lidi, s nimiž by jinak neměly možnost mluvit. Andrea doplňuje: „Hudba mi pomáhá zapomenout na okolní svět. Chci tím lidem taky něco vrátit, udělat je šťastným.“

Obě zpěvačky se shodují, že nejraději zpívají písně, kterým rozumí — pomáhá jim to soustředit se na slova a zároveň jim dodává pocit svobody, zpívají proto většinou česky. Dnes mají velké překvapení pro ředitelku věznice Moniku Myšičkovou. Zahrají její oblíbenou skladbu — Boky jako skříň Ewy Farné. Taky se těší, že zase konečně ochutnají na chvílí pocit svobody.

Naposledy si svobodně zazpívaly loni v listopadu. Tehdy kapela vystoupila na koncertě k 30. výročí Rubikon centra, organizace, která pomáhá lidem po výkonu trestu s návratem do běžného života — sehnáním práce a bydlení, řešením dluhů a přijetím odpovědnosti za své činy. „Vůbec jsem nevnímala nikoho a nic, jen jsem si užívala koncert. Cítila jsem se nesouzená,“ popisuje Andrea své pocity z vystoupení.

Zajímá mě také vnitřní dynamika kapely — přece jen ženy ve výkonu trestu jsou v jiné pozici než zaměstnankyně věznice a tato kapela je výjimečná tím, že v sobě má obě strany. „Naučily jsme se, že když zkoušíme nebo máme koncert, jsme jedna parta. V tu chvíli jsme si rovné, nesoudíme se, jen spolupracujeme. Ale jakmile koncert skončí, vracíme se zpět ke svým rolím — my jsme vychovatelky a pro ně pak platí jiná pravidla,“ vysvětluje Darina.

Zpěv za mřížemi

Kapelou Katrband prošlo za léta její existence několik odsouzených žen. S jednou z bývalých zpěvaček, Veronikou, se setkávám v Plzni. Veronika je v současné době opět ve výkonu trestu, tentokrát ve věznici Drahonice, která leží kousek od Plzně. Tato ženská věznice funguje přibližně sedm let a spadá pod Věznici Nové Sedlo.

Na konferenci o kultuře ve vězení, pořádané sociologem Lukášem Dirgou na Západočeské univerzitě, dorazila Veronika v doprovodu Michala Charváta, vedoucího oddělení výkonu trestu ve věznici Drahonice. Na akci vystoupila jako sólová pěvkyně, čímž oživila celý program.

Veronice je třiatřicet let a hudbě se věnuje od dětství. Už v pěti letech začala hrát na klavír, o rok později zpívala ve sboru. Postupně se zaměřila na sólový zpěv, kterému se věnovala až do svých dvaceti let. „Bohužel jsem spadla do drog. Už předtím jsem byla závislá na alkoholu, ale hudba pro mě vždycky znamenala všechno,“ vypráví mi. Stejně jako současné zpěvačky Katrbandu, Andrea a Marta, i ona zdůrazňuje, že ji hudba naplňuje a dává jí pocit, že lidem může něco předat. Má totiž pocit, že celý život spíše zklamávala, nejen svou rodinu, ale i společnost.

Veroničin příběh, stejně jako osudy mnoha vězeňkyň, je plný smutných okamžiků. Když jí bylo sedmnáct let, zemřel jí bratr. V té době studovala konzervatoř v rodné Plzni, ale školu nakonec nedokončila. Ve čtvrtém ročníku musela kvůli závislosti na alkoholu studium přerušit. „Ředitel mi umožnil opakovat čtvrtý ročník. Dokonce jsem se dostala až do druhého pololetí, ale maturitu jsem kvůli alkoholu neudělala, a nakonec jsem školu opustila,“ popisuje s lítostí v hlase.

„A pak už to šlo rychle — z alkoholu jsem přešla na drogy a úplně jsem na deset let skončila s hudbou,“ shrnuje svůj pád. Podle Michala Charváta, vedoucího oddělení trestu věznice Drahonice, se většina žen do věznice zpravidla dostává kvůli chudobě, závislostem, ale i kvůli násilí, které je na nich pácháno.

Veronika se během prvního výkonu trestu ve Světlé nad Sázavou zapojila do kapely Katrband jako klávesistka a zpěvačka. „Byla jsem tam jen krátce,“ říká. Mezi prvním a druhým výkonem trestu měla sedmiletou pauzu.

Když se dostala do Drahonic, rozhodla se, že tamní vězeňská kultura nemůže být ochuzena o hudbu. „Pořád jsem se na hudební kroužek ptala, ale nikdo nic takového neplánoval,“ líčí situaci.

Změna přišla až s hercem Petrem Čtvrtníčkem, který věznici daroval hudební nástroje. „Teď máme hudební kroužek jednou týdně. Podařilo se mi dát dohromady několik holek, které hudba baví. A když se zavřeme do místnosti s aparaturou, zapomenu, že jsem v kriminále. Dělám, co mě nejvíc baví, a cítím se volná jako ptáček,“ popisuje s nadšením.

Veronika je odhodlaná, za pár týdnu bude venku a už se do věznice vracet nehodlá. Hudba jí změnila život. „Potkala jsem tady lidi, kteří mi dali další šanci, bylo to naposled,“ prohlásí.

Umění sbližuje

„My kulturu nejen přijímáme, ale také ji dáváme dál,“ říká Michal Charvát, vedoucí oddělení výkonu trestu v ženské věznici Drahonice.

Jedna z odsouzených žen, shodou okolností také Veronika, si odpykávala trest za obchodování s drogami. Její rodina ji zavrhla a vůbec ji nenavštěvovala. „Maminka byla přítomna už při jejím zatčení. Zlomila nad ní hůl, nejezdila za ní do věznice a vůbec s ní nekomunikovala,“ popisuje Charvát.

Ve vězení se Veronika přihlásila do výtvarného kurzu a začala malovat reprodukce slavných děl. Díky spolupráci s hradem Krakovec vznikla výstava jejích obrazů. A právě na tuto vernisáž nakonec dorazila i Veroničina matka. Setkání uprostřed umění se stalo prvním krokem k jejich smíření.

Podobných příběhů zná Charvát mnoho. Dobře si uvědomuje, jak zásadní roli mohou kultura a umění hrát v životě lidí ve výkonu trestu. Mohou probudit člověka.

Umění vrací úder

„Až se podívám do zrcadla, konečně se nebudu mít za co stydět. Budu se na sebe dívat jako na člověka,“ pronese v debatě po divadelním představení Čekání na Karkulku jeden z herců — odsouzený muž z věznice Bělušice. Poprvé v životě zažil potlesk publika a uznání, že něco dokáže. Další, také odsouzený, mluví o tom, jak je pro něj teď jednodušší mluvit se svými spoluvězni, aniž by se „naštval“.

Režisérka Zuzana Šklíbová a herec Fedir Kis se pustili do neobyčejného projektu — natrénovali s odsouzenými vězni divadelní představení. Celý projekt probíhal téměř rok ve věznici Bělušice, konkrétně na specializovaném oddělení s kapacitou přibližně čtyřiceti odsouzených. Program měl několik fází — vězni si vyzkoušeli herecká cvičení, která jim pomohla lépe vnímat prostor, respektovat se navzájem a naučit se spolupracovat.

Schopnost regulace emocí hraje zásadní roli v životě vězňů, zejména při zvládání stresových situací. Nedostatek této dovednosti často vede k problémům, které je přivedly za mříže. Právě proto mají umělecké programy ve věznicích překvapivě pozitivní dopad — vězni, kteří se do nich zapojují, uvádějí zlepšení vztahů s ostatními i s vězeňským personálem, což se projevuje nižším počtem kázeňských opatření. Čím déle se vězni věnují umělecké činnosti, tím výraznější jsou jejich pozitivní proměny.

Obzvlášť zajímavá byla fáze improvizace. „Ukázalo se, že odsouzení byli velmi zdatní v situacích, které dobře znali. Ale když měli například improvizovat scénu z dovolené — třeba ležení na pláži — byli úplně bezradní,“ popisuje Šklíbová.

Poslední fází programu byla práce s textem. Tvůrci zvolili Čekání na Godota, ale když dostali možnost vystoupit před rodinami vězňů, herci zatoužili zahrát pohádku. A tak vzniklo představení Čekání na Karkulku — pásmo tří pohádek, proložené hereckými cvičeními a scénami z Čekání na Godota.

První veřejné představení se odehrálo na zahradě věznice, v přítomnosti rodin odsouzených. „Byl to velmi důležitý moment. Jejich děti a blízcí je najednou viděli v úplně novém světle,“ dodává Šklíbová.

Díky uměleckému šéfovi Divadla X10 Ondřeji Štefaňákovi se nakonec podařilo představení přivézt i do Prahy a odehrát ho před širší veřejností. Po představení následovala debata.

„Umění jako tvůrčí proces přesahuje běžné myšlení. A právě to na něm oslovuje i lidi ve výkonu trestu,“ říká Aleš Kocián, vězeňský kaplan ve Světlé nad Sázavou. Umění má ve vězení podle něj zásadní roli — dokáže spojovat a dávat uznání těm, kteří ho v životě nikdy nezažili. Najednou mají pocit, že na nich někomu záleží. Že něco znamenají. Že v nich něco hodnotného je.

Výzkum a zkušenosti ukazují, že umělecké programy ve věznicích mají významný přínos a pozitivní výsledky pro vězněné osoby, jejich rodiny, vězeňské prostředí i společnost. Kultura ve vězení není jen volnočasovou aktivitou — pro mnoho odsouzených znamená jediné světlo v jinak šedé realitě. Hudba, malování nebo divadlo nejsou jen formou vyjádření, ale především mostem. Mostem k rodině, kterou ztratili, k lidem, které zklamali, i k sobě samým.

Potlesk, uznání, možnost něco dokázat — pro mnohé z nich jsou to pocity, které nikdy předtím nepoznali. A v tom spočívá síla umění. Dává jim šanci nebýt jen číslem ve vězeňském systému, ale znovu se stát někým, na kom záleží.