Věznice jsou přeplněné, personál je přetížený administrativními úkoly a nemůže se dostatečně věnovat práci s odsouzenými. S tím pak souvisí řada dalších problémů, které ve výsledku snižují možnosti nápravy odsouzených. Takové jsou hlavní závěry návštěv veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové ve věznicích.

Z pohledu daňového poplatníka je uvěznění nejdražší možnou sankcí ukládanou pachatelům trestné činnosti. „V České republice to platí obzvlášť, protože mezi evropskými státy máme dlouhodobě jeden z nejvyšších počtů vězňů v poměru k počtu obyvatel. Ve srovnání se zeměmi západní Evropy jde o dvojnásobek. Na sto tisíc obyvatel u nás připadá 203 vězňů. Celkový počet vězňů je 21 500,“ uvedl tiskový odbor Veřejného ochránce práv.

Podle ombudsmanky Anny Šabatové v posledních desetiletích vývoj vězeňství stagnuje a dlouhodobě přetrvávající nedostatky snižují možnosti nápravy odsouzených. Přestože kriminalita obecně klesá, počet vězňů stále roste. Podepisuje se na tom přeplněnost věznic, nedostatek a přetíženost personálu, který s vězni nemůže efektivně pracovat, ale negativně se projevují i problémy týkající se zaměstnanosti vězňů a jejich odměn za práci.

Změňme trestní politiku, vyzývá Šabatová

Výrazně zlepšit situaci však podle ochránkyně může především změna trestní politiky státu. „Domnívám se, že je vhodné a žádoucí přehodnotit stávající trestní politiku a více využívat alternativní tresty. Je třeba usilovat o napravení pachatele cestou převzetí odpovědnosti a dobrovolného odčinění protiprávního činu,“ doporučuje Šabatová ministerstvu spravedlnosti.

Jako ilustraci uvádí odsouzení za neplacení výživného. Trest by měl v tomto případě vést především k tomu, aby odsouzený začal výživné platit, aby odčinil to, že své děti zanedbával. Ve výkonu trestu i po propuštění se ale jeho sociální situace obvykle zhorší. Pravděpodobnost, že bude výživné platit, se tak snižuje.

V souvislosti s přeplněností věznic Šabatová mimo jiné upozorňuje, že ani umělé snížení počtu vězňů prezidentskou amnestií v roce 2013 nepříznivý trend růstu počtu vězňů nezvrátilo. Nezměnila se totiž trestní politika, ani zacházení s odsouzeným během výkonu trestu a po propuštění, aby se snížila recidiva.

„Pokud nedojde k systémové změně, bude v nejbližších letech chybět ve věznicích přibližně 2300 míst. Už nyní se přitom cca 3000 odsouzených vyhýbá nástupu do výkonu trestu,“ uvádí úřad ombudsmana. Podle ochránkyně není možné a únosné řešit situaci pouze výstavbou nových věznic nebo rekonstrukcí a rozšiřováním stávajících.

Negativní dopady má přeplněnost věznic také na udržování rodinných vztahů. Jejich podpora a posilování rodinného zázemí je přitom velmi žádoucí pro úspěšné začlenění do společnosti po propuštění a snížení rizika recidivy. Nedostatečná kapacita však obvykle znemožňuje umístění odsouzených do věznice blíž rodině.

Nízké personální kapacity věznic

V neposlední řadě s přeplněnosti věznic souvisí také odpovídající personální kapacity. Pokud totiž dochází ke zvyšování počtu osob ve výkonu trestu, mělo by tomu logicky odpovídat i personální zajištění Vězeňské služby ČR.

„Právě odborný personál hraje významnou roli při naplňování účelu výkonu trestu. Vychovatel se má starat maximálně o dvacet odsouzených, aby s nimi mohl individuálně pracovat, být s nimi v pravidelném kontaktu, znát je osobně, vést je k řádnému životu po propuštění, zajišťovat protidrogovou prevenci a podobně. V navštívených věznicích však měli vychovatelé v některých případech svěřen až dvojnásobek odsouzených, což možnost efektivně s odsouzenými pracovat výrazně snižuje,“ zdůrazňuje tiskový odbor Veřejného ochránce práv.

Odborný personál je navíc podle zjištění ombudsmanky zahlcen administrativou a plněním jiných než výchovných úkolů. Vodí prý například vězně k telefonu a dohlíží na jejich telefonní hovory, kontrolují jejich korespondenci, vydávají vězňům čisticí prostředky, doprovázejí odsouzené na nákupy do kantýny apod.

K tomu je třeba připočíst nepříliš vysoké platové ohodnocení, práci ve stresovém prostředí, nedostatek motivace a vysoké riziko vyhoření. To vše se pak může negativně projevovat v každodenní práci s odsouzenými.

Ochránkyně proto doporučila Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR přehodnotit pracovní náplň vychovatelů a snížit zejména jejich zatížení administrativními a jinými úkoly. Adekvátně k počtu odsouzených ve výkonu trestu by podle ní mělo dojít také k navýšení počtu vychovatelů, aby mohli s vězni individuálně a efektivně pracovat. To platí i ve vztahu k ostatním odborným zaměstnancům, jako jsou speciální pedagogové, sociální pracovníci či psychologové.

Práci odmítá minimum vězňů

Přestože je pozitivní vliv práce na odsouzené nezpochybnitelný, reálná zaměstnanost vězňů se podle analýzy ochránkyně pohybuje jen kolem pětatřiceti procent. Důvodem přitom není neochota: podle zjištění ochránkyně práci odmítá jen minimum vězňů. Ochránkyně proto doporučila ministerstvu spravedlnosti, aby ve spolupráci s ostatními resorty hledalo možnost podpory zaměstnávání odsouzených.

V souvislosti se zaměstnáváním vězňů ochránkyně také upozornila, že od roku 2000 nedošlo k valorizování výše odměn odsouzených. Průměrná výše měsíční pracovní odměny je tak 3725 korun, tedy ani ne padesát procent minimální mzdy. Podle ochránkyně by bylo vhodné postupně odměny valorizovat tak, aby se nesnížila atraktivita pracovní síly odsouzených pro zaměstnavatele, ale současně měli možnost dosáhnout vyššího výdělku než dosud.

Šabatová upozorňuje, že zvýšení odměny za práci umožní odsouzeným lépe hradit dluhy, ať už jde o výživné, náhradu škody způsobené trestnou činností či náklady výkonu trestu. Pokud by odsouzení měli možnost snižovat své dluhy prací v době výkonu trestu, dá se podle ochránkyně předpokládat, že by se snižovala jejich motivace páchat trestnou činnost po propuštění. Zvýšila by se i šance těch, kdo byli trestnou činností poškozeni, že se dočkají náhrady.