Když jsem sháněla tipy na vězeňské lékaře, s nimiž bych mohla o zdravotní péči ve věznicích udělat rozhovor, na ideálním kandidátovi se shodla odborná veřejnost i lidé po výkonu trestu. Nebyl jím nikdo jiný než David Rath, někdejší ministr zdravotnictví, poslanec a hejtman Středočeského kraje, který ve vězení strávil osm let za korupci a manipulaci s veřejnými zakázkami.

Rath měl zájem pracovat jako vězeňský lékař hned od svého nástupu do vězení. Vězeňská služba mu vyhověla během koronavirové pandemie, kdy nastoupil do vězeňské nemocnice v brněnských Bohunicích. V brněnské a pražské pankrácké vězeňské nemocnici pracoval do května 2023, kdy byl propuštěn na svobodu. Letos v červnu jej ředitel nově zřízené organizace Zdravotnické zařízení Ministerstva spravedlnosti jmenoval primářem pankrácké vězeňské nemocnice.

S Davidem Rathem jsme hovořili o tom, jak se mu s vězeňskou populací pracuje, o neduzích českého vězeňského systému, jež by šly vcelku snadno napravit, nebo o terapeutické funkci, jakou má během výkonu trestu televize.

Kdysi jste se pohyboval ve vysokých patrech politiky. Co jste jako poslanec, hejtman, ba někdejší ministr o stavu zdravotní péče ve věznicích věděl?

Málo. K objektivním informacím o vězeňství, které vězí za ploty a zdmi, se  člověk dostane těžko. Ti, kdo vězením prošli nebo v něm pracují, o něm zpravidla neradi mluví. Informace o fungování vězeňského systému jsou zkreslené, chybí objektivní analýza stavu. Tím pádem se těžko hledají cesty k případným změnám k lepšímu.

Máte zkušenosti z několika různých věznic — jako vězeň i jako lékař. Jaký je stav zdravotní péče v českých věznicích z pohledu vězeňské populace?

Stížnosti vězňů na zdravotní péči narůstají. Souvisí to s celkovým stavem vězeňství, které má nedostatek personálu, včetně zdravotnického. Nejhůře jsou na tom velká města jako Praha, kde je obrovská konkurence zaměstnavatelů a lidé snadno najdou práci v příjemnějším prostředí, která je stejně, nebo dokonce lépe placena. Lékaři si dnes mohou vybírat všude, zvláště ti kvalifikovaní a zkušení, totéž platí o sestrách. Tito lidé na trhu práce zkrátka nejsou a my máme de facto šanci získat pouze ty, kdo nejsou spokojeni.

Ve vězeňské nemocnici pro nás pracuje několik lékařů veteránů v důchodovém věku. Vzpomínají, že před čtyřiceti lety dostávali vězeňští lékaři v porovnání s lékaři venku dvojnásobné platy, což my dnes zkrátka nabídnout nemůžeme. Situace se zhoršuje a zhoršovat se bude, pokud někdo nepřijde se zásadním řešením.

V čem je práce vězeňského lékaře specifická?

Rozdílná je třeba skladba diagnóz. V běžné praxi se s drogově závislým pacientem setkáte spíš zřídka. Zato ve věznicích tvoří drogově závislí osmdesát procent pacientů. Není drogově závislý jako drogově závislý, spektrum je široké, ale my se potýkáme především s těžkými závislostmi, a to hlavně na heroinu a pervitinu. To ovlivňuje zdravotní stav většiny pacientů — jak fyzický, tak psychický. Procházejí všemi druhy a syndromy odvykacích stavů.

Problematiku závislostí v běžném veřejném zdravotnictví jako praktici zpravidla moc neznáme. Lékař, který přichází z civilu, si tak musí doplnit vzdělání ohledně léčby závislostí a stavů s tím spojených — a také související psychiatrické minimum. Tyto stavy totiž mohou přerůst do zjevných psychiatrických diagnóz, třeba do schizofrenie.

Psychiatrů máme extrémní nedostatek, v řadě věznic nejsme schopni je zajistit dostatečně rychle. V Brně máme lůžkovou psychiatrii, která funguje dobře. Ale s ohledem na počet vězňů s vážnými problémy bychom potřebovali, aby měla tak desetinásobnou kapacitu, převážejí se tam jen ty nejtěžší případy. S mírnějšími projevy si zpravidla musí poradit praktický vězeňský lékař. Psychiatr se do věznice dostane třeba jednou za dva týdny.

Jaké je ve věznici, respektive ve vězeňské nemocnici a zdravotnických střediscích pracovní prostředí?

Měl jsem možnost poznat zdravotnická střediska ve třech nebo čtyřech věznicích a obě naše vězeňské nemocnice. Ve většině středisek se snažili, aby ordinace vypadaly slušně. To se bohužel nedá vždycky říct o zbytku věznice, z nichž jsou některé ve velmi špatném technickém stavu. Třeba pankrácká věznice je smutná vizitka českého vězeňství přímo v centru Prahy.

Ne všechny prostory, které se stavěly málem za Marie Terezie, jsou dnes zkrátka vhodné. Dnes preferujeme větší okna, a ne málem světlíky, že? To se zároveň prodražuje. Pankrácká věznice má tak špatně řešená okna, že se tam musí dvacet čtyři hodin denně svítit. V těchto starých věznicích neřešíme, jestli mají okna dvě skla s vakuovou vrstvou nebo tři skla. Řešíme, jak zajistit, aby přes rám okna nefoukalo, nepršelo, nesněžilo.

To ovlivňuje i zdravotní stav vězňů — snadněji prochladnou. Pokud v nich není vidět, stěžují si na zhoršení zraku a chtějí k očnímu lékaři.

Zároveň jsou vměstnáni na malý uzavřený prostor, nemají prakticky žádné soukromí. I v těch nejlepších oddílech mají společnou koupelnu, společnou jídelnu, společenskou, takzvaně kulturní místnost s televizí. Takže infekční choroby se tam šíří jak požár — a to znamená extrémní nápor práce pro zdravotnické středisko.

V některých věznicích oddíly čítají sto lidí. Jeden vězeň přinese chřipku, půlka z nich to chytne a okamžitě chtějí všichni k lékaři, protože mnozí chodí do práce a potřebují neschopenku. Takže je potřeba navést k lékaři najednou čtyřicet lidí, napsat jim léky, neschopenky, sledovat je, zkontrolovat, ukončovat neschopenky. Vězeňský systém na to není připravený.

Covid podle mě prodělali všichni vězni. Já jsem tehdy pracoval v brněnské vězeňské nemocnici. Byl jsem v podstatě jediný, kdo obcházel vězeňské oddíly v karanténách. Část personálu byla nemocná, část personálu se bála, systém, jak navést lidi z karantény do ordinace neexistoval. Covid byl naštěstí docela vlídný, vězňům je v průměru okolo pětatřiceti let, takže u nich neměl těžký průběh. Kdyby šlo o skutečně závažnou infekci, většina z nich by zemřela — totéž platí pro zaměstnance.

Myslím, že covid pro nás měl být varováním: měli bychom myslet na to, že v budoucnu může propuknout ještě vážnější epidemie.

Takže vězeňští lékaři se v porovnání s civilními potýkají s obrovským náporem pacientů?

Poměrně velké pracovní zatížení mívají praktičtí lékaři ve vězeňských zdravotnických střediscích, protože krom lékařské péče řeší hodně administrativy: jestli je vězeň zdravotně způsobilý pro práci, lékařské zprávy pro soudy, dotazy advokátů na zdravotní stav.

U specialistů záleží na odbornosti, ale v průměru pracují v menším stresu než za zdmi věznice. Na urgentním příjmu v motolské nemocnici máte plnou čekárnu, záchranky vám tam vozí jednoho za druhým, nevíte, kam dřív skočit. Vězeňské nemocnice to v tomto mají jednodušší. Pokud se někomu ve věznici udělá zle, záchranka ho odveze do nejbližší civilní nemocnice. Teprve, když je dotyčný stabilizovaný, začínají komunikovat s našimi nemocnicemi o tom, zda jsme na převzetí pacienta dostatečně technicky a personálně vybaveni. Máme čas plánovat. Akutní případy řešíme pouze, pokud se stanou u nás v nemocnici.

Na druhou stranu jsou vězeňští pacienti leckdy obtížnější — právě kvůli drogové závislosti. Ačkoliv když se akutní drogové závislosti zbaví, jsou často trpělivější než pacienti civilní.

Část kapacity zdravotnického personálu ve věznicích vytěžují lidé, kteří péči v danou chvíli tak nutně nepotřebují, a to na úkor urgentních případů — lékař si pacienty volá na základě pořadí na seznamu. Může s tím vězeňský lékař něco udělat?

Snažíme se — se střídavými úspěchy. Na Pankráci pacienty třídí lékař: obejde přihlášené pacienty a přímo na oddílech zjistí, jestli je to naléhavé. Pokud je k dispozici pouze jeden lékař, může pacienty obcházet sestra. Snažili jsme se do roztřídění zapojit i pacienty, a to pomocí jednoduchého dotazníku, kde vyplnili, jaké mají potíže a jak dlouho trvají.

Jak se vám s vězeňskou populací pracuje?

Ale vlastně dobře! Je samozřejmě nutno si zvyknout na jiný způsob práce. Ve vězení se koncentrují lidé s poruchami osobnosti, které s sebou přinášejí vějíř leckdy obtížných projevů. A my se často ocitáme pod tlakem personálu, abychom s tím něco udělali.

Uvedu modelovou situaci. Občas se stane, že se do vězení dostanou poněkud neusměrnitelní lidé. Stojí u plechových dveří, tlučou do nich rukama i stoličkou, mačkají tísňový hlásič a nic na ně nefunguje. Za to zpravidla dostanete výtku, která vám může pobyt ve vězení zkomplikovat, takže většina lidí se toho snaží vyvarovat. Jenže některým to je třeba v důsledku psychické poruchy vyvolané drogami jedno. A dozorci se v takových situacích obracejí na nás, ať s tím něco uděláme. Musíme vymyslet, jakými léky dotyčného usměrnit, aby například mohli ostatní spát.

Zároveň se spousta vězňů sebepoškozuje, řeže, věší. Musíte rozlišit, jestli to myslí vážně, nebo jde o formu nátlaku. Jenže i když to třeba nemyslí vážně, následek může být fatální!

Někteří vězeňští lékaři si stěžují, že vězni simulují a lékařskou péči nadužívají. Jaká je vaše zkušenost?

Na lékaře padá mnoho problémů, které by měl řešit vězeňský systém. Jsou věznice, kde je strava jako v horší nebo průměrné školní jídelně. A pak jsou věznice, kde se to prakticky nedá jíst. Čím je strava horší, tím větší je tlak vězňů na lékaře, aby jim předepsal dietu, díky které dostanou nějaké přídavky, třeba jogurt. A je to lidsky těžké rozhodování, protože vy víte, že ta strava je nedostačující a že dotyčný má pravdu, že má v podstatě nějakou formu podvýživy. Za normálních podmínek byste řekl, že si lepší stravu zaslouží všichni. Jenže nemůžete dát dietu všem, takže z nich vybíráte ty skutečně podvyživené.

Další příklad je hygiena, která je v řadě věznic zanedbaná. Třeba ve vazbách se chodí vězni sprchovat jen dvakrát týdně. To je z lékařského hlediska zkrátka chyba, vždyť se tam šíří vši, svrab, hnisavé kožní infekce. O lidech ve vazbě přitom zákon tvrdí, že je potřeba na ně nahlížet jako na nevinné. A zase je to lékař, kdo může povolit častější sprchování.

Další problém představuje oblečení. V západních zemích mohou vězni nosit civilní oblečení, pokud jej mají. Pokud jej nemají, dostanou lacinější džíny, tričko, mikinu, na výběr z několika základních barev.

U nás máme pro vězně speciální oblečení, o kterém se říká, že je testované a protialergenní, ale je příšerné — pytlovina, co se vydává za oděv. Spoustu vězňů ho nesnese. Je neprodyšné, takže se v tom potí, svědí je pokožka, objevují se mykózy.

A to nemluvím o botách. To jsou boty jak do hutí, bagančata! Vězni přitom uklízejí ve věznici, v městských parcích, chodí do pekárny. Ty boty jsou naprosto nevhodné, neprodyšné, bez ortopedické vložky, bolí z nich nohy. A je to zase lékař, kdo rozhoduje o výjimkách třeba pro lidi s ekzémy nebo plochýma nohama. Nemluvě o tom, že za nákup oděvů a bot, které tolik vězňů nenávidí, utrácí stát nemalé peníze.

Vězni jsou nespokojení, protože z toho mají zdravotní problémy a přenášejí to na zdravotní personál. Jenže když každému povolíte jiné boty, nelíbí se to vedení věznice. Zásadně to zvyšuje napětí, vzniká spousta nepříjemných konfliktů, zbytečně. Jde přitom o problémy, které mají docela levné řešení, případně by nám mohly peníze dokonce ušetřit. A věznice v západních zemích je mají dávno vyřešené.

Další věc, která by mohla pomoci, zní jako naprostá banalita: televize. Šokuje mě, že Vězeňská služba nevnímá, jak významný terapeutický potenciál televize má.

Jak to myslíte?

Když jste na cele s dvěma, třemi lidmi, dřív nebo později se dostaví ponorka. Jeden rachotí, když spíte, další potřebuje jít na velkou, zatímco jíte. Televize všechno tohle vnitřní napětí dokáže zmírnit. Je to jejich de facto jediné spojení s venkovním světem. Jakmile dáte vězňům televizi, je od nich pokoj. Klesá spotřeba léků a vy máte víc času věnovat se skutečně nemocným lidem.

Ve všech západních zemích a někde i na východě máte možnost si na vlastní náklady opatřit televizi — se sluchátky, abyste ostatní nerušili. U nás je to strašný problém. Lidé zavření sami na celách mají problém se k televizi dostat, byť by si ji i spotřebu elektřiny byli ochotní zaplatit.

Na normálních oddílech je televize společná — a to znamená chaos. Společná televize kolikrát vede ke sporům i v tříčlenné rodině, jenže na svobodě mají lidé alespoň telefon nebo počítač. To ve vězení nemají a na oddílech jich žije mnohonásobně víc. Takže chodí po chodbě, mlátí dveřmi, hádají se, kdo má právo se na televizi dívat. Nekončící řetězec neklidu i rvaček. A co to znamená, taková drobná šarvátka ve věznici? Přijdou dozorci, všechny musí zavřít do cel, sepsat to, všechny zúčastněné navést k lékaři — včetně těch, kdo nebyli fyzicky konfrontovaní, preventivně.

Televizi lze využívat i jako motivační prostředek. Aby si ji mohli vězni na vlastní nápravy opatřit, musejí komunikovat s blízkými — a to je důležité pro návrat ven, udržovat si zázemí. Může je to motivovat k práci, aby si ji mohli koupit nebo na ni aspoň přispět. A mohou ji mít povolenou pouze ti, kdo se chovají ohleduplně.

Zažil jsem oddíl, kde v době covidu televizi povolili. Lidi šli z práce rovnou do své cely a nasadili si sluchátka. Úplná pohoda, dozorci nadšení. Jakmile covid skončil, televize se odebraly.

Prostředí věznic je skutečně konfliktní. A to nejen kvůli lidem, kteří tam jsou zavření, ale i kvůli tomu, jak jsou tam zavření. Některá opatření, která by učinila vězeňství lepším a efektivnějším, by přitom mnoho nestála, nebo by dokonce státu ušetřila peníze — a nám zase práci! Mám ale pocit, že u nás o to není zájem.

Téma vězeňství totiž nikomu politické body nepřihodí.

Vězeňství je okrajová věc. Mě také nezajímalo, dokud jsem s ním nepřišel do styku. Jenže k systému, který není ani moc drahý, ani extrémně konfliktní a přispívá k částečné nápravě lidí, vede jiná cesta, než po které dnes kráčíme.

Potřebujeme tedy v zájmu kvality zdravotní péče a příjemného prostředí jak pro vězně, tak pro zdravotnický personál systémovou změnu vězeňství?

Nemusí to být změna vyloženě zásadní. Návrhy, které jsem jmenoval, jsou dle mě skoro až kosmetické. Zásadní samozřejmě je najít peníze, abychom mohli lékařům a sestrám nabídnout atraktivní platy, které by jim stály za to ve věznicích pracovat alespoň na částečný úvazek.

PETRA DVOŘÁKOVÁ

Text vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.