Když jsem sháněla tipy na vězeňské lékaře, s nimiž bych mohla o zdravotní péči ve věznicích udělat rozhovor, na ideálním kandidátovi se shodla odborná veřejnost i lidé po výkonu trestu. Nebyl jím nikdo jiný než David Rath, někdejší ministr zdravotnictví, poslanec a hejtman Středočeského kraje, který ve vězení strávil osm let za korupci a manipulaci s veřejnými zakázkami.

Rath měl zájem pracovat jako vězeňský lékař hned od svého nástupu do vězení. Vězeňská služba mu vyhověla během koronavirové pandemie, kdy nastoupil do vězeňské nemocnice v brněnských Bohunicích. V brněnské a pražské pankrácké vězeňské nemocnici pracoval do května 2023, kdy byl propuštěn na svobodu. Letos v červnu jej ředitel nově zřízené organizace Zdravotnické zařízení Ministerstva spravedlnosti jmenoval primářem pankrácké vězeňské nemocnice.

S Davidem Rathem jsme hovořili o tom, jak se mu s vězeňskou populací pracuje, o neduzích českého vězeňského systému, jež by šly vcelku snadno napravit, nebo o terapeutické funkci, jakou má během výkonu trestu televize.

Kdysi jste se pohyboval ve vysokých patrech politiky. Co jste jako poslanec, hejtman, ba někdejší ministr o stavu zdravotní péče ve věznicích věděl?

Málo. K objektivním informacím o vězeňství, které vězí za ploty a zdmi, se  člověk dostane těžko. Ti, kdo vězením prošli nebo v něm pracují, o něm zpravidla neradi mluví. Informace o fungování vězeňského systému jsou zkreslené, chybí objektivní analýza stavu. Tím pádem se těžko hledají cesty k případným změnám k lepšímu.

Máte zkušenosti z několika různých věznic — jako vězeň i jako lékař. Jaký je stav zdravotní péče v českých věznicích z pohledu vězeňské populace?

Stížnosti vězňů na zdravotní péči narůstají. Souvisí to s celkovým stavem vězeňství, které má nedostatek personálu, včetně zdravotnického. Nejhůře jsou na tom velká města jako Praha, kde je obrovská konkurence zaměstnavatelů a lidé snadno najdou práci v příjemnějším prostředí, která je stejně, nebo dokonce lépe placena. Lékaři si dnes mohou vybírat všude, zvláště ti kvalifikovaní a zkušení, totéž platí o sestrách. Tito lidé na trhu práce zkrátka nejsou a my máme de facto šanci získat pouze ty, kdo nejsou spokojeni.

Ve vězeňské nemocnici pro nás pracuje několik lékařů veteránů v důchodovém věku. Vzpomínají, že před čtyřiceti lety dostávali vězeňští lékaři v porovnání s lékaři venku dvojnásobné platy, což my dnes zkrátka nabídnout nemůžeme. Situace se zhoršuje a zhoršovat se bude, pokud někdo nepřijde se zásadním řešením.

V čem je práce vězeňského lékaře specifická?

Rozdílná je třeba skladba diagnóz. V běžné praxi se s drogově závislým pacientem setkáte spíš zřídka. Zato ve věznicích tvoří drogově závislí osmdesát procent pacientů. Není drogově závislý jako drogově závislý, spektrum je široké, ale my se potýkáme především s těžkými závislostmi, a to hlavně na heroinu a pervitinu. To ovlivňuje zdravotní stav většiny pacientů — jak fyzický, tak psychický. Procházejí všemi druhy a syndromy odvykacích stavů.

Problematiku závislostí v běžném veřejném zdravotnictví jako praktici zpravidla moc neznáme. Lékař, který přichází z civilu, si tak musí doplnit vzdělání ohledně léčby závislostí a stavů s tím spojených — a také související psychiatrické minimum. Tyto stavy totiž mohou přerůst do zjevných psychiatrických diagnóz, třeba do schizofrenie.

Psychiatrů máme extrémní nedostatek, v řadě věznic nejsme schopni je zajistit dostatečně rychle. V Brně máme lůžkovou psychiatrii, která funguje dobře. Ale s ohledem na počet vězňů s vážnými problémy bychom potřebovali, aby měla tak desetinásobnou kapacitu, převážejí se tam jen ty nejtěžší případy. S mírnějšími projevy si zpravidla musí poradit praktický vězeňský lékař. Psychiatr se do věznice dostane třeba jednou za dva týdny.

Jaké je ve věznici, respektive ve vězeňské nemocnici a zdravotnických střediscích pracovní prostředí?

Měl jsem možnost poznat zdravotnická střediska ve třech nebo čtyřech věznicích a obě naše vězeňské nemocnice. Ve většině středisek se snažili, aby ordinace vypadaly slušně. To se bohužel nedá vždycky říct o zbytku věznice, z nichž jsou některé ve velmi špatném technickém stavu. Třeba pankrácká věznice je smutná vizitka českého vězeňství přímo v centru Prahy.

Ne všechny prostory, které se stavěly málem za Marie Terezie, jsou dnes zkrátka vhodné. Dnes preferujeme větší okna, a ne málem světlíky, že? To se zároveň prodražuje. Pankrácká věznice má tak špatně řešená okna, že se tam musí dvacet čtyři hodin denně svítit. V těchto starých věznicích neřešíme, jestli mají okna dvě skla s vakuovou vrstvou nebo tři skla. Řešíme, jak zajistit, aby přes rám okna nefoukalo, nepršelo, nesněžilo.

To ovlivňuje i zdravotní stav vězňů — snadněji prochladnou. Pokud v nich není vidět, stěžují si na zhoršení zraku a chtějí k očnímu lékaři.