Ve vyspělých zemích je veganství dnes již právně i společensky respektovaným světonázorem. Jeho ochranu u nás garantuje článek 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a článek 15 Listiny základních práv a svobod, stejně jako například svobodu náboženského vyznání. Pod tuto svobodu spadá i právo daný světonázor nejen vyznávat, ale i dodržovat postupy neoddělitelně s ním spojené, což v případě veganů znamená právo nebýt nucen konzumovat stravu živočišného původu. Lidé, kteří se ocitnou ve vězení, jsou však zpravidla odkázáni na stravu podávanou v daném zařízení, která veganská nebývá.

Je důležité si uvědomit, že osoby omezené na svobodě (ve smyslu detence) nejsou zbavovány jiných základních lidských práv a svobod, včetně svobody myšlení, svědomí či náboženského vyznání. Evropský soud pro lidská práva (dále „ESLP“) již v obdobných případech týkajících se vegetariánů rozhodl, že stát má povinnost respektovat zvláštní stravovací požadavky vězňů vyplývající z jejich přesvědčení (rozsudek Jakóbski proti Polsku, Vartic proti Rumunsku).

To však neznamená, že by si mohl každý vězeň s odkazem na své přesvědčení vymýšlet libovolné, až absurdní stravovací požadavky, například konzumaci výhradně kaviáru. Judikatura ESLP i českých soudů přiznává právní ochranu pouze takovému světonázoru, který splňuje parametry dostatečné míry přesvědčivosti, vážnosti, soudržnosti a důležitosti (Leela Förderkreis a ostatní proti Německu). Nikoliv tedy názorům bez reálné podstaty, vykonstruovaným jen za účelem uplatňování svévolných požadavků.

Ochrana svobody světonázoru není absolutní. Omezení nebo zásahy státu do základních svobod jsou však právně přípustné pouze v míře nezbytné v demokratické společnosti a za účelem sledujícím ochranu jiného oprávněného zájmu, typicky veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky či ochrany práv jiných osob. ESLP proto vždy posuzuje, zda daný stát, v rámci prostoru pro uvážení při omezení základních svobod nalezl spravedlivou rovnováhu mezi ochranou svobody jednotlivce na straně jedné a oprávněným zájmem státu na straně druhé.

Častým a jistě legitimním argumentem veřejné moci proti vyhovění různorodým požadavkům na stravování vězňů je skutečnost, že by tím mohl být narušen řádný provoz věznice, případně by s ohledem na omezený rozpočet věznice docházelo ke snížení kvality stravy ostatních vězňů. Soudy proto zkoumají, zda požadavky vyplývající z poskytování určité zvláštní stravy nejsou nepřiměřené, tedy zda nevyžadují náročné podmínky přípravy či obtížně dostupné ingredience, které už není spravedlivé po zařízení požadovat.

Veganství však nevyžaduje ani žádné zvláštní postupy přípravy, jako například košer či halal strava, ani speciální ingredience, které by byly dražší. Naopak, nutričně vyvážená veganská strava se dá připravit i ze základních, levných a u nás běžně dostupných surovin (luštěniny, obiloviny, zelenina a ořechy).

Jak se tyto teoretické postupy u nás realizují v praxi? Zákon o výkonu vazby v České republice stanoví, že věznice poskytuje obviněným pravidelnou stravu za podmínek a v hodnotách, které odpovídají udržení zdraví a přihlížejí k jejich zdravotnímu stavu a věku; přitom přihlíží k požadavkům kulturních a náboženských tradic obviněných. Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby o stravování vězňů však dodává, že „jen v případě, umožňují-li to podmínky věznice“.

Pro potřeby Vězeňské správy byly vytvořené číselníky s nakonfigurovanými jídly, podle kterých se strava ve věznici každý den vaří. S veganskými jídly však nepočítají. Pro věznici pak není nic jednoduššího než s odkazem na tyto předpisy alibisticky zamítnout každou žádost o přípravu veganské stravy, přestože se nejedná o žádné objektivně nepřekonatelné či vážné důvody.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, ale i Ústavního soudu České republiky dovodila, že při vyvažování protichůdných zájmů nemusí závazek státu nutně znamenat povinnost věznice přímo vařit požadovanou stravu ve vlastní režii. Pro zachování svobody jednotlivce může postačit, že věznice pouze zajistí, aby si vězeň mohl obstarat vyhovující stravu zvenku.

Například mu umožní obdržet balíčky s veganskou stravou od rodiny a známých na jeho vlastní náklady, aniž by tím byl ohrožen účel omezení svobody. To věznici nic nestojí ani závažně nenarušuje její provoz. Vězeň je však v takovém případě odkázán na své finanční rezervy a možnosti rodiny či známých dodávat mu pravidelně jídlo. U těžko dostupných věznic to dlouhodobě ani nepřipadá v úvahu a právo vězňů se tak stává jen abstraktním pojmem. Množství i hmotnost balíčků přijatých vězněm je navíc omezeno.

Je proto na místě zvážit, zda nenastal čas aktualizovat zastaralé tabulky pro přípravu stravy a interní pravidla věznic, zasahující do základních práv uvězněných osob způsobem, který nelze racionálně obhájit.