Jedním z volebních hesel úspěšného uchazeče o návrat do Bílého domu Donalda Trumpa bylo „drill, baby, drill“, tedy „vrtej, bejby, vrtej“. Heslo vyjadřuje Trumpovo odhodlání otevírat nové plynové a ropné vrty, těžit uhlí a obecně navyšovat produkci fosilních paliv, jichž jsou Spojené státy největším světovým producentem už tak.

Podle analýzy portálu Carbon Brief navíc povede Trumpovo prezidentství do roku 2030 k dodatečnému vypuštění čtyř miliard tun emisí oxidu uhličitého. Je známo, že Trump má ke klimatické politice, na niž závisí stabilita planetárního systému, odpor, a že během svého předchozího funkčního období odstoupil od Pařížské dohody, což hodlá zopakovat.

Nyní Trump slibuje prosazení globální „energetické dominance“ Spojených států založené na fosilních palivech. Ostatně fosilní korporace opakovaně podpořily finančními dary Trumpovu kampaň i kampaň kandidáta na viceprezidenta J. D. Vance.

Nejde však jen o Trumpa. Na budování amerického fosilního průmyslu se dlouhé roky podíleli jak demokraté, tak republikáni. Očekávat, že Kamala Harrisová by na tom mohla něco změnit, je iluzorní — vždyť za vlády Joea Bidena, v níž je Harrisová viceprezidentkou, stoupla produkce fosilních paliv ve Spojených státech na historické maximum.

Pro pochopení toho, co znamená zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem Spojených států, je nutné zohlednit, jakou roli hrají fosilní paliva v moderní americké historii.

Fosilní demokracie

Současné Spojené státy americké nejsou ničím jiným než bez nadsázky fosilním impériem. Definitivně se jím staly po sérii šoků, kdy globální nedostatek ropy způsobený politikou arabských států naplno odhalil, jak klíčová jsou fosilní paliva pro hospodářský a celkově mocenský model Spojených států. Místo Jimmym Carterem navrhované transformace energetického a ekonomického systému směrem k obnovitelným zdrojům a nižší spotřebě paliv, se Spojené státy v osmdesátých letech rozhodly pro zajištění dodávek fosilních paliv velmocenskou expanzí a následně i rozšířením domácí produkce.

Administrativy všech prezidentů Spojených států od Ronalda Reagana, nehledě na to, zda byli u moci demokraté nebo republikáni, soustavně a cílevědomě budovaly pozici Spojených států coby fosilní velmoci. Velmoci, která neváhá bránit své těžební zájmy třeba i vojenskou silou, jak to ostatně otevřeně potvrdil republikánský prezident George Bush starší v případě obrany Kuvajtu během první války v Zálivu.

Přibližně od ekonomické krize v roce 2008 pak vlády Spojených států ruku v ruce s fosilními korporacemi rozšiřují domácí produkci zemního plynu a ropy. Politici na lokální i federální úrovni nehledě na stranickou příslušnost povolují těžařským společnostem otevírat nová ložiska, schvalují infrastrukturní projekty plynovodů a ropovodů, a to i v případě, že projekty narušují nejcennější přírodní ekosystémy, život lokálních komunit a mají samozřejmě prokazatelně katastrofální dopady na klima.

U politiků republikánské strany je tento postoj dlouhodobý a konzistentní, a navíc často provázaný s otevřeným popíráním klimatické změny — detailně tuto spojitost popisuje klimatolog Michael E. Mann v knize The New Climate War.

Naproti tomu demokraté sice respektují vědecký konsenzus a nešikanují federální instituce chránící přírodu nebo zkoumající změnu klimatu, to jim ale nebrání nadále podporovat fosilní korporace nejen v těžbě, ale především v dosahování astronomických zisků.

To, jak ochotně i uprostřed těch nejhorších katastrof jdou politici z Demokratické strany na ruku fosilním korporacím, dokládá postup administrativy Baracka Obamy po havárii na těžební plošině Deepwater Horizon společnosti British Petroleum. Pouhý rok od jedné z největších ekologických katastrof v dějinách Obama povolil další rozšíření těžby v Mexickém zálivu.

Zcela fatální dopady mají postoje demokratů na mezinárodní klimatická vyjednávání. Byli to totiž vyjednavači Baracka Obamy, kteří během vyjednávání podmínek Pařížské dohody v roce 2015 přistoupili k požadavkům globálního Jihu, aby bohaté státy zakládající své bohatství na spalování fosilních paliv přebraly spravedlivý díl odpovědnosti za rozvrat klimatu, liknavě. Výsledná podoba dohody je tak sice ambiciózní v cílech, ale takřka zcela bezzubá v nástrojích tyto cíle vymáhat.

Výsledkem dlouhodobé politiky amerických republikánů i demokratů tak jsou tři dekády neúspěšných globálních snah o zastavení klimatické změny. Jde zároveň, a to budiž zdůrazněno, o dobu astronomických zisků fosilních korporací a stále většího množství emisí skleníkových plynů v atmosféře, které vedou k četnějším extrémům počasí a rozvratu klimatu.

Harrisová by jen zachovala status quo

Současná podoba americké politiky tak nabízí jen dvě možnosti: posílení již tak mocného fosilního impéria reprezentované Trumpem nebo zachování statu quo, které zastupuje Kamala Harrisová a establishment Demokratické strany.

Administrativa Joea Bidena a viceprezidentky Kamaly Harrisové sice přijala protiinflační balíček, jehož základním kamenem jsou investice do „zelených“ sektorů ekonomiky od obnovitelných zdrojů energie po elektrická auta. I tuto politiku je ale nutné brát především jako velmocenský tah proti Číně. Je to totiž právě asijská velmoc, která válcuje zbytek světa hospodářskými úspěchy na poli výroby a vývoje zelených technologií, ale i skupováním zdrojů klíčových surovin nutných k přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.

Pokud by byli Biden a Harrisová spolu s dalšími reprezentanty Demokratické strany tolik potřebné ambiciózní klimatické politice skutečně nakloněni, byli by důslední ve svých slibech a hned v prvních dnech své vlády by zastavili povolování nových projektů na těžbu fosilních paliv. Učinili tak ale až v létě tohoto roku. Mezi tím stačil Biden povolit například projekty na těžbu ropy na Aljašce a produkce fosilních paliv dosáhla nových rekordů.

Definičním rysem současného postoje Demokratické strany ke klimatické politice je rozporuplnost. Upozorňuje na to například Kate Aronoffová, komentátorka The New Republic: „zatímco Spojené státy skutečně investují historické částky do budování obnovitelných zdrojů energie a elektromobilů, Harrisová a její okolí se chlubí, rekordní těžbou ropy a zemního plynu.“

Žádný důvod, proč jsme měli od potenciální vlády Kamaly Harrisové očekávat zásadní změnu, tak neexistoval. Její administrativa by sice byla vstřícná k jednáním na globální úrovni, avšak rozbití amerického fosilního impéria, krok zcela nezbytný pro zastavení klimatického rozvratu, by byl daleko za mocenskými možnostmi Harrisové, ale i zbytku elit současné Demokratické strany.

Spojenectví části demokratů s velkými nadnárodními korporacemi a fosilním průmyslem prostě nenabízí mocenskou základnu pro nic jiného, než je uzavírání špinavých kompromisů a betonování stavu.

Organizuj se, bejby, organizuj!

S kardinálním selháním establishmentu Demokratické strany, který nedokázal zamezit návratu násilníka a neusvědčeného pučisty Donalda Trumpa do Bílého domu se však v dlouhodobém horizontu přece jen otevírá šance prosadit ambicióznější program společenské a klimatické spravedlnosti v rámci americké politické scény.

Jedním z klíčových nositelů této naděje je americké hnutí Sunrise Movement, s nímž je spojován například Bernie Sanders a další levicoví politici uvnitř Demokratické strany. Hnutí Sunrise i Sanders vycházejí z faktu, že se demokraté dlouhodobě odvrátili od pracující třídy a rezignovali například na veřejnou sociální a zdravotní politiku, ale i na tradiční spojenectví s odborovým hnutím. Právě obnova těchto spojenectví je nutnou podmínkou pro budoucí úspěchy.

Rozbití amerického fosilního impéria je ale úkolem, který nelze svěřit jen Demokratické straně, byť by byla úspěšně zreformovaná a silná. V situaci klimatického rozvratu a krizi rovnosti je nutné budovat vlastní infrastruktury, organizovat vzájemnou pomoc a vytvářet nová spojenectví, která politické změně nabídnou širší společenskou základnu. Proti Trumpovu „vrtej, bejby, vrtej“ je nutné postavit úkol „organizuj se, bejby, organizuj“.