„Firmy doplácí na přílišnou regulaci a klimatické cíle, což jim snižuje konkurenceschopnost,“ řekl v České televizi premiér Petr Fiala. V posledním měsíci si nenechal ujít žádnou příležitost, aby slovo konkurenceschopnost nezmínil. „Evropská unie je přeregulovaná. Firmy ztrácejí konkurenceschopnost a stěhují se do jiných oblastí,“ prohlásil zase nedávno Karel Havlíček z opozičního ANO.

Ono magické slovíčko začínající na „K“ není spojnicí jenom tuzemské vlády a opozice, nýbrž je leitmotivem prakticky celé současné evropské politiky. Zaslechneme jej v každém druhém vyjádření významných evropských státníků, jako klíčový cíl si konkurenceschopnost vytyčila Ursula von der Leyenová v programovém dokumentu nové Evropské komise.

Největší oblibě se však toto slovo těší mezi průmyslníky. Častější výskyt tohoto slova je totiž důsledkem kampaní největších průmyslových lobbistických skupin, které za příběh o nedostatečné konkurenceschopnosti schovávají snahu oslabit sociální a ekologické standardy v Evropské unii i jednotlivých státech.

Korporátní kampaň

Nezvyklé frekvenci slova konkurenceschopnost v poslední době se ve svých analýzách důsledně věnuje občanská organizace Corporate Europe Observatory (CEO), sledující vlivy firemního lobbingu na politiku Evropské unie. Její výzkumy ukazují, že největší lobbistické skupiny jako BusinessEurope či European Round Table for Industry (ERT), sdružující zejména největší fosilní a průmyslové korporace, společně s petrochemickým průmyslem spojeným v lobbistické skupině CEFIC, vedou od června 2022 intenzivní kampaň za údajně konkurenceschopnější Evropu. Útočí v ní na evropské směrnice chránící práva pracujících a životní prostředí.

V Německu a v České republice se mantrou o konkurenceschopnosti nedávno zaklínal Daniel Křetínský ve své analýze pro Die Welt. V češtině ji zveřejnila média patřící právě jemu. Slovo na „K“ se v článku objevuje šestnáctkrát. Ačkoliv se nám Křetínského sdělovací prostředky a jemu poplatní podcasteři snaží namluvit, že se jedná o vizionářskou analýzu, ve skutečnosti není ničím jiným než výtahem opsaným z materiálů zmíněných lobbistických organizací a šitým na míru byznysu nejbohatšího Čecha.

Stačí si ostatně v analýze think tanku Corporate Europe Observatory přečíst část Bias and misdiagnosis (Předpojatost a chybná diagnóza). Obsahuje nejčastější témata oficiálních dokumentů BusinessEurope a ERT a najdete zde takřka kompletní osnovu Křetínského „longreadu“.

Ovšem důležitější je podrobněji se věnovat celé průmyslové kampani, která ze slova konkurenceschopnost učinila beranidlo proti pracujícím a životnímu prostředí.

Historie jednoho slova

Konkurenceschopnost se dominantním tématem debaty o evropské politice stala poprvé okolo roku 1993. Už tehdy vyvolávalo její vzývání značné kontroverze. Například Nobelovou cenou ověnčený ekonom Paul Krugman varoval před nebezpečnou obsesí — totiž tím, že se konkurenceschopností zaštiťují politici vždy, když se snaží získat podporu pro nepopulární politiku škrtů.

V podobném duchu se konkurenceschopnost stala leitmotivem Lisabonské strategie přijaté Evropskou radou v roce 2000. Pikantní přitom je, že zástupce zmiňované lobbistické skupiny ERT už v roce 1996 ve výzkumu nizozemského akademika Bastiaana van Apeldoorna, publikovaného v časopise Journal of Political Economy, řekl, že konkurenceschopnost je užitečné slovo s nejasnou definicí, které funguje spíše jako papírová taška, do které můžete vložit, cokoliv chcete.

ERT do této tašky už tři dekády vkládá další a další útoky na zákony chránící pracující a životní prostředí. Zdaleka tedy nejde o téma nové, spíše se jedná o dlouhodobou kampaň, kterou velký průmysl znovu rozdmýchává, kdykoli potřebuje. Taková situace nastala opět před několika lety, když evropskou ekonomiku oslabenou pandemií zasáhla ruská agrese na Ukrajině.

V nebývalé jednotě, která překvapuje i analytiky z Corporate Europe Observatory, zahájily před třemi lety tři zmíněné lobbistické skupiny tažení za konkurenceschopnou Evropu. Výsledkem je mimo jiné Antverpská deklarace z února 2024, která volá po Evropské průmyslové dohodě a mezi své požadavky si vytyčila například více veřejných peněz pro velké znečišťovatele.

Politickým vyústěním lobbistického tlaku je kompletní proměna směřování nové Evropské komise a její zaměření na deregulaci některých klíčových oblastí. Jejím otráveným plodem je pak před několika dny představená strategie Evropské komise, známá jako Clean Industrial Deal.

„Dohoda o čistém průmyslu“ kompletně přebírá ducha Antverpské deklarace a v rozporu s principem „znečišťovatel platí“ plánuje rozdávat miliardy eur velkým průmyslovým podnikům — údajně na dekarbonizaci, ve skutečnosti však na falešná řešení typu nové plynové infrastruktury, nefunkčních zařízení na zachytávání uhlíkových emisí či vodíku.

Průmyslová lobby zase vyhrála a kompletně ovládla regulační mechanismy, ačkoliv se vám čeští novináři s minimálními kompetencemi v evropské politice snaží namluvit opak.

Nejčastější mýty

Lobbistický příběh o konkurenceschopnosti provází mnoho mýtů, s nimiž se průmyslníci vytasí vždy, když touží oslabit roli státu v ekonomice. Jeden z ústředních praví, že vysoké daně dusí konkurenceschopnost států. Málokdo se pak pozastavuje nad faktem, že například skandinávské země mají vysoké daně a zároveň jsou na mezinárodním trhu zcela konkurenceschopné.

Mezi další mýty patří poučka o tom, že kvůli vysokým cenám energií musíme podpořit fosilní paliva, snížit nebo úplně zrušit cenu emisních povolenek a zrušit ekologické regulace. Přitom za vysoké ceny energií v období energetické krize mohla zejména vysoká cena plynu a zranitelný kvazitržní evropský energetický systém. Jeho strukturální proměna ve prospěch spotřebitele však není na pořadu dne. Nadále samozřejmě platí, že nejlevnější energii dodávají obnovitelné zdroje.

Průmyslová lobby využívá k prosazování svých zájmů od reality často naprosto odtržených argumentů, pomocí nichž se snaží přimět politiky jít jí na ruku. Příkladem můžou být tvrzení BusinessEurope, že pomalejší růst evropského HDP oproti Spojeným státům je znakem nižší konkurenceschopnosti Evropy, jakkoliv posilování americké ekonomiky tu evropskou nijak neovlivňuje.

Ovlivněné analýzy

Příběh o nedostatečné konkurenceschopnosti Evropy se průmyslovým lobbistům podařilo včlenit i do dvou klíčových analýz, které v současnosti utvářejí debatu o dalším směřování Evropy. Jedná se o zprávu bývalého italského premiéra Enrica Letta o budoucnosti evropského jednotného trhu a také analýzu bývalého prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho.

Obě zprávy, ze kterých vychází současná Evropská komise, byly konzultovány převážně se zástupci velkého byznysu, zvláště pak s již několikrát zmíněnými lobbistickými skupinami ERT a BusinessEurope. Není divu, že leitmotivem Lettovy i Draghiho zprávy je právě konkurenceschopnost, čímž se pak zpětně mohou zaštiťovat průmyslníci a politici z celé Evropy.

Usilování o maximální možnou konkurenceschopnost většinou není v zájmu pracujících. Corporate Europe Observatory uvádí jako příklad skutečnost, že k větší konkurenceschopnosti velkých farmaceutických firem může přispět posílení ochrany patentů na léky, což ale vede k vyšším cenám léků a silnější zátěži pro evropské veřejné zdravotnictví.

Konkurenceschopnost velkých technologických firem pak jistě posílí, když nebudou existovat žádná omezení pro rozvoj umělé inteligence, ale na pracující to dolehne mimo jiné častějším propouštěním v důsledku robotizace.

Nehledě na to, že na planetě zdevastované ekologickou krizí žádná ekonomika neprospívá. Málokdo z nás by chtěl žít ve světě, ve kterém obří korporace soupeří o dobývání renty na globalizovaném trhu, zatímco kolem vládne nezaměstnanost, chudoba, ekologická destrukce a veškerá politická moc leží v rukou majitelů velkých firem. Právě tímto směrem nás pod praporem boje za konkurenceschopnost chtějí korporace dotlačit.

Proti všem

Evropa jistě potřebuje být konkurenceschopná, zejména v otázkách bezpečnosti. Právě kvůli geopolitickým hrozbám je klíčové, aby evropské státy byly co nejvíce jednotné a sociálně soudržné. Rozkládání sociálního státu, na něž průmyslová lobby v současnosti tlačí, však naopak povede k rozpadu sociálního smíru a nárůstu podpory krajní pravice, která ve velkém podporuje autoritářské režimy.

Evropa přitom nepotřebuje pro zvýšení kvality života posilovat konkurenceschopnost velkých podniků, ale zjednodušit a harmonizovat současné regulace. Je nutné podpořit malé a střední podniky zjednodušením administrativních procesů a finanční podporou. Bezpečnost i kvalitu života v Evropě zlepší vyšší investice, a to zejména do udržitelné infrastruktury a vzdělávání. Uvědomili si to například ve Španělsku, kde i přes silnou roli státu a regulačních mechanismů tamní ekonomika prospívá a dobře ustála i inflaci.

Současné směřování nové Evropské komise však ukazuje, že v příštích pěti letech bude mít velký byznys a jeho spojenci pole k útokům na sociální a ekologickou politiku otevřené. V Evropském parlamentu budou mít zástupci velkého byznysu oporu nejen v sílící krajní pravici, ale také mezi evropskými konzervativci a křesťanskými demokraty. Do tohoto rozjetého vlaku spolu s nimi naskočí i reprezentace mnoha národních států — česká vláda je toho důkazem.

I v příštích letech tak budou sociální stát i ochrana životního prostředí pod silným tlakem nejen zvenčí, ale i zevnitř Evropské unie. Je ovšem jasné, že útoky velkého průmyslu budou vyvolávat i protitlak. Ostatně už se ozývají například odbory. Pro začátek je třeba odhalit, že za vágním slovem „konkurenceschopnost“ skrývají politici i průmyslníci touhu rozbít výdobytky evropské politiky, na které právem můžeme být hrdí.