Politické strany občas mluví o systémových opatřeních. Naznačují tak, že k odstranění nedostatků přistupují systematicky. Může to vést i k úpravě nastavení jednotlivých subsystémů fungování společnosti (daňový systém, vzdělávací systém, systém územní správy). Je ale otázkou, zda navrhují i kroky, které by podstatněji posouvaly současný celospolečenský systém. Změny, které by se dotkly systémotovorných parametrů, by vlastně znamenaly určitou dlouhodobou pozitivní transformaci systému, byly by krokem k jeho demokratické alternaci.

Jsou změny, které vyžadují rovnou změnu ústavní. Čtvrt století od vzniku české ústavy z toho téma objektivně dělá. V našem ústavním pořádku jsme mohli otestovat některá slepá místa, objevují se práva nového typu. Ale také se projevuje proces určité postprivatizační oligarchizace, které zavedená ústavní pravidla překáží. Zlepšit ústavu může odvrátit riziko opětovného vzniku jakéhosi kapitalistického Mordoru, kde jeden oligarcha vládne všem, jeden nám všem káže. Tohle téma chce ale otevřít s respektem k ústavní stabilitě.

Jsou změny, které vyžadují souznění na mezinárodní, zejména evropské úrovni Je to především téma rehabilitace evropské integrace jako objektivní reakce na globalizaci. Místo eurokverulantství přijít za ČR s pozitivními návrhy na institucionální proměnu EU a formulaci českých zájmů prosazovaných aktivně v prostoru evropské integrace. Kritické evropanství by mělo mít také systémotvornou podobu, zejména pokud jde o společná unijní pravidla.

Obě tato témata jsou pro otevření cesty ke společenské alternativě klíčová. Nakonec jsem ale zvolil téma, které souvisí s poněkud zanedbávanou národohospodářskou koncepcí rozvoje a  struktury ekonomické moci, která tvoří jádro a základ moci obecné. Svět je opředen sítí velkých korporací, které kontrolují vše od zdrojů přes ceny produkce a distribuce statků až po informace.

Liberální či antikapitalistický sen bude vždy konfrontován s touto realitou. Nestačí odkázat jen na politické regulace, které se společnost rozhodne postavit do cesty monopolům. V systému ekonomické moci je rozhodující vlastnická kontrola, i když dnes existují poměrně složité a sofistikované systémy zprostředkování vlastnických zájmů a rozptýlení vlastnické odpovědnosti. Všechny demokratické ekonomické systémy jsou v podstatě pluralitní směsí různých vlastnických forem a vlastnických sektorů (mixed ecnomy).

Co by mělo být ve veřejném vlastnictví

Společenská smlouva s občany může této směsi vtisknout určitý žádoucí tvar. A řekněme rovnou, že při všem respektu k významu soukromého podnikání vedla privatizace v ČR v mezinárodním srovnání k enormnímu oslabení veřejného sektoru v ekonomice. V rámci konstitutivních pravidel lze právo na vlastnictví taxativně omezit. Podle mezinárodních paktů patří například suroviny automaticky státu, na jehož území se nacházejí.

Na první pohled nenápadným dokumentem v této oblasti je „Strategie vlastnické politiky státu“. Končící vláda Bohuslava Sobotky návrh této strategie projednávala počátkem letošního roku. Odmítla jej kvůli sporu o vliv na řízení vlastnických podílů v klíčových ministerstvech (dnes je to rozděleno do řady resortů). Vládní strategie ovšem může zahrnovat rozhodnutí nejen o tom, které minoritní podíly státu ve firmách jsou zbytné, ale také naopak které by bylo záhodno získat. Tedy jasně definovat směr posilování veřejného sektoru, a to nejen v neziskové oblasti.

Jde o to, které oblasti ekonomiky by si zasloužily být pod státní kontrolou. A  jak šálivé jsou sliby volného trhu, když reálně posiluje oligopolní struktura a tvůrci nejen cen, ale doslova podmínek našich životů, se stávají oligarchové. Sáhnout na podstatu ekonomické moci je v dnešním mainstreamu čiré zlo, u nás umocněné zážitkem totálního postátnění za minulého režimu. Demokratické změny v této oblasti ale nemohou být tabu.

U volebních návrhů relevantních politických stran by se mělo pracovat s hypotézou vzniku loajální většiny. Omezení nepřiměřené ekonomické moci velkých soukromých korporací je z tohoto pohledu složitá otázka. Navíc na odkup vytipovaných strategických podílů by byly zapotřebí nemalé peníze. Také rozvoj silného sektoru ekonomické demokracie (zaměstnanecké akcie, družstva) je dlouhodobější záležitost.

Je tedy téma systému ekonomické moci nereálné? Nedávný nástup labouristického veterána Jeremyho Corbyna toto téma připomněl i v mezinárodním kontextu. Pravice bila na poplach a mnozí levičáci naopak zase jásali. Ovšem jeho „znárodňovací“ návrhy se týkaly jen oblasti železnice, pošt a energetiky. Tedy oblasti, která zatím v ČR je státní a která byla v nedávné minulosti státní i v Británii.

Zajímavým a ústavně konformním způsobem systémového řešení ochrany před neuváženými privatizacemi může být zákon o nezcizitelném majetku státu. Článek 11 v 2 odstavci Listiny základních práv a svobod ČR uvádí, že zákon stanoví, který majetek je nezbytný k zajištění potřeb celé společnosti a veřejného zájmu. Lze tedy určit, který majetek smí být ve vlastnictví pouze státu, obce nebo zřízené organizace a nelze ho žádným způsobem zcizit, což dosud zákon o majetku ČR z roku 2000 neřeší.

Aktuální akcent lze u nás klást na oblast vodního hospodářství, vodárenství a dodávek vody spotřebitelům. Zde je důležitá i revize uzavřených smluv a určení postupu, jak dosáhnout nezbytné kontroly nad pitnou vodou. Je tu také otázka zásob lithia. Zdaleka nejde jen o deponii na Cínovci. V zemi je této strategické suroviny u nás možná za biliony. A zájem ČR je nejen ohlídat těžební práva, ale také zpracování suroviny a její využití pro český průmysl. V neposlední řadě by neměla zapadnout ani myšlenka na komerční státní banky, zajišťující financování českých projektů.