V půli července se ostravská iniciativa Probuď domy spolu s některými místními představiteli alternativní hudební a umělecké scény chystá vstoupit do veřejného prostoru s akcí Dollars of Colours/Colours of Dollars. Smyslem pouličního happeningu je upozornit na pochybné finanční skupiny v pozadí jednoho z nejpropagovanějších festivalů v České republice, Colours of Ostrava a nabídnout alternativní program.

Pořadatelé Dollars of Colours/Colours of Dollars chtějí poukázat na to, že aktivity hlavních i menších sponzorů a partnerů tohoto festivalu se podílejí na deprivaci nejen Severomoravského regionu a dalších regionů České republiky, ale svou činností nepříznivě zasahují i na dalších místech ve světě, a to ve třech hlavních oblastech — důstojného bydlení, životního prostředí a pracovních podmínek zaměstnanců.

Organizátoři chtějí také vyzvat interprety a návštěvníky k symbolickému jednodennímu bojkotu festivalu ve čtvrtek 20. července. V ulicích Ostravy bude v ten den probíhat alternativní program v podobě street party bez korporátních sponzorů, bez plotů a VIP zón, zato bohužel možná s přítomností pořádkové policie.

Pro pochopení vlny odporu je třeba porozumět vývoji a současné podobě oblíbených Colours. Festival má za sebou mnohaletou historii pečlivě budované výjimečné hudební události, která se vypracovala z poměrně alternativního a nekomerčního podhoubí a která si takový styl ještě donedávna snažila alespoň v náznacích uchovávat.

I dnešní plejáda umělců a umělkyň, která nebere konce, se pořád rekrutuje z poměrně kvalitní, někdy i nemainstreamové, nebo dokonce nezávislé scény. Snad i kombinací kvalitní muziky a manažerské prozíravosti se z alternativního festivalu stala velká akce čítající desetitisíce návštěvníků. Z festivalu, který striktně hudební optikou má zcela jistě stále co nabídnout, se nicméně stalo zlaté tele Ostravy, kterému by se zřejmě prominulo i spojení s ďáblem pod záminkou popularizace regionu a kvalitní hudby.

Když odkryjeme nános barev a muziky milovaných Colours, nacházíme rozpory dnešního globalizovaného kapitálu, který se na jedné straně (většinou té viditelnější) chová filantropicky a kulturně, zatímco na jiné (většinou té nákladnější, méně viditelné a periferní) barbarsky až zločinně.

Propojení atraktivního festivalu se jmény těchto korporací znamená mimo jiné legitimizování jejich chování na periferii a zajištění veřejně přijatelnějšího jména za velmi levnou cenu. Člověk nemusí být zrovna investigativní novinář, aby se mu minimálně u některých z firem sponzorujících Colours nevybavily závažné případy, které právem znepokojují českou nebo světovou veřejnost.

ČEZ „horror“ Family Park v Písnících

První z oblastí, která spojuje některé ze sponzorů festivalu, je oblast bydlení. Velké finanční korporace spolupracující s Colours vnímají bydlení jako komoditu. Důsledkem tohoto přístupu je mimo jiné i to, že základní životní potřeba, mít střechu nad hlavou, se stává položkou na burze, obchodovatelným artiklem, na kterém se především vydělává. Do této skupiny partnerů Colours patří především firmy Residomo a ČEZ.

První jmenovaná firma Residomo (dříve OKD Byty, následně RPG Byty) představuje pozůstatky rozpadlého a rozprodaného majetku OKD, který za pochybných okolností získal miliardář Zdeněk Bakala. Případ soustavně propíraný v médiích stále hýbe žlučí mnoha obyvatel Ostravy a přilehlých měst, kteří jsou svědky toho, jak se jim mezinárodní investoři vysmívají do obličeje a spekulují s bydlením, které mělo být jejich, nebo vytvářejí ghetta v havarijních domech na okrajích Ostravy.

Veřejně známé je už také vlastnictví bývalých OKD Bytů (pak RPG Bytů a dnes Residomo) jedním z největších spekulantů na globálním trhu s nemovitostmi, firmou Blackstone. Jejím cílem je především bez skrupulí profitovat, a to za cenu deprivace celých regionů, jak se například ukázalo ve Španělsku nebo v USA. 

Dalším příklad bezohledného přístupu k bydlení jako ke zboží představuje firma ČEZ, která uvrhla do prekérní situace stovky rodin s dětmi na sídlišti v pražské Písnici. Obyvatelé tohoto sídliště se více než rok marně snažili o to, aby ČEZ byty, ve kterých někteří žili celá desetiletí, prodal jim, tak jak to v minulosti slíbil a jak učinil v případě jiných svých bytových fondů.

Do celé situace intervenovali i někteří politici, formovalo se bytové družstvo, které bylo ochotno vzít si nemalou půjčku, ale marně. ČEZ, i přes velký občanský odpor, prodal byty CIB Group, firmě s pochybnou pověstí. Asi nepřekvapí, že obyvatelé bytů obdrželi záhy od nového majitele dopisy se zprávou o navýšení nájmu, a to až o padesát procent.

V takovém světle nabývá až tragikomický rozměr fakt, že ČEZ na festivalu Colours sponzoruje tak zvaný Family Park a dětský koutek, kde se jistě bude prezentovat jako firma podporující spokojenost rodin a radost dětí. To, že ve svém reálném působení na trhu stovkám rodin naopak spokojenost a radost upírá, protože meritem věcí v kauze Písnice byl především výdělek, zůstane na Colours skryto.

Smogová se line záře, špiní plíce, barví tváře

Ostravský region je známý také kvůli špatnému životnímu prostředí, které se nejvíce projevuje na znečištěném ovzduší. Kromě sociálních dopadů je špatné ovzduší jedním z hlavních důvodů, proč se lidé z Ostravy stěhují jinam a proč se oproti jiným velkým městům počet obyvatel poslední roky konstantně snižuje.

I když se město i představitelé těžkého průmyslu neustále dušují, že zavádějí nejlepší možná opatření, například letos byl zákonem určený limit 35 dní nademisních hodnot vydýchán již v únoru a Ostrava se tak řadí k nejhorším regionům v Evropě. Zdrojů znečištění je více, nicméně jedním z hlavních je bez diskuzí i místní těžký průmysl v čele s firmou Arcelor Mittal. A právě ta je jedním z hlavních sponzorů festivalu Colours.

Je jasné, že firma, která čelí v Ostravě velké kritice a nechuti místních obyvatel, kteří se v zimě dusí, potřebuje budovat dobré jméno a zajišťovat si podmínky pro svůj další byznys. Nicméně jako černý humor zřejmě doplňuje své aktivity na festivalu stánkem Dance for Life (Tanec pro život), který má ve spolupráci s účastníky vydělat peníze na ochranu ohrožených druhů rostlin a vzdělávací aktivity pro děti ve školkách.

Bohulibé a levné. Na dlouhodobé zdravotní dopady obyvatel Ostravy, zejména z Bartovic a Radvanic, městských částí, které jsou k Mittalu nejblíže a kde jsou dopady největší, zřejmě nezbude. 

Špatná psychedelie ve Vodňanech

Třetí z oblastí, které by si partneři Colours do festivalového rámečku určitě nedali, představují podmínky na pracovištích. V této oblasti se vyjímají především korporace, jako je Agrofert nebo H&M. Nadnárodní firma s trendy oblečením H&M chystá podle oficálních informací na Colours tak zvaný H&M BLOCK.

Jeho cílem je „...nejen zpříjemnit hudebním fanouškům čas na Colours of Ostrava a otevřít pro ně originální relax zónu, ale zároveň se u této příležitosti pokusí ve spolupráci s návštěvníky a organizátorem Colours Of Ostrava vytvořit… něco skutečně výjimečného.“ Zatímco v Ostravě se bude relaxovat a bude se vytvářet něco výjimečného, ve fabrikách v Bangladéši a Kambodži budou pracovat dělnice v podmínkách, které jsou za hranicí lidské důstojnosti.

Přestože firma se na svých stránkách snaží budovat obraz zodpovědné a uvědomělé společnosti, které záleží na podmínkách pracovníků, nedávno uveřejněná zpráva Center for Alliance of Labor & Human Rights (CENTRAL), diskutovaná v zahraničních médiích, tvrdí něco jiného. Zpráva s názvem „Když „nejlepší“ neznamená ani dost dobré. Porušování práv pracovníků ve čtyřech H&M prvotřídních dodavatelských fabrikách v Kambodži“ (v originále „When "best" is far from good enough. Violations of workers’ rights at four of H&M «best-inclass» suppliers in Cambodia“) přináší nelichotivý obraz toho, jak se systematicky porušují základní pracovní práva na pracovištích, která se vydávají za příklad dobré praxe.

Pro porušování práv zaměstnanců a otřesné podmínky na pracovištích ale nemusíme chodit do rozvojových zemí, stačí se vypravit třeba do Vodňan, do firmy Vodňanské kuře patřící pod Babišův Agrofert. Z pátrání autorů knihy Žlutý baron a článků uveřejněných v Deníku Referendum mimo jiné vychází najevo, že zaměstnává ukrajinskou agenturní mafii, která „shání práci“ zahraničním pracovníkům, pro které ale neplatí základní práva.

Ti potom pracují v otřesných podmínkách bez možnosti cokoliv na své situaci změnit. Na Agrofert Fresh stagi na Colours se tak bude tančit v rytmu psychedelie, nicméně konec „bad tripu“ zaměstnanců ve Vodňanech se tím asi ani o milimetr nepřiblíží.

Co nyní

Colours of Ostrava samozřejmě nijak zvlášť nevybočují z podoby, které podobné megafestivaly všude u nás i po světě nabývají. Propojení korporací s velkými hudebními akcemi se stalo skoro jakýmsi nutným zlem, které fanoušci i mnoho kapel prostě tolerují, i když ve svých osobních životech s mnohými z nich nesouhlasí.

Kapely si chtějí zahrát před velkým publikem, třeba i mimo své žánrové vymezení a vydělat si nějaký peníz na další fungování. Festivaly jim často takovou jistotu nabízejí. Festivaly naopak z ekonomického hlediska nemají často ani jinou možnost, jak si zajistit drahé interprety, než žádat u firem, často z pochybnou pověstí, aby jim přispěly.

Tereza Stejskalová ve svém článku „Mecenášství, za jakou cenu?“, zavádí pro tento mechanismus termín „culturewashing“ jako označení situace, kdy firma sice pomáhá kultivovat jednu skupinu občanů, ale zároveň přitom zcela zásadně potlačuje lidská práva za účelem svého úspěchu v prostředí globálního kapitalismu. Otázkou je, kde v této toleranci nutného zla chtějí fanoušci a umělci udělat dělící čáru a jaká jiná hodnotová kritéria, než finanční, na základě toho organizátoři budou při plánování a organizování kulturních akcí přizývat do hry.

Je ještě pro nás, jako pro kapelu, která se jinak v textech vymezuje vůči diskriminaci a rasismu, přijatelné, hrát na akci, kterou například podporují firmy spjaté s Trumpem a Babišem? A jakou cenu jsme ochotni tolerovat, když se vůči takovým akcím vymezíme? Je v pohodě, když umělec, pro kterého je tématem životní prostředí, bude hrát na Arcelor Mittal stagi?

Je možné, aby se karta obrátila, aby fanoušci společně s umělci vytvářeli spojenectví a tlačili na firmy, které si na festivalu chtějí „čistit“ jméno, aby měnili svůj obvyklý byznys? Nebo tlačit na pořadatele festivalu, aby s těmito korporacemi nespolupracovali, protože kvalitní muzika se špatně vychutnává ve chvíli, když vím, že u toho pomáhám legitimizovat porušování lidských a sociálních práv tisíců lidí?

Otázkou je, zda vůbec kapely, zejména ze zahraničí vědí, kdo je Babiš v české politice a jaké praktiky uplatňuje Agrofert, nebo jestli jim někdo řekl o tom, jaké dopady má na Ostravu firma Arcelor Mittal nebo jaká historie je spajtá s Residomem. Letos na Colours bude vystupovat i slavná kapela Midnight Oil, která je známá propojováním aktivismu a hudby. Legendární je například její protestní vystoupení před ředitelstvím Exxonu po tom, co havaroval tanker Exxon Valdez a znečistil velkou část pobřeží Aljašky.

Dnes se kapela ostře vymezuje proti Trumpovi a zejména jeho imigrační politice. Nicméně bude hrát na akci v Ostravě, jehož partnerem je přes dceřiné společnosti (Residomo) i globální investiční fond Blackstone, jehož CEO Stephen A. Schwarzman, stanul v čele nově ustanovené ekonomické poradní skupiny prezidenta Trumpa.

Tyto rozpory jsou na podobných festivalech běžné a někteří umělci se tak ocitají před dilematem zda hrát před velkým publikem a předat tak svou zprávu velké skupině lidí, nebo si zachovat hodnotovou integritu ale pohybovat se více méně v undergroundu. Na Colours mezi takové kapely patřili například rebelové Irie Revoltes, kteří ve svých textech burcují proti rasismu, šovinismu nebo diskriminaci.

Reakce organizátorů, kapel a fanoušků na tyto globální nitky vedoucí k sociálním nerovnostem a ekologickým problémům ve světě je klíčová, ale nelehká. Kapely dávají všanc svou reputaci a výdělky, fanoušci oblíbenou hudbu, kterou by si dnes často bez vstupu na megaakce nemohli živě poslechnout a organizátoři svoji ekonomickou stabilitu. Na druhou stranu jsou to právě tyto subjekty, které drží v ruce klíč k tomu, jak tuto praxi změnit.

Fanoušci se mohou připojovat k symbolickým bojkotům festivalů, které za sebou mají sponzory, kteří jsou „za hranou“. Kapely si mohou určit svůj sdílený kodex, který určité mantinely vymezuje. Určitou hranici by si však měli stanovit především organizátoři festivalů. Například odmítnutím spolupráce s korporacemi, které se přímo podílejí na devastaci regionu, jako jsou v případě Colours firmy Arcellor Mittal nebo Residomo.

Coloursy mají navíc ambici překročit hranici pouze hudebního festivalu svým vzdělávacím rozměrem v podobě diskuzního fóra Meltingpot. Není právě to příležitostí vyjádřit určité hodnoty a zásady a vzdělávat tak publikum ke kritickému myšlení a aktivnímu přístupu ke svému městu?

Okřídlené heslo říká, že příklady táhnou. Není jich sice tolik, ale zdá se, že umělecká i fanouškovská scéna se čas od času probudí a vymezí i v rámci mainstreamu. V poslední době může být příkladem například Národní festival polských písní v Opole, jeden z nejdůležitějších a největších polských festivalů.

Ten byl minulý rok bojkotován dvaceti umělci a podruhé za svoji téměř padesátiletou historii byl zrušen. Důvod? Organizátoři festivalu napojeni na vládní stranu Právo a spravedlnost zasahovali do průběhu festivalu proti umělcům, kteří nesouhlasili s jejich politikou. V USA se zase někteří hudební komentátoři vymezili vůči hipsterskému megafestivalu Coachella, jehož financování bylo napojeno na kampaň podporující prezidenta Trumpa a volali po bojkotu celé akce.

Jiným příkladem je Mezinárodní festival v Izraeli (International Red Sea Chamber Music Festival in Eilat), kdy lidskoprávní organizace vyzývali hudebníky, aby bojkotovali tento festival normalizující dění v Izreali, který uplatňuje tvrdou a diskriminační politiku vůči Palestincům. Dalším příkladem je indie rocková kapela DIIV, která v roce 2013 po vystoupení na festivalu South by Southwest (SXSW) uveřejnila prohlášení, kde se vymezila vůči celé akci se slovy, že jde o „oslavnou korporátní síťovací akci“, která je plná „značek“.

I u nás zřejmě existují příklady kapel, fanoušků, potažmo organizátorů větších festivalů, kteří si nějakou hranici určili a odmítli hrát, nebo podílet se na akcích, kterými by legitimizovali některé společnosti. Bohužel o nich není tolik slyšet, neotevřela se veřejná debata a převládá spíš obecné mlčení.

Jak uvádí Keith Brower Brownová, autorka článku „Peníze před muzikou“ a sama muzikantka, chybí na hudební scéně, více než když dřív, právě prostor pro konverzaci o tom, jak se k hudebnímu průmyslu stavět a jak ho třeba i společně měnit. Zároveň se ptá po nových hudebních platformách, které mohou být doopravdy společensky transformativní a živé, nejen v předem určených sociálních rolích daných pořadateli festivalu.

Doufejme, že podobné otázky si začne umělecká a hudební scéna klást i u nás a s podporou fanoušků jednou takové platformy začne vytvářet. Třeba už při příštím ročníku Colours.