Václav Havel byl veselý člověk, rád se smál, usmíval, ironii užíval, dělal si z věcí legrrraci, jak říkal za pomoci svého zvučného errr. Jestli si dobře pamatuji, Jiří Pehe kdesi kdysi, snad ještě jako prezidentova pravá ruka, hovořil o Havlově „burácivém smíchu“. S panem Havlem jsem se osobně neznal, ale slyšel jsem ho vyprávět a smát se od srdce vlastoslyšně, jelikož chodívám na svátek české státnosti do společnosti (v hospodě), kam chodíval i on. A i jeho smích byl nakažlivý.

Havel veselý

Snad se nerouhám, když na začátek vzpomínkového článku k výročí prvního úmrtí pana prezidenta napíšu právě to, že se dovedl chechtat a že to dělal rád. Smích je asi osvobozující či má tu moc čarovat s naší unavenou duší. Nebo co znamená, že se rád a často smál člověk, kterého nenávidělo a dodnes nenávidí tolik hlupáků?

Václav Havel si to bezesporu uvědomoval a uměl o tom taky krásně povídat, tak, že bylo lze poznat, jak si věci srovnává v hlavě:

„Autenticky se dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie.“ (Přednáška v Oslu, 1990.)

Absurdní absurdní divadlo

Václav Havel by se snad od srdce zasmál i nejabsurdnějšímu dramatu, v němž si před rokem nechtěně zahrál. Ano, řeč je o státním pohřbu, který mu — kromě těch, kteří jej měli rádi — vystrojili i ti, kteří ho vždy nenáviděli kvůli tomu, co představoval.

„Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno, a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás,“ řekl při jednom ze svých sebezviditelňovacích pohřebních projevů Václav Klaus, který své úsilí nejednou směroval k tomu, aby byl Havlův odkaz zplošťován a deformován.

O pár dní později to ostatně potvrdil Ladislav Jakl, oficiální vykladač Klausovy teorie vědeckého kapitalismu a autor příručky Jak se rychle stát vševědoucím. „Myšlenkový koncept občanské společnosti se v podstatě kryje s ideologií fašismu,“ napsal Jakl. Elegantně tak ostatním vzkázal, že Havel je fašista, protože koncept občanské společnosti k Havlově chápání demokracie neodmyslitelně patřil.

To bylo loni. Pro letošek si Hrad připravil další představení, v hlavní roli byl tentokrát druhý z Klausových dvorních šašků, Petr Hájek. Ten ve své knize označuje Havla (doslova a myslí to vážně) za Satana a Antikrista. A Klaus mu to svěží dílko pochopitelně pochválil.

Inu, jak víme od Mistra: „Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost…“ Absurdita má také svou absurdní tvář, dodejme k tomu.

Havel kamenný

Někteří lidé toho veselého pána nechali znehybnět a postavili jej na předem postavený podstavec, kde jim slouží coby zkamenělina jeho díla, myšlenek, citů a činů. Přejmenujeme letiště a pár ulic, rozsvítíme další nevkusné neonové srdce, kdekoli to jen jde, přidáme pár dalších soch, bust a vzpomínkových desek do interiérů i exteriérů… a hned jsme světoví, na našeho tatíčka hledí celý svět s pusou dokořán. A po tom velkém díle se můžeme vrátit do reality, která na myšlenky upomníkovaného idolu tak ráda nebere ohled.

Kdepak pomníky, ty jsou třeba, bez nich se obejít nedá. Pomníkáři by neměli u čeho vzpomínat, že jsme po Masarykovi měli konečně zase jednoho spravedlivého v čele a na dlouho takového zase mít nebudeme. To je pravda, ale záleží také na tom, jak s tím dál naložíme.

Falešný, zkamenělý nářek, který se line z médií, z úst putinovsky naladěného nejvyššího představitele české katolické církve, která si Havla privatizovala pro sebe, z úst politiků, novinářů a celebrit (nezaměňovat celebrity s osobnostmi, prosím), jako by se nás snažil přesvědčit, že s naším Václavem odešlo i vše to, co chtěl, mínil, snil, uznával, miloval i nesnášel.

Co brání majitelům krokodýlích slz, aby se snažili ukrajovat osudu stejnou spravedlnost jako člověk Havel? Nebude to nakonec ten pomník, který si vystavěli ve svých srdcích?

Havel lidský

Je poučné sledovat, kterak na Havla vzpomínají lidé od přírody vnitřně svobodní, mezi které počítám i Romy (a vnitřní svoboda je to, co na nich obdivuji nejvíc).

„Na Václava Havla vzpomínám s úctou a velkým respektem. A jsem si jista, že je to jediný politik, u kterého to podobně jako já cítí i většina Romů. Ve Václavu Havlovi i tehdy, když se stýkal s nejmocnějšími politiky světa, zůstal obrovský kus slušné lidskosti, korektnosti, soucitu a neodsuzování. Nikdy si nehrál na snoba, necítil se líp mezi smetánkou než mezi ,obyčejnými´ lidmi… Neuzavřel se v ulitě vlastní samolibosti.. Ne nadarmo ho měli rádi a dodnes na něj vzpomínají lidé napříč generacemi, napříč politickým spektrem i sociálním zázemím,“ říká o něm Jarmila Balážová, novinářka a předsedkyně sdružení ROMEA.

Anna Chválová ze sdružení Romodrom stála před rokem čestnou stráž u prezidentovy rakve. Poté k tomuto zážitku řekla: „V tu chvíli jsem cítila, že my, Romové, máme najednou s Čechy hodně společného, máme společnou bolest. Vnímala jsem, že tam nestojím jen sama za sebe, ale za celou naši menšinu.“

Na Havlovi si Anna Chválová váží zejména jeho lidskosti, respektu k lidem, k jiným náboženstvím, k menšinám. „Nahlas odsuzoval stoupající agresi mezi majoritou a minoritou a poukazoval na její dopady… Podobně jako se píše v dokumenty Charty 77, který se zabýval romskou menšinou, varoval Havel před nucenou asimilací romského etnika a považoval za správné, aby si Romové uchovali svoje hodnoty a kulturu. Otevřeně také odsoudil romský holocaust,“ dodala Chválová.

Emil Ščuka, přední romská osobnost, po Havlově smrti mj. napsal: „Jen velmi těžko nacházím slova, která by vyjádřila hluboký zármutek nad odchodem Václava Havla. Odchází člověk, který měl velký podíl i na vzniku romského hnutí… Václavu Havlovi nelze upřít prvenství v tom, že nás Romy poprvé hlava státu viděla jako lidi, jako občany rovnocenné před zákonem, bez nějakých přívlastků a pojmenování…“

Krátké kalhoty

Tomu říkám vzpomínání na Václava Havla v jeho duchu. Právě tak jako dalšímu přirozenému jednání mnoha dalších lidí. Vidíme kolem sebe, stejně jako loni, při jeho úmrtí, mnoho spontánního. Lidé jdou sami, bez jakýchkoli výzev, zapálit svíčku, položit kytku, společně s druhými si pomlčet, popřemýšlet, co jsou vlastně ty hodnoty, které Václav Havel představuje, zač.

A co se týče akce, během níž si lidé na Havlovu počest ohrnovali kalhoty, protože ten je měl při své první inauguraci trochu kratší, tak ta byla přímo skvostná. Tomu říkám připomínka hodná prezidenta, který, alespoň zpočátku, jezdil po dlouhých a širokých hradních chodbách na koloběžce.

Jako by byl z výše slyšet nakažlivý burácivý smích… A v tom řehotu jako by málem zaniklo jeho — rozšířené — poselství:

Smích, pravda a láska musí zvítězit nad šklebem, lží a nenávistí.