Smích, pravda a láska musí zvítězit nad šklebem, lží a nenávistí
František KostlánVáclavu Havlovi není třeba stavět kamenné pomníky na náměstích. Mnohem lepší je osvojit si hodnoty, které vyznával, a také jeho smysl pro humor.
Václav Havel byl veselý člověk, rád se smál, usmíval, ironii užíval, dělal si z věcí legrrraci, jak říkal za pomoci svého zvučného errr. Jestli si dobře pamatuji, Jiří Pehe kdesi kdysi, snad ještě jako prezidentova pravá ruka, hovořil o Havlově „burácivém smíchu“. S panem Havlem jsem se osobně neznal, ale slyšel jsem ho vyprávět a smát se od srdce vlastoslyšně, jelikož chodívám na svátek české státnosti do společnosti (v hospodě), kam chodíval i on. A i jeho smích byl nakažlivý.
Havel veselý
Snad se nerouhám, když na začátek vzpomínkového článku k výročí prvního úmrtí pana prezidenta napíšu právě to, že se dovedl chechtat a že to dělal rád. Smích je asi osvobozující či má tu moc čarovat s naší unavenou duší. Nebo co znamená, že se rád a často smál člověk, kterého nenávidělo a dodnes nenávidí tolik hlupáků?
Václav Havel si to bezesporu uvědomoval a uměl o tom taky krásně povídat, tak, že bylo lze poznat, jak si věci srovnává v hlavě:
„Autenticky se dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie.“ (Přednáška v Oslu, 1990.)
Absurdní absurdní divadlo
Václav Havel by se snad od srdce zasmál i nejabsurdnějšímu dramatu, v němž si před rokem nechtěně zahrál. Ano, řeč je o státním pohřbu, který mu — kromě těch, kteří jej měli rádi — vystrojili i ti, kteří ho vždy nenáviděli kvůli tomu, co představoval.
„Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno, a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás,“ řekl při jednom ze svých sebezviditelňovacích pohřebních projevů Václav Klaus, který své úsilí nejednou směroval k tomu, aby byl Havlův odkaz zplošťován a deformován.