Václav Havel si jistě zaslouží pietu a místo v národním pantheonu a datum 18. prosince se zatím bez oficiálního posvěcení stává dnem Václava Havla. Dnem, při němž se budou každoročně ohrnovat nohavice, bude se vzpomínat, slzet, řečnit, naříkat a — doufejme — také kriticky a vážně diskutovat o Havlových omylech a slepých skvrnách. To je o to důležitější, neboť v jejich zajetí totiž možná stále ještě až po uši vězíme.

Jedny z těch velmi významných slepých skvrn a omylů, které jsme po něm zdědili, se týkají zahraniční politiky. Havel nás na jedné straně během výkonu svého úřadu dovedl do NATO a na práh Evropské unie a na obojím má svou nezpochybnitelnou zásluhu. Na straně druhé ovlivnil naší dlouhodobou zahraničně-politickou vizi v několika ohledech velmi negativně.

Václav Havel-Klaus a české antievropanství

Jakkoli se Václav Klaus a Václav Havel v mnohém lišili, jistou strukturální podobnost mezi nimi lze vidět v jejich vztahu k velmocím. Stejně jako Václav Klaus v posledních pár letech odezírá ze rtů Vladimíru Putinovi, tak činil Václav Havel vůči politikům Bílého domu. Ba dokonce se ozýval, když se mu zdálo, že svou roli patrona nad střední Evropou neplní dostatečně.

Jako příklad lze uvést onen slavný dopis středoevropských intelektuálů Baracku Obamovi z roku 2009, který je výrazem zastydlého bipolárního vidění a zároveň nedůvěry ve schopnosti Evropské unie zajistit na svém území bezpečnost. Šlo o výraz nedospělé vize zahraniční politiky, která, místo aby se konečně postavila na vlastní nohy a vnímala problémy Evropské unie a světa jako své vlastní, volala jako propuštěný otrok neschopný svobody po patronátu. Své rozčarování nad naříkavým tónem a obsahem tohoto dopisu neskrývala dokonce ani Madeleine Albright.