Václav Havel si jistě zaslouží pietu a místo v národním pantheonu a datum 18. prosince se zatím bez oficiálního posvěcení stává dnem Václava Havla. Dnem, při němž se budou každoročně ohrnovat nohavice, bude se vzpomínat, slzet, řečnit, naříkat a — doufejme — také kriticky a vážně diskutovat o Havlových omylech a slepých skvrnách. To je o to důležitější, neboť v jejich zajetí totiž možná stále ještě až po uši vězíme.

Jedny z těch velmi významných slepých skvrn a omylů, které jsme po něm zdědili, se týkají zahraniční politiky. Havel nás na jedné straně během výkonu svého úřadu dovedl do NATO a na práh Evropské unie a na obojím má svou nezpochybnitelnou zásluhu. Na straně druhé ovlivnil naší dlouhodobou zahraničně-politickou vizi v několika ohledech velmi negativně.

Václav Havel-Klaus a české antievropanství

Jakkoli se Václav Klaus a Václav Havel v mnohém lišili, jistou strukturální podobnost mezi nimi lze vidět v jejich vztahu k velmocím. Stejně jako Václav Klaus v posledních pár letech odezírá ze rtů Vladimíru Putinovi, tak činil Václav Havel vůči politikům Bílého domu. Ba dokonce se ozýval, když se mu zdálo, že svou roli patrona nad střední Evropou neplní dostatečně.

Jako příklad lze uvést onen slavný dopis středoevropských intelektuálů Baracku Obamovi z roku 2009, který je výrazem zastydlého bipolárního vidění a zároveň nedůvěry ve schopnosti Evropské unie zajistit na svém území bezpečnost. Šlo o výraz nedospělé vize zahraniční politiky, která, místo aby se konečně postavila na vlastní nohy a vnímala problémy Evropské unie a světa jako své vlastní, volala jako propuštěný otrok neschopný svobody po patronátu. Své rozčarování nad naříkavým tónem a obsahem tohoto dopisu neskrývala dokonce ani Madeleine Albright.

Toto nedospělé gesto a přehnané zdůrazňování transatlantických vazeb a obcházení Bruselu v bilaterálních jednáních o umístnění amerického radaru oslabovalo naší aktivní účast na integraci Evropské unie a plody této vize bohužel sklízíme i nadále. Jak postoj Václava Klause, tak postoj Václava Havla jsou, v jednom případě explicitně, ve druhém spíše co do důsledků, antievropské. Postoje obou Václavů mají své následky: na jedné straně explicitní antievropanství a nacionalismus, na druhé straně přehnané zdůrazňovaní transantlatických vazeb, které oslabují a mnohdy i konkurují našemu zapojení do procesu evropské integrace. V obou případech tak dochází k izolaci české zahraniční politiky, které chybí dlouhodobá koncepce a přiměřené sebevědomí a pochopení vlastního místa.

To se projevilo například při nedávné návštěvě Benjamina Netanjahu v Praze. Ten sem přijel poděkovat za to, že Česká republika s Kanadou, USA a několika americkými satelity hlasovala proti povýšení statutu Palestiny jako pozorovatelského státu OSN. Zatímco Netanjahu si vyslechl od diplomacie Německa, Francie, Velké Británie, ale i Spojených států nebývale ostrou kritiku za rozšiřování ilegální výstavby osad na západním břehu Jordánu, Nečas se s Netanjahuem ubezpečovali o oboustranně přátelských vztazích. Ty nějaké mezinárodní dohody a lidsko-právní ohledy přece nemohou ohrozit.

Česká republika nejenom tedy, že je „papežtější, než papež“, jehož zahraniční politiku slepě kopíruje, ale podobá se čím dál více izolovanému autistovi, který ztrácí smysl pro zahraničně-politické souvislosti. Naše zahraniční politika je dnes kombinací klausovské, národovecké eurofobie a havlovského přeceňovaní a emocionální příchylnosti ke Spojeným státům. Jakkoli oba postoje vycházejí z různých kořenů, dobře se doplňují a jejich důsledkem je téměř absence evropského sebeuvědomění u české veřejnosti a politické reprezentace.

Toto dvojí dědictví se projevilo i v případě reakce na Nobelovu cenu míru udělenou pro Evropskou unii. Extrémní národovci Klausovy linie jako Jan Zahradil, Ladislav Jakl nebo Jiří Payne by se klidně mohli zaštítit i Václavem Havlem, když tvrdili, že udělení Nobelovy ceny míru EU za mír je nesmysl a lež, neboť za mír vděčíme především NATO a americké přítomnosti v Evropě. Antievropští národovci argumentují právě NATO jako protiváhou EU a bezpečnostním garantem, který nás má údajně ochránit spíše než EU. Přímé citování Václava Havla národovci snad brání jedině monopolizovaná úcta k Václavu Klausovi, který — jak známo — jiných autorit nesnese.

Obhájce lidských práv a efekt dona Quijota

Jiným nepříliš šťastným dědictvím Václava Havla v zahraniční politice je to, co bychom mohli nazvat pozlátkem lidských práv. Václav Havel zůstal až dokonce svého života v zajetí bipolárního vidění. O porušování lidských práv, která jsou buď přiznána všem a jsou univerzální, nebo neplatí, se ovšem zajímal jenom tam, kde to bylo v souladu s politikou Washingtonu. Takže například Kuba je problém, Bahrajn nikoli, Čína je problém, Saudská Arábie, či Izrael nikoli. Takové selektivní vidění, respektive nekritické přejímání amerických narativů vede v našem případě k tomu, co lze označit jako efekt dona Quijota.

Efekt dona Quijota je nesoulad mezi představou, kterou o sobě máme, a naším jednáním, nebo kontextem, v němž se nacházíme, a tím, jak nás vnímají ostatní. Zatímco část naší veřejnosti si stále myslí, že náš hlas je vnímán — i díky Václavu Havlovi — jako hlas hájící lidská práva, hlas brojící proti bezpráví a jako takový má nějaký význam a váhu, skutečnost je taková, že tato představa není udržitelná jinde než v prostoru mezi Ašem a Karvinou.

Naše zahraniční politika se například dlouhodobě věnovala dodržování lidských práv na Kubě. Před pár lety organizace Člověk v tísni nechávala postavit na Václavském náměstí klec, do níž si lidé chodili na hodinu sednout na podporu kubánským politickým vězňům a jejich rodinám. To je jistě záslužná věc, ale selektivnost této aktivity zaráží. Castrův režim tehdy držel ve věznicích okolo sta politických vězňů. Americká vláda přitom vystavěla na pronajaté půdě téhož ostrova věznici Gauntanámo, fakticky koncentrační tábor, v němž bylo drženo několik set lidí bez časového omezení, soudu, práva na obhajobu a podrobováni trvalému mučení a nelidskému zacházení. 

Jaké stanovisko zaujal k tomuto flagrantnímu porušování lidských práv a Ženevských konvencí naším spojencem Václav Havel? Jaké Člověk v tísni? Jaromír Štětina? Kdo nás může brát ještě vážně jako obhájce lidských práv? Jedině snad americká reprezentace, jíž se takový mýtus středoevropského ochránce lidských práv, který vystupuje proti každému bezpráví, velmi hodí. Lidská práva jsou buď univerzální a musí se stejnou přiznávány všem lidským bytostem, nebo jsme usvědčováni z pokrytectví a trapnosti, která je tím větší, čím více si lžeme do kapsy, že náš hlas ještě něco znamená. I toto je Havlovo dědictví, s nímž je třeba se vyrovnat.

Lze navázat Havlův odkaz?

Byl to Noam Chomsky, kdo upozornil na tuto zvláštní slepotu východoevropského disentu, z níž je nejvyšší čas se vymanit. Jedním z největších omylů v zahraničně-politické vizi Václava Havla byla představa, že Spojené státy jsou a mají být garantem svobody. Jsou, ale jenom potud, pokud je to v jejich zájmu. Zmíněné Guantanámo, mimosoudní popravy, terorizace civilního obyvatelstva bezpilotními letadly v Pákistánu, nebo proces s Bradley Manningem jsou dokladem toho, jak moc se Havel mýlil a jak by bylo hloupé a dětinské držet se jeho omylů.

Boj, který se dnes vede za svobodu slova, lidská práva a ústavnost se vede po celém po světě, zastaralými bipolárními schématy napříč. Autenticky navazovat na odkaz Václava Havla a na jeho politiku lidských práv lze, ale znamená to vrátit se k tradici k humanistické kritičnosti a zbavit se jeho slepých skvrn. Tato kritičnost je v evropské tradici především kritičnosti vůči mocným, vůči sakralizaci a nekontrolovatelné kumulaci moci, bojem za svobodu myšlení a slova, bojem proti útlaku a znevažování lidské důstojnosti. Je to kritičnost, která je primárně zaměřená proti mocenským strukturám a praktikám vlastní společnosti, kterou tak kultivuje.

Václav Havel tuto roli příkladně zastával v socialistickém Československu, nikoli už ovšem v době porevoluční. Jeho hlas nám dnes opravdu chybí. Hlas předrevoluční.