Když jsem v Praze, rád si dám půllitr Plzně a zaposlouchám se do zvuku varhan zaznívajících do hospody z gotických kleneb nedalekého kostela Panny Marie Sněžné. Odcházení Václava Havla vyjadřuje v humorně naléhavé tonalitě tuto vnitřní spřízněnost mezi uměním, životem, politikou a filosofií v české kultuře. Kostel, hospoda, divadlo jsou nezaměnitelným základem českého setkávání.

Havlova hra vypráví příběh politika, který selhal v reformním hnutí ve střední a východní Evropě. Havel působí kafkovskou sebe-ironií. Dramatik-disident se stává absurdním hercem zapisujícím se upřímně do politického života; stává se politikem jednajícím v reálné politice a řídícím své vlastní životní drama. Takový úkol nemůže nikdo zvládnout, a také Havlovi se nepodaří dosáhnout svých politických cílů.

„Padouch“ ve hře, Klein — nástupce havlovské postavy Riegra — sní o nákupním centru a botelu na místě višňového sadu. Po roce 1989 se nad posvátnou „agorou“ na cestě z mé oblíbené hospody u kostela Panny Marie vztyčily dva nové obchody a dvoupatrový erotický salón.

Havlovo poselství je jedinečné i univerzální: Máme své odcházení, přicházení a umírání: jsme částečně svědci, herci, dramaturgové, bývalí aktivisté, jedinečné osoby.

Synagoga, kostel, hospoda

České divadlo hrálo často roli podobnou ohrožené synagoze nebo černošské církevní komunitě na americkém Jihu během hnutí za občanská práva: synagoga posiluje pronásledované, modlitba černého společenství vyzbrojuje protestní hnutí a české divadlo a hospoda pěstují mezilidskou solidaritu a obrodu komunity.