Pana Václava Havla jsem poprvé viděla na Letenské pláni v listopadu roku 1989, a to z velké dálky. Ten dav, který naslouchal panu Havlovi a pak cinkal klíči, mi připomněl lidi z Barmy, kteří obdobně projevovali přání k demokratickým změnám v zemi. Sametová revoluce totiž rozehrála v Čechách po roce celonárodního povstání barmského lidu, které bylo krvavě potlačeno armádou. Proto jsem byla velmi skeptická, co se týče vítězství lidí s holýma rukama a pouze z dálky pozorovala, co se opravdu stane. Vývoj Sametové revoluce mě však velmi mile překvapil a dodal velké naděje, že prostý lid dokáže měnit režimy a za nemusí za to platit svou krví. Pan prezident určitě netušil, že mně, tehdy dějinami vlastní země zklamané mladé studentce z Barmy, dodal mnoho odvahy a inspirace, abych nadále věřila ve svobodu člověka a usilovala o ni.

Pan Václav Havel se od počátku angažoval v prosazování lidských práv a demokracie v Barmě, nominoval paní Su Ťij na Nobelovu cenu míru a ostře kritizoval vojenský režim v Barmě při všech důležitých mezinárodních akcích. Ještě předtím než jsme založili Barmské centrum Praha, a také poté, jsem měla čest se s panem prezidentem několikrát osobně setkat. Pokaždé, když jsem mu poděkovala za velkou podporu Barmě, vždy mi s úsměvem podal ruku a dodával odvahu, abychom pokračovali v nenásilném boji za svobodu.