Duchovní základ Havlovy civilizační kritiky

Adam Borzič

Havlova „sametová spiritualita Nového věku“ může sloužit jako inspirace, že jakákoliv změna stávajícího systému musí nutně obsahovat duchovní, etickou a ekologickou dimenzi, jinak opět brzy skončíme v civilizační pasti, z níž jsme tolik toužili uniknout.

V tomto smutečním týdnu, při čtení téměř nekonečného zástupu nejrůznějších reflexí Havlovy osobnosti mě zaujalo několik zmínek o spiritualitě tohoto velkého rozporuplného muže. Nejprve jsem si ve vynikajícím nekrologu Jakuba Patočky četl o Havlově humanistickém panteismu coby základu jeho ekologického cítění a pak jsem v kterémsi textu Slavoje Žižka narazil na větu o Havlově new age spiritualitě.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jak jsem tak začal dumat o těchto dvou poznámkách, uvědomil jsem si, že spiritualita nebyla pro Václava Havla podružným tématem. Ba naopak, že jeho specifická duchovnost zásadně určovala i jeho politické a občanské postoje.

Havel, filosoficky silně ovlivněný Patočkou, Husserlem a Heiddegerem, ve všem svém veřejném působení neustále zdůrazňoval vazby na transcedenci a na řád, který z tohoto spojení vychází. Tuto transcendenci přes své křesťanské kořeny nikdy specificky nevymezoval, až to jeho některé katolické přátele nutilo hovořit o jeho nesmělém vztahu k víře a ultrakonzervativní katolíky běsnit o jeho duchovně nevětraném pelechu.

Havlův Bůh neměl jasné kontury a byl stejně nepoddajný, nezachytitelný a neurčitý jako jeho milované Bytí. Tento „neznámý“ Bůh nicméně zakládal řád skutečnosti, jehož uznání a přijetí Havel u moderního člověka a jeho post-osvícenské kultury postrádal. Jeho civilizační kritika má vlastně teologické (byť nikoliv klasicky křesťanské) kořeny. Opakovaně vytýkal západní civilizaci jednostrannou racionalistickou a technologickou orientaci ignorující vyšší řád a vytvářející odcizený svět. Havlovo zelené cítění mělo tytéž metafyzické kořeny, neboť tento řád bytí spatřoval nejen v člověku, ale i v přírodě. Novověká civilizace, určovaná „epistemologií vědeckého násilí“, karteziánským dualismem a sebe-zbožňujícím rozumem se podle Havla ocitla v nebezpečné nerovnováze. Teologicky byl Havel vlastně romantikem.

Tuto Havlovu civilizační kritiku pokládali mnozí jeho odpůrci (levicoví i pravicoví) za naivní a sentimentální, respektive kýčovitě moralistickou. A v některých bodech právem. Řečeno teologicky, Havlova spiritualita se minula s hebrejskou dějinností a křesťanským vtělením, v podstatě postrádala ostřejší a konkrétnější sociální obrysy. Proto také nedokázala nijak ocenit marxismus, který je dědicem židovsko-křesťanského dějinného mesianismu.

Její holistický a panteistický duch do sebe nevstřebal schopnost rozumět sociálnímu a ekonomickému rozměru lidských dějin a uchopit novověké odcizení v jeho konkrétních ekonomických projevech. Jeho kritika společnosti a civilizace tak vyznívala neurčitě a matně a plula v jakémsi mystickém oparu, s neustále vztyčeným morálním prstem. Mnohými byla odmítána jako „new age snění“, které si sice uvědomuje, že se světem není cosi v pořádku, ale za boha nedokáže určit, co přesně.

Další problém Havlovy snahy aplikovat společensky jeho spiritualitu Lásky a Pravdy vidím v nebezpečí lidské identifikace s dobrem a pravdou. Právem je mnohými odmítáno Havlovo pojetí politického zápasu coby boje mezi dobrem a zlem; neboť jsou-li mé postoje totožné s dobrem a pravdou („Já jsem prezident pravdy.“), pak musejí být mí protivníci totožní se lží a zlem. Odtud podle mne jeho fatální selhání v otázce preventivních válek.

Teologicky zde chybí křesťanské vědomí, že se každý podílíme na prvotním hříchu, že jsme všichni zapleteni do zla a proto naše činy nikdy nemohou nést pečeť absolutní pravdy a absolutního dobra; k těm je na tomto světě možné se pouze nedokonale blížit.

Jakkoli se tedy s odpůrci Havlovy spirituality v lecčems shoduji a postrádám v jeho civilizačních výtkách jasnější odsouzení ekonomického modelu, který jím kritizovanou devastaci planety a přirozených lidských vazeb umožňuje a je mi cizí jeho dualita pravdy a lži v dějinách, přesto tento druh civilizační kritiky nepokládám pouze za neplodný moralismus.

Havel správně poukazoval na skutečnost, že rozsah civilizační krize je širší než se běžně domníváme a nezahrnuje pouze oblasti politické, sociální a ekonomické, ale právě tak duchovní, kulturní a ekologické. Právem poukazoval na problematičnost a ambivalentnost celého vývoje novověké společnosti. Kritici kapitalismu mnohdy přehlížejí fakt, že kapitalismus se vyvíjí souběžně se západní manipulativní racionalitou a je do velké míry jejím plodem. Jestliže současná ekonomická krize dává v mnohém za pravdu marxistům, pak krize environmentální (která je soustavně přehlížena a dramaticky bublá vespod) dává za pravdu zeleným kritikům moderní civilizace včetně těch, kdo se hlásí k hnutí new age.

Pokud nepojímáme new age pouze jako komerční ohňostroj esoterických šuntů, ale zohledňujeme i jeho intelektuální křídlo (Bateson, Capra, Böhm, Sheldrake, Prigogine, Roszak nebo Grof), pak Havel v lecčems new age myslitelům blízký byl a také u nich za své postoje sklízel velké uznání. Například znamenitý americký hlubinný psycholog (žák slavného Jamese Hilmanna) a hermetik Robert Sardello ve své knize Love and Soul: Creating a Future for Earth cituje Havlův projev na světovém ekonomickém fóru v Davosu, pronesený v roce 1991 a obdivuje se mu pro spojení tématu osobní spirituality a politické odpovědnosti. Sardello skutečně není jediný současný americký spirituální autor, který Havla obdivuje.

Spirituální imaginace samotného new age, jak už sám název tohoto hnutí napovídá, čerpá z utopistických motivů. Čekání na nový věk je mesiánským vláknem, které se vine evropskými dějinami. Toto čekání je utopickou fantazií o světě, který přesáhl rozpory mezi člověkem a přírodou, duchem a hmotou, svobodou a transcendencí, rozumem a citem; o světě, který překročil i svou údajnou dospělost a má touhu a odvahu nalézat skutečnost opět zázračnou a smysluplnou, pokřtěnou v posvátných pramenech druhé naivity.

Důležité pak je, že tento „nový svět“ není dosažitelný bez úsilí a tvořivosti; je svobodným lidským aktem. Tato vize se nám dnes, tváří v tvář každodenní pochmurné realitě všudypřítomné krize, může jevit naivní, ale mějme odvahu přiznat i této imaginaci místo pod sluncem coby výrazu autentické lidské touhy překročit svět zotročujících daností a dospět k lidštější a duchovně naplněnější existenci na této zemi.

Ve své vynikající studii 2012: mayský kalendář, transformace vědomí, světy a rovnováha religionistika Zuzana Marie Kostičová analyzuje utopické fantazie new age kroužící kolem mytické transformace světa, který má nastat příští rok a dochází k tomuto závěru: New age není žádný extrémní a od všeho ostatního oddělený rozměr současné kultury… Protože většina z nás, snad až na ty největší skeptiky a technokraty, si uvědomuje, jaké rozměry nám v naší civilizaci chybí a jak daleko jsme se vzdálili ideálu individuální svobody, plného duchovního života a přirozeného životního stylu.

Že dýcháme zkažený vzduch, jíme geneticky upravené potraviny a nejlepší a nejsilnější léta svého života jsme z velké většiny prodali zaměstnavateli, abychom pro ně vykonávali často přízemní a ubíjející práci, kvůli níž nemáme čas na sebe a na druhé… Přestaňte snít své zmanipulované matrixovské sny a jednejte, volají new age guru. Můžeme z jejich poselství osekat extrémy, ale podstata zůstane nadále zneklidňující. Záleží na každém z nás, jak si s ní poradí.

Možná největší inspirací pro nás, kdo nejsme new age, je právě tato bazální odvaha snít o jiném světě, dar představivosti nového, utopická intenzita, která se může (a pochopitelně nemusí) stát zárodkem jiné kultury. Nestačí pouze odmítat starý svět, je třeba se učit snít o novém. A patří-li do této vize nového světa úcta k celému živému světu a jeho posvátnému základu, snaha o důstojný život většiny živých tvorů, vědomí propojenosti všech jevů a důraz na individuální i komunitní odpovědnost za život na této planetě, pak taková vize při vší své neurčitosti a utopičnosti smysl má.

A z této perspektivy Havlova civilizační kritika vycházející z jeho panteistického humanismu či spiritualita new age nemusejí být pouze naivním blouděním, ale i reálnou inspirací pro dnešní protestní hnutí, o jaký svět se vlastně máme dnes snažit. Samozřejmě, že z křesťanského hlediska je třeba upozorňovat, že ráje zde na zemi nikdy nedosáhneme (totéž platí pro utopie marxistického typu).

Samozřejmě, že tyto vize je potřeba sekularizovat, konkretizovat, zbavit utopického hávu a zasadit do reálného sociálního a ekonomického kontextu. Je zřejmé, že bez razantní změny kapitalistického systému žádný „nový věk“ lidstva a světa nenastane. Současně ovšem jakákoliv změna stávajícího systému musí nutně obsahovat duchovní, etickou a ekologickou dimenzi, jinak opět brzy skončíme v civilizační pasti, z níž, jsme tolik toužili uniknout.

    Diskuse
    PM
    December 23, 2011 v 22.16
    Zájem Havla o nutný předpoklad funkční demokracie
    - silný právní rámec umožňující přestavbu pyramidy moci ve státě na základě násilí práva jako jediného instrumentu kontroly legálních mocenských střetů mezi elitou a na elitě závislými - scházel a ovlivnil jeho politické rozhodování i kariéru. Jeho kritika kauzálních defektů současného stadia neoliberalismu tak nemohla iniciovat nutné prohlubování demokracie.
    December 24, 2011 v 6.39
    Jaký je vlastně přesně rozdíl mezi new-ageovským čekáním na nový věk a mezi čekáním toho židovsko-křesťanského dějinného mesianismu, o němž se autor také zmiňuje? Chybí tam jen ten dějinný smysl nebo je to ještě v něčem jiném? A které z nich je tedy vlastně tím mesiánským vláknem, jež se vine evropskými dějinami?
    December 24, 2011 v 12.40
    Přeji hezký sváteční den,
    New Age nemá jednotnou koncepci Boha ani ujasněný vztah k jednotlivým tradicím, naopak má většinou tendenci k jakési kompilaci či nalézání společných prvků. Dalo by se říci, že hnutí se rozšířilo po vydání knihy Marilyn Fergusonové Vodnářské spiknutí. Kniha je zprávou o nových myšlenkových proudech často vycházejících z poznatků novodobé vědy, která se odkloňuje od mechanistického vidění světa - Capra, Sheldrake, Bohm, Grof...Nový Věk má v jejich podání spíš podobu nového paradigmatu, který však - což je důležitý rozdíl - nevzniká nezávisle na člověku, ale je jeho možností do jakési transformace vědomí od současných hierarchických, centralizujících hodnot a paradigmatů k představě světa jako společného živého, vzájemně se neustále ovlivňujícího celku. Čekání tedy není tak zcela mesianistické, v některých podobách má hnutí sociální a aktivistický charakter ( enviromentalismus,, feminismus, ve vědecké oblasti tzv.holismus.), přisuzuje zcela odlišnou úlohu emocím a instinktu. V některých mých zdejších článcích je o některých hlavních představitelích krátká informace.
    December 24, 2011 v 14.1
    „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu.“ (Mt 22, 21) a tím byla oligarchie poražena jako nikdy před tím. Tak vznikla křesťanská obec, která nebyla o servilitě, ale o pohrdání mamonem, materiálním obžerstvím, byla o pomoci konkrétním lidem v nemoci a nesnázích (ne tak některé historické církve, že pane arcibiskupe!). Proto v tento vánoční čas, při vzpomínce na Krista jako člověka říkám, co je trhů, k zalknutí trhům, a co je lidské, lidem dobré vůle. Hezké svátky přátelé.
    SH
    December 24, 2011 v 14.48
    Duchovno! V čem proboha?
    Do pokladnice světové filosofie nepřinesl ani jediný kamínek. A do filosofie politiky veskrze jen kýče, podle kterých nakonec sám nežil. Byl jsem svými kolegy přinucen naštěstí jenom jednou s ním jednat a mohu odpovědně tvrdit, že jsem nikdy nepotkal politika, který byl tak děsivě odtržen od problémů řadových lidí.
    December 25, 2011 v 7.39
    Děkuji paní Hrbkové-Bidlové za vysvětlení. Já jistou představu o tom mám z literatury, zajímal mě právě jen ten rozdíl oproti křesťanství. To, co napsal Žižek o new age jsem četla také. Šlo mi mimo jiné i o postoj ř. k. církve k V. Havlovi, ať už jej hodnotíme kladně či záporně, tedy o to, že její představitelé zcela přehlédli formu jeho skutečné religiozity či spirituality. Jeví se to od nich zdánlivě jako velice tolerantní postoj. Škoda jen, že nejsou tak tolerantní i v jiných věcech či k jiným lidem. Spíš se mi zdá, že v tom je z jejich strany určitý politický záměr.
    December 25, 2011 v 10.28
    Vypovídací hodnota tohoto článku je pro ty, kteří se chtějí o V.H. něco nového dozvědět, nebo pro ty, kteří chtějí o něm neemociálně diskutovat, téměř nulová. I když se autor písemně jakoby diferencuje od V.H., přesto pomocí obezliček pracuje na jeho glorifikaci. Tyto obezličky - tady se používá new age - jsou schopny omluvit všechny zlé skutky a v běžném, tuctovém chování nalézt hlubokou filosofickou ideu, která se postupem času může interpretovat jako zázrak světce. A to je teprve týden od úmrtí V.H. I ve středověku kronikáři postupovali výrazně pomaleji, panovník býval vykreslován v lepších barvách až pro tu generaci, která jej osobně nepoznala.
    A co se týče samotné New Age. Je to jen jeden ze slepých meandrů, sloužící k odvedení nespokojených z cesty ke skutečnému pokroku. Mnoho vznešených slov a krásných obrazů, ale pod nimi je prázdno.
    December 25, 2011 v 10.44
    Lukáši Krausi, máte-li na mysli pražského arcibiskupa, nejsem jeho advokátem, ale tady je třeba uznat, že římskokatolická církev v Česku má bohatou centrálně organizovanou i decentralizovanou pomoc konkrétním lidem v nemoci a nesnázích. Bylo by nespravedlivé přehlížet mohutnou charitativní aktivitu, mj. církevní nemocnice, duchovní péči o nemocné, domovy seniorů. Pozorzuhodný je např. jeden z pražských projektů. Domov sester boromejek v Ruzyni, kde je integrována komunita boromejek, enská veznice a domov seniorů. Boromejky se věnují vězenkyním a ty pod jejich vedením pečují o staré lidi v domově seniorů.

    Římskokatolické církvi stejně jako dalším křesťanským církvím musíme vytklnout něco jiného. Jejich léčba sociálních neduhů je symptomatická, nikoli kauzální. Horlivě léčí příznaky, bojí se poukázat na příčiny. Církve u nás zcela odvrhly svou spoluodpovědnost za spravedlivější uspořádání společnosti. Anonymně a abstraktně kritizují např. korupci, ale už nejsou schopny rozpoznat, že v tomto typu společenského uspořádání je korupce nutná. Je-li vše zbožím, pak je i politika zbožím a a být politikem je druhem podnikání. Církve by udělaly něco proti korupci, kdyby hlasitě kritizovaly kapitalismus, tak jak to často činil např. papež Jan Pavel II.
    December 25, 2011 v 11.54
    Myslim, že diskutující od Havla požadují mnohem víc, než mohl zaručit. Byl prezidentem, ne absolutistickým monarchou nebo diktátorem. President má obvykle jen inspirující vliv. Výkonou politiku ovlivňuje málo. Z jeho projevů z presidentské i popresidentské etapy je zřejmé, že byl k polistopadovému vývoji kritický.

    Možná byl méně kritický, než bychom si přáli. Možná viděl vztah obou režimů černobíle. Schvaloval násilí, které se mně a asi mnoha z nás jeví jako bezdůvodné. Je určitě nevkusné mluvit o zločinech.

    A ještě bych se rád vyslovil k inspiraci hnutím new age ve srovnání s možným vlivem judeokřesťanské dějinné zbožňosti. Kdo to zná do hloubky jako autor článku, ví, že new age může být snivým únikem před občanskou aktivitou stejně jako inspirací. Křesťanství (spolu s judaismen a islámem) může vést lidi do dějinných zápasů a jeho kritika kapitalismu je radikálnější a realističtější než marxistická. Ale dokáže v některých svých podobách vést lidi do "mystických" poloh mimo politiku nebo (jako většinou dnes u nás) posvěcovat společenskou stagnaci nebo dokonce podporovat reakční návraty ke starším formám represe.
    December 25, 2011 v 17.36
    Ivane Štampachu,
    myslel jsem spíše: Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i penězům.“ (Lukáš, 16, 13)
    + Další komentáře