Posledního června jsem měl tu čest být u toho, když se několik set aktivistů bojujících za klimatickou spravedlnost, co se sjeli do Louky u Litvínova u příležitosti druhého Klimakempu, pokusilo proniknout do dolu Bílina. Ti z nás, kterým se podařilo proběhnout policejními liniemi a pro které to byla první návštěva povrchového dolu, stanuli po honičce s policií v ohromení.

Poslední část Zahrady pozemských rozkoší

Jen co se usadil prach a plíce přestaly řvát po vzduchu, dopadla na nás tíha nestvůrného prostoru dolu. Ta ohromná jáma jako by najednou svou prázdnotou zrušila perspektivu. Oči se marně snaží zaostřit, nohy se boří do prachu připomínajícího měsíční poušť. Chtělo by se říci, že jsme nahoře proběhli apokalypsou a nyní se ocitli v pustině toho, co po ní zbylo.

Jsme postavy z pekla Hieronyma Bosche navlečené do bílých aktivistických overalů, které přepadly přes hranu obrazu? Když se v myšlenkách vracím ještě kousek nazpět, opravdu neznám odpověď. Pandemonium, jež se mi vybaví, by se totiž lépe vyjímalo na plátně než ve skutečnosti.

Asi padesát se nás řítí vpřed a nohy se boří do vyprahlé hlíny. Policejní těžkooděnci propadli zmatení. Část se snaží strhávat a zaklekávat běžící aktivisty, část se motá po pláni a náhodně seká obušky po každém v blízkosti. Do toho vjíždějí jezdci na koních jako v nějaké podivné rekonstrukci středověké bitvy. Přímo přede mnou plnou silou ohromných zvířat srážejí k zemi několik lidí s transparentem a rozmachují se dlouhými obušky na všechny strany. Podkova roztrhává lýtko jedné z aktivistek.

Tělo chrlí adrenalin a mozek se stahuje do tunelového vidění. Přeskočit trubku, oběhnout policejní čtyřkolku. Vyhnout se ráně, oběhnout koně — a nejednou stojíme na kraji srázu. Poslední dezorientovaný policista hystericky řve, ať stojíme, a máchá tonfou. Ignorujeme ho a i v zájmu sebezáchovy sbíháme do dolu.

O čem vyprávějí policejní tonfy

V načrtnutém obraze vidíme jako spojující prvek obušek. Obušek jako symbol represe, která nespočívá jenom v ranách, ale jež se potáhne až do rána na policejních stanicích a jejíž stín si ještě nějakou dobu poneseme v kůře mozkové. Obušek coby nepraktický krám sloužící bez jakýchkoli pochybností jedinému účelu, a to brutálně, ale neprakticky. Je jedině příznačné, že v návalu adrenalinu rána tonfou příliš nebolí — bolest přijde až po nějaké době, jako zlomyslná pomsta za to, že ruka vedoucí úder nedokáže člověku zabránit v tom, aby se dostal, kam chce.

Obušek je zkrátka věc hloupá — co ale s ním, aby nás z obrazu příštího Klimakempu již tak nestrašil? Zabavit je policii a vyhodit by bylo přeci jenom nevhodné, protože lze pochybovat o tom, že by se podobný materiál dal pořádně recyklovat — a když už se nechávají otevřené uhelné doly, netřeba naše životní prostředí ještě více zatěžovat.

Možná je tu ale využití, které by bylo přínosné jak pro krajinu, tak pro policisty. Těm by jedině prospěla nějaká uklidňující činnost, při níž by je ten úderný falický symbol v ruce nesváděl k tomu, aby se jím oháněli po lidech, a namísto toho by načerpali klid, který se jim při výkonu služby nedostává.

Make gardens, not war

Současně by to mělo být něco smysluplnějšího než hlídání velké díry v zemi. Třeba zahrádkaření. Kdyby severočeské pořádkové jednotky zapíchaly kolem dolu Bílina tonfy do země jako tyčky pro rajčata a jednou za čas je vyrazily zalít vodním dělem, výsledky by se jistě rychle dostavily. Jednak by místo lámání žeber dánským aktivistům a hraní si se sledovacími drony nad Klimakempem policie našla smysluplnější vyžití, jednak by skutečně pomáhala a chránila oblast zuboženou a vyprahlou těžbou.

K tomu by třeba našla porozumění pro klimatické aktivisty, kteří by vypěstovaná rajčata jistě rádi odkoupili a třeba poskytli strážníkům i poručíkům-zahrádkářům tipy, jak správně kompostovat.

Potom by si policejní těžkooděnci možná i odpustili všechny ty macho, urážlivé a výhružné poznámky, kterými během dne poháněli své sebevědomí a potřebu dehumanizovat protivníka. A kdo ví, třeba by se prodejem rajčat dokonce částečně zaplatil mnohamilionový účet za nasazení bezpočtu ozbrojených lidí a techniky proti aktivistům, které je nutno intenzivně sledovat hlavně proto, že předem deklarovali svou nenásilnost, což z nich dělá dobrý terč pro vyzkoušení nejnovějších šmírovacích vychytávek.

Doufejme, že předložený návrh policejní špičky inspiruje. Je totiž zjevně mnohem prospěšnější a méně absurdní než jejich dosavadní působení.