Posledního června jsem měl tu čest být u toho, když se několik set aktivistů bojujících za klimatickou spravedlnost, co se sjeli do Louky u Litvínova u příležitosti druhého Klimakempu, pokusilo proniknout do dolu Bílina. Ti z nás, kterým se podařilo proběhnout policejními liniemi a pro které to byla první návštěva povrchového dolu, stanuli po honičce s policií v ohromení.

Poslední část Zahrady pozemských rozkoší

Jen co se usadil prach a plíce přestaly řvát po vzduchu, dopadla na nás tíha nestvůrného prostoru dolu. Ta ohromná jáma jako by najednou svou prázdnotou zrušila perspektivu. Oči se marně snaží zaostřit, nohy se boří do prachu připomínajícího měsíční poušť. Chtělo by se říci, že jsme nahoře proběhli apokalypsou a nyní se ocitli v pustině toho, co po ní zbylo.

Jsme postavy z pekla Hieronyma Bosche navlečené do bílých aktivistických overalů, které přepadly přes hranu obrazu? Když se v myšlenkách vracím ještě kousek nazpět, opravdu neznám odpověď. Pandemonium, jež se mi vybaví, by se totiž lépe vyjímalo na plátně než ve skutečnosti.

Asi padesát se nás řítí vpřed a nohy se boří do vyprahlé hlíny. Policejní těžkooděnci propadli zmatení. Část se snaží strhávat a zaklekávat běžící aktivisty, část se motá po pláni a náhodně seká obušky po každém v blízkosti. Do toho vjíždějí jezdci na koních jako v nějaké podivné rekonstrukci středověké bitvy. Přímo přede mnou plnou silou ohromných zvířat srážejí k zemi několik lidí s transparentem a rozmachují se dlouhými obušky na všechny strany. Podkova roztrhává lýtko jedné z aktivistek.