Jak klimatická krize mění evropskou ekonomiku?

Jon Bloomfield

Pandemie covidu-19 a předně sílící klimatická krize boří čtyřicetiletou převahu zastánců fiskální ortodoxie. Návrat keynesiánství je nevyhnutelný. Jon Bloomfield píše o pozitivním dopadu summitu COP26 a o dobrých výhledech Zelené dohody.

Politici si dobře uvědomují, že by klimatu sotva pomohlo, kdyby na zelené výrobní technologie přešlo Německo samo. Foto Ina Fassbender, AFP

Navzdory zklamání z nedávného summitu COP26 je třeba uznat, že klimatické hnutí nabralo slušný spád. Popírači jsou na ústupu a na všechny vlády je vyvíjen nátlak, aby posílily své klimatické cíle i opatření. Klimatická krize, pandemie a výsledek voleb v Německu přitom podstatně zamíchaly vyhlídkami evropské politiky.

Ač se to neoliberální pravici nemusí líbit, keynesiánská ekonomika se po čtyřech dekádách v zadních lavicích vrací na scénu. První vlaštovkou bylo, že Evropská unie loni v létě po několika měsících vyostřených diskuzí schválila rozpočtové a pobídkové balíčky ve výši 1,8 bilionu eur. Ty mají členským státům poskytnout prostředky na ozdravení jejich ekonomik zbídačených krizí.

Aspekty ekologické a digitální transformace jsou výrazně zastoupené jak v evropském rozpočtu schváleném na sedmileté období (1,1 bilionu eur), tak v jednorázovém programu Příští generace EU (750 miliard eur), který mimo jiné dotuje i Zelenou dohodu pro Evropu.

Ortodoxie napadrť

Program Příští generace EU bude v několika následujících letech financován skrze společné emise dluhopisů na finančních trzích. To, že to je nyní vůbec možné, jedním šmahem roztříštilo fiskální ortodoxii, kterou ordoliberální a neoklasičtí ekonomové považovali za nedotknutelnou. Evropská unie tím jednoznačně nabyla schopnost generovat příjmy.

Jaký má tato změna politický význam? Ekonom Jeffrey Sachs ho ve Financial Times bez okolků popsal takto: „Řekl bych, že Evropská komise tím uskutečňuje program sociální demokracie, nikoli v jejím jméně, nýbrž jednoznačně v jejím duchu.“ Aby byly ukonejšeny obavy mocných fiskálních konzervativců, prezentuje se tato nová možnost coby pouze dočasná. Rozřešení otázky, zda by ji EU mohla ponechat natrvalo, se mezitím odložilo na později.

Debata však pod pokličkou nevydržela dlouho a představitelé napříč politickým spektrem — premiéři Řecka a Španělska Kyriakos Mitsotakis a Pedro Sánchez a jejich italský protějšek Mario Draghi — se v létě jali prosazovat trvalou změnu. Naproti tomu Armin Laschet, někdejší konzervativní kandidát na německého kancléře, lpěl na ortodoxii.

Významné investice

V řadách politické reprezentace nicméně rostou obavy z klimatické krize, teď navíc posílené klimasummitem. Ty se zároveň na sklonku září sešly s výsledkem německých voleb. Představitelé stran nové „semaforové“ koalice — sociálnědemokratické SPD, zelených a liberálních Svobodných demokratů —svedli zdlouhavé vyjednávání o vládním programu a dohodli se na významných investicích do německé infrastruktury a na navýšení veřejných výdajů, aby mohli uskutečnit ekologickou a digitální transformaci země.

Vůči koalici se zároveň stupňuje tlak ze strany německého byznysu. V obsáhlé zprávě zveřejněné koncem října německý svaz průmyslu BDI prohlásil, že nadcházející vláda bude muset jednat rychle. Je tedy nasnadě, aby podnítila dalekosáhlé nízkouhlíkové investice a nastavila ten správný rámec, který zemi umožní transformovat svou ekonomiku tak, aby dosáhla uhlíkové neutrality do roku 2045.

Zpráva BDI také vytyčila komplexní program, který podrobně argumentuje pro nutnost provést zásadní změny během současné dekády. Aby však Německo do roku 2030 ve srovnání s rokem 1990 snížilo emise skleníkových plynů o 65 %, bude podle BDI potřebovat investice ve výši dodatečných 100 miliard eur ročně.

Sloučené půjčky

Jak ale mohou koaliční partneři zafinancovat tak ambiciózní plány, když slíbili, že nezvednou daně, ale zároveň nepopustí takzvanou „dluhovou brzdu“, která je ukotvena v německé ústavě, což značně omezuje manévrovací prostor pro zvyšování veřejného dluhu? Jeden z návrhů počítá s tím, že investice zafinancuje státní banka KfW, která nespadá pod účetní rozvahu státu, a její výdaje tudíž stát nemusí vykazovat.

Nicméně zajímavější a o něco inovativnější je návrh sloučených půjček v rámci Evropské unie — například skrze dluhopisový program Evropské komise, podobně jak tomu už EU učinila, když spustila fond obnovy.

Kdyby se Německo touto evropskou cestou vydalo, přineslo by to dvojí výhodu. Předně, oproti variantě, podle níž by se specifické projekty financovaly zvlášť, by ze společného dluhu Evropská unie platila pouze velice nízký úrok. A zadruhé by to také vyřešilo potřebu investic ve zbylých členských státech, v nichž se vlády taktéž snaží skloubit nutnost zkrotit veřejný dluh a zároveň investovat do klimatu.

Politici si dobře uvědomují, že by klimatu sotva pomohlo, kdyby Německo přešlo na zelené výrobní technologie samo. A pro ekonomiku Německa by bylo devastující, kdyby zůstalo obklopeno zeměmi, jež by si nemohly dovolit kupovat jeho elektroauta a které by nedisponovaly infrastrukturou pro natankování německých kamionů na vodíkový pohon.

Program společných půjček by stavěl na úspěchu evropského Nástroje pro oživení a odolnost. Vydal by se tedy tou cestou, kterou navrhují Mitsotakis, Sánchez a Draghi.

Keynesiánská cesta

Generální ředitel BDI Joachim Lang naznačil, že by svaz mohl být myšlence společných evropských půjček v zájmu toho, aby Německo zvládlo ufinancovat ohromné veřejné a soukromé investice, jež budou potřeba k naplnění evropských klimatických cílů, nakloněný. „Německo bude do roku 2030 potřebovat 860 miliard eur v dodatečných investicích,“ řekl Lang. „Ale srovnatelné úsilí budou muset vynaložit i ostatní členské země. SPD, Zelení a FDP by tudíž neměli zavrhovat diskuzi o společných půjčkách a financování na evropské úrovni.“

To značí významný posun, protože právě liberální FDP donedávna patřila mezi nejzarputilejší oponenty evropských půjček. Strana se dlouhodobě pyšní tím, že má blízko k zájmům byznysu.

Zatím není jasné, jak přesně se na konkrétním jednání nové vlády podepíší kompromisy koaliční smlouvy. Průmyslníci a středoví politici si nicméně uvědomují hloubku klimatické nouze, což je přivádí na keynesiánskou cestu. Nová vláda se pravděpodobně rozhodne obejít dluhovou brzdu a rozšíří pravomoci banky KfW. Nicméně více novátorské a také vzrušující by bylo, kdyby vláda vyzvala k přijetí nového dluhopisového programu pro celou Evropskou unii.

Zásadní otázkou by pro evropské instituce v následujících měsících samozřejmě byla konkrétní představa o podobě a velikosti programu. Samotná shoda na takovém kroku by ale stvrdila, že evropská Zelená dohoda nebyla pouhopouhou jednorázovým programem, a že naopak značila první krok na cestě vedoucí k Evropě, která přijímá keynesiánskou makroekonomickou politiku za svou.

Návrat sociální demokracie

Tektonické desky se daly do pohybu. Čtyři dekády trvající hegemonie neoliberalismu a „washingtonského konsenzu“ se chýlí ke konci. Zvláště striktní německá ordoliberální verze této hegemonie — již evropské instituce prosazovaly na úkor velkých ekonomických a společenských nákladů zemí jižní Evropy a za cenu obrovských politických nákladů, jež se vepsaly do hodnověrnosti projektu evropské integrace — se možná také bortí. Jak už poznamenal zmíněný Jeffrey Sachs, tyto kroky jsou předzvěstí návratu k sociální demokracii.

Nyní vyvstávají tři zásadní otázky. První zní, zda toto přehození politické výhybky budou řídit přímo sociálnědemokratické strany nebo, což se jeví jako pravděpodobnější, půjde o širší koalice jako v Německu. Aby sociální demokracie ožila, musela by se rozloučit se svou dosavadní spořivou mentalitou a politikou škrtů, která nadále dominuje v mnohých severoevropských zemích.

Druhou otázkou je, zda pravověrná evropská pravice pojme klimatickou agendu za svou a převezme tuto zelenou verzi sociálně tržní ekonomiky. Nebo zda spíše propadne popíračství národovecké pravice, jako tomu je ve Spojených státech.

Třetí otázkou je, podaří-li se občanské společnosti a hnutím mladých lidí, kterým se tak úspěšně podařilo protlačit krizi životního prostředí do popředí veřejné agendy, najít způsoby, jak účinně do tohoto boje zasahovat. Budou se muset zříct reflexního, antipolitického populismu a uznat, že zásadní je co nejvíce zužitkovat možnosti Zelené dohody a dluhopisového programu, který by jí následoval.

Klimatický summit COP26 měl mnohé nedostatky, ukázal však, že v politice se něco začíná hýbat. A pokrokáři teď hrají o vše.

Z originálu How the climate crisis is changing Europe’s economic landscape původně vydaného v Social Europe Journal přeložil PETR BITTNER. V DR text vychází s podporou Friedrich Ebert Stiftung Praha.

advertisment