Navzdory zklamání z nedávného summitu COP26 je třeba uznat, že klimatické hnutí nabralo slušný spád. Popírači jsou na ústupu a na všechny vlády je vyvíjen nátlak, aby posílily své klimatické cíle i opatření. Klimatická krize, pandemie a výsledek voleb v Německu přitom podstatně zamíchaly vyhlídkami evropské politiky.

Ač se to neoliberální pravici nemusí líbit, keynesiánská ekonomika se po čtyřech dekádách v zadních lavicích vrací na scénu. První vlaštovkou bylo, že Evropská unie loni v létě po několika měsících vyostřených diskuzí schválila rozpočtové a pobídkové balíčky ve výši 1,8 bilionu eur. Ty mají členským státům poskytnout prostředky na ozdravení jejich ekonomik zbídačených krizí.

Aspekty ekologické a digitální transformace jsou výrazně zastoupené jak v evropském rozpočtu schváleném na sedmileté období (1,1 bilionu eur), tak v jednorázovém programu Příští generace EU (750 miliard eur), který mimo jiné dotuje i Zelenou dohodu pro Evropu.

Ortodoxie napadrť

Program Příští generace EU bude v několika následujících letech financován skrze společné emise dluhopisů na finančních trzích. To, že to je nyní vůbec možné, jedním šmahem roztříštilo fiskální ortodoxii, kterou ordoliberální a neoklasičtí ekonomové považovali za nedotknutelnou. Evropská unie tím jednoznačně nabyla schopnost generovat příjmy.

Jaký má tato změna politický význam? Ekonom Jeffrey Sachs ho ve Financial Times bez okolků popsal takto: „Řekl bych, že Evropská komise tím uskutečňuje program sociální demokracie, nikoli v jejím jméně, nýbrž jednoznačně v jejím duchu.“ Aby byly ukonejšeny obavy mocných fiskálních konzervativců, prezentuje se tato nová možnost coby pouze dočasná. Rozřešení otázky, zda by ji EU mohla ponechat natrvalo, se mezitím odložilo na později.

Debata však pod pokličkou nevydržela dlouho a představitelé napříč politickým spektrem — premiéři Řecka a Španělska Kyriakos Mitsotakis a Pedro Sánchez a jejich italský protějšek Mario Draghi — se v létě jali prosazovat trvalou změnu. Naproti tomu Armin Laschet, někdejší konzervativní kandidát na německého kancléře, lpěl na ortodoxii.

Významné investice

V řadách politické reprezentace nicméně rostou obavy z klimatické krize, teď navíc posílené klimasummitem. Ty se zároveň na sklonku září sešly s výsledkem německých voleb. Představitelé stran nové „semaforové“ koalice — sociálnědemokratické SPD, zelených a liberálních Svobodných demokratů —svedli zdlouhavé vyjednávání o vládním programu a dohodli se na významných investicích do německé infrastruktury a na navýšení veřejných výdajů, aby mohli uskutečnit ekologickou a digitální transformaci země.

Vůči koalici se zároveň stupňuje tlak ze strany německého byznysu. V obsáhlé zprávě zveřejněné koncem října německý svaz průmyslu BDI prohlásil, že nadcházející vláda bude muset jednat rychle. Je tedy nasnadě, aby podnítila dalekosáhlé nízkouhlíkové investice a nastavila ten správný rámec, který zemi umožní transformovat svou ekonomiku tak, aby dosáhla uhlíkové neutrality do roku 2045.

Zpráva BDI také vytyčila komplexní program, který podrobně argumentuje pro nutnost provést zásadní změny během současné dekády. Aby však Německo do roku 2030 ve srovnání s rokem 1990 snížilo emise skleníkových plynů o 65 %, bude podle BDI potřebovat investice ve výši dodatečných 100 miliard eur ročně.

Sloučené půjčky

Jak ale mohou koaliční partneři zafinancovat tak ambiciózní plány, když slíbili, že nezvednou daně, ale zároveň nepopustí takzvanou „dluhovou brzdu“, která je ukotvena v německé ústavě, což značně omezuje manévrovací prostor pro zvyšování veřejného dluhu? Jeden z návrhů počítá s tím, že investice zafinancuje státní banka KfW, která nespadá pod účetní rozvahu státu, a její výdaje tudíž stát nemusí vykazovat.

Nicméně zajímavější a o něco inovativnější je návrh sloučených půjček v rámci Evropské unie — například skrze dluhopisový program Evropské komise, podobně jak tomu už EU učinila, když spustila fond obnovy.

Kdyby se Německo touto evropskou cestou vydalo, přineslo by to dvojí výhodu. Předně, oproti variantě, podle níž by se specifické projekty financovaly zvlášť, by ze společného dluhu Evropská unie platila pouze velice nízký úrok. A zadruhé by to také vyřešilo potřebu investic ve zbylých členských státech, v nichž se vlády taktéž snaží skloubit nutnost zkrotit veřejný dluh a zároveň investovat do klimatu.

Politici si dobře uvědomují, že by klimatu sotva pomohlo, kdyby Německo přešlo na zelené výrobní technologie samo. A pro ekonomiku Německa by bylo devastující, kdyby zůstalo obklopeno zeměmi, jež by si nemohly dovolit kupovat jeho elektroauta a které by nedisponovaly infrastrukturou pro natankování německých kamionů na vodíkový pohon.

Program společných půjček by stavěl na úspěchu evropského Nástroje pro oživení a odolnost. Vydal by se tedy tou cestou, kterou navrhují Mitsotakis, Sánchez a Draghi.

Keynesiánská cesta