V těchto volbách půjde samozřejmě o vytlačení Andreje Babiše od moci. Zvlášť po odhalení jeho podezřelých přesunů 400 miliónů to je naprosto akutní. Po letech to pochopily všechny nepopulistické strany a poprvé se zorganizovaly do koalic. Porozuměly, že jde do tuhého. Povede se to ovšem jen tenkrát, když koalice obou koalic dá dohromady 101 křesel. Což se dnes nejeví jako nedosažitelné.

Není to ale vůbec jisté, a i když Andrej Babiš volby prohraje, od prezidenta lze očekávat kdejakou kličku a úskok, aby nemusel jmenovat premiérem někoho z koalice a nechal co nejdéle u vesla dnešního premiéra. To jde ale na vrub všem stranám, když před třemi roky přenechaly volbu hlavy státu na individuálních nápadech politických amatérů.

Babišova náhlá zamilovanost do autokraty Orbána a nápad přizvat si ho osobně do kampaně jako hlavní zahraniční trumf říká jasně, kam by chtěl slovenský miliardář tuhle zemi, pokud by zůstal u moci, vést. Neobrátil se ani na Merkelovou, ani na Macrona (ač právě s ním je ve stejné frakci Evropského parlamentu, a nikoliv s Orbánem). Může být jeho vzkaz občanům jasnější? Může být jeho hrozba jasnější?

To ale neznamená, že bude jedno, kterou koalici volit. Podstatně se od sebe liší, žádná z jejích stran není ideální a každá z nich se podepíše na příštích letech téhle země jinak, podle váhy, s jakou se dostane do parlamentu.

O čem všem volby rozhodnou

Oč se bude v těchto volbách hrát, ať už vědomě či nevědomě?

1. Samozřejmě především o navrácení státu do služeb občana a ne miliardáře, o dodržování ústavy, zákonů a předpisů, jež platí i pro bohatého předsedu vlády. Tedy o navrácení skutečné demokracie.
2. O sociální smír a o vnímavost vůči sociálně slabým.
3. O české místo v Evropské unii, o potvrzení toho, že jsme její součástí, že není žádné my versus Brusel.
4. A k tomu o pár veledůležitých věcí, které se v kampani téměř neukázaly, a přitom podstatně ovlivní životy spousty občanů: o klima a životní prostředí, o skutečné zrovnoprávnění žen s muži či gayů s heterosexuály.
5. Přistěhovalci, jimiž hrozivě mává ANO i všichni populisté, jsou jen vymyšleným a neexistujícím pseudoproblémem, jenž má vystrašit běžného člověka a odvést jeho pozornost od toho, co je pro jeho život důležité.

Jak se k těm prioritám staví jednotlivé strany a proč je volit či nevolit, proč kroužkovat některá jména?

Klíčové rozdíly mezi stranami koalic

První bod je u všech stran koalice jasný, podporují ho všechny, alespoň verbálně. U druhého už to tak jasné není. Bez vnímavosti vůči sociálně slabým nemůže mít většina obyvatel pocit, že stát je její.

A potom se jí nelze divit, že půjde za tím, kdo jí sociální jistoty slíbí. Je to o to důležitější, že bude třeba něco udělat s obrovským zadlužením, které Babišova vláda zanechává, a s rychle rostoucími cenami včetně potravin.

Tenhle postulát vyvolává logicky potřebu levice v parlamentě, která by zájmy těch, kdo se cítí být ekonomicky přitlačeni ke zdi, reflektovala a bránila. Jenže jak to dnes vypadá v průzkumech, žádná levice se tam nedostane. A pokud ČSSD zázrakem překročí pět procent, bude velmi slabá.

Bude tu nějaká levice?

Co je dnes sociální demokracie zač, je velkou otázkou. Vyprofilovala se jako strana papalášů, kteří léta sedí v ministerských a náměstkovských křeslech a nejrůznějších placených správních radách. Jako strana moci a ne obyvatel, strana těch nahoře, kteří si rozumějí víc s velkopodnikateli a lobbisty než s řadovým občanem.

Svým rozhodnutím jít do vlády s miliardářským populistou a zabránit tak nejhoršímu v podobě vládní SPD nebo KSČM sociální demokracie asi obhájila před zahraničím image státu. V očích většiny lidí se ale stala jen Babišovým přílepkem. Nepodařilo se jí přesvědčit občana, že sociální opatření vlády byla údajně její zásluhou.

Navíc od populisty za ty roky přejala některé postoje a výroky, které ji vzdalují evropské levici a blíží ji národním socialistům. Ve věci uprchlíků se nijak nevyznamenala, jako by od Andreje Babiše převzala hnědou košili. Navíc je unavena a vyhořelá osmi lety ve vládě, kdy stačila podlehnout nejrůznějším svodům a lobbistům, ideově vyčpěla.

A k tomu autoritativní způsoby předsedy Hamáčka, který direktivně proti vůli krajů prosadil své lidi v Ústi nad Labem, v Brně nebo v Praze, či zlikvidoval ze dne na den svého vyzyvatele Petříčka, uvnitř strany i jako ministra, a na ministerstvo zahraničí obratem dosadil na post náměstka celoživotního funkcionáře. To nemá s demokratickou politikou nic společného. Není na nich nic sociálního ani demokratického.

ČSSD by teď prospělo, kdyby se nedostala do sněmovny, očistila se od těch, kdo tam jsou jen kvůli postům ve státní správě a na jejich místo by přišli noví, s nějakým levicovým přesvědčením. Protože pokud pětiprocentní práh překročí, předseda Hamáček může vítězně tvrdit, že měl pravdu a vzroste pravděpodobnost, že se uvnitř ní nic nezmění a dál se pojede ve vyježděných kolejích. K tomu připočtěme lehkost, s jakou by šel nejspíš zase do holportu s Andrejem Babišem.

Je tu ale jedno ale: pokud ČSSD skončí mimo sněmovnu, bude to asi dobře pro její ozdravení, ale už ne tak jistě pro zemi. Bude to znamenat, že v parlamentu a potažmo ve vládě nebude slyšet žádný relevantní hlas na obranu sociálně slabších, a to nemůže věštit do budoucna nic dobrého.

Zda by bylo lepší, aby se ČSSD dostala do parlamentu či ne, je velké dilema pro mnoho jejích dosavadních voličů, a dokonce i některých kandidátů. Tak trochu kvadratura kruhu.

Sociální agendu budou muset hájit Piráti

Všechno ovšem nasvědčuje tomu, že sociální požadavky budou v novém parlamentu hájit Piráti. Je celkem jedno, jestli se obecně definují jako centrističtí či jako pravice, důležité je jejich dosavadní chování. A to, jak čtyři roky hlasovali v parlamentu i jak se vyjadřovali jejich představitelé, třeba k exekucím, ukazuje, že jsou vůči sociální oblasti citliví. A že ji dovedou vnímat v její podobě 21. století.

Jelikož ve sněmovně nebude nikdo, kdo by tuhle rétoriku obhospodařoval, padne tlakem událostí na ně. Až bude pravice přicházet s antisociálními nápady, nezbude jim vzhledem k jejich dosavadnímu směřování, než je odvracet. Stručně řečeno: kdyby se ministryní sociálních věcí stala Pirátka Olga Richterová, nebylo by lepšího řešení.

To samé už nelze říct o stranách koalice Spolu. Jak minulost jejích tří stran, tak nedávná hlasování ukázala, že sociálnímu smíru příliš nerozumějí a z ideologických důvodů se jím odmítají zabývat. ODS přeci nedávno klidně hlasovala s Andrejem Babišem, ač teoreticky největším nepřítelem, o zrušení superhrubé mzdy, což přineslo krajům ztráty, a tedy škrty na veřejné výdaje v řádu milionů. Pomohlo to ale bohatším.

Jejich kritika Andreje Babiše se nese v rovině obecné debaty o demokracii a o požadavku slušného vystupování a kultivovaného projevu. Nikdy ale na něm nekritizují skutečnost, že je miliardářem v politice, tedy českým Trumpem, a jak k tomu obohacení přišel. Riskovali by tak otevřít privatizace 90. let, za něž nese ODS a její tehdejší dlouholetý předseda Václav Klaus velkou zodpovědnost.

Jestliže se teď Petr Fiala obouvá do Andreje Babiše, že je prý „staromarxista“ a pomíjí, že tenhle „marxista“ je pátým nejbohatším člověkem v zemi, člověk nevychází z údivu. Tu stranu to od jejího vzniku táhlo vždy k těm, kdo mají peníze a moc.

Vadilo jim někdy, že vlivná celostátní média vlastní miliardář či premiér? Jako by jim vadil jen Andrej Babiš jako osoba, nikoli jako princip oligarchy. Jiný miliardář by jim tam také vadil? Pokud se podaří odsunout Andreje Babiše, nestane se jen, že ta strana zkusí navrátit systém, který Babiše zrodil? A který zrodí jiného Babiše?

ODS nerozumí Evropské unii

Naše přináležitost k Evropské unii je z hlediska historie a geopolitiky klíčová. Vzhledem k letitému okopávání Bruselu a nejrůznějších evropských institucí ze strany Václava Klause a jeho strany vykazuje české obyvatelstvo v průzkumech jednu z nejnižších úrovní podpory Evropské unie. Pokud připočteme k působení ODS antiunijní rétoriku SPD a komunistů, a poslední dobou i Andreje Babiše, vychází nám, že jedinými otevřeně prounijními stranami je koalice PirSTAN a z pravice TOP 09. Což není moc a obě formace budou mít velkou zodpovědnost, aby takovouto pozici uhájily a přesvědčily veřejnost.

Jak to udělá TOP nevím. Je v koalici s ODS, jejíž někteří, a nikoliv ne nevlivní politici a europoslanci, odmítají vše, s čím v posledních letech Evropská unie přichází a co souzní s vývojem moderního světa: zhoršující se klima, odklon od uhlíkové energie, práva žen, práva gayů a leseb.

Mluví obecně o Západu a své podpoře EU, ve skutečnosti ale odmítají všechno, čím ten dnešní Západ je. V tom je ODS trochu schizofrenní: předseda Fiala říká jedno, a jeho europoslanci druhé.

ODS je navíc v Evropském parlamentu součástí nikoliv vlivné lidovecké frakce, kde sedí třeba CDU, ale v malé nevlivné, z níž navíc odešli britští konzervativci a zůstal Kaczyńského PiS. V čem všem vidí ODS styčné body se stranou tohoto autoritářského politika? Důvodem členství v té frakci byla klausovská ideologie odlišit se od středopravého mainstreamu, nepřemýšleli, zda taková marginalizace pomůže zájmům českého státu.

Kde je debata o klimatu, o rovnosti žen a mužů, gayů s heterosexuály?

V kampani se téměř neobjevilo, co přitom nejvíc ovlivní naši budoucnost a co je pro občana rozhodující: zhoršující se klima a důsledky, jež to přináší, jako sucho, povodně, tornáda. I nutný přechod na bezuhlíkovou ekonomiku.

A taky nevím, proč se otázka rovnosti žen nebo gayů považuje za něco vedlejšího, kdy se má novým poslancům ponechat volná volba — prý dle „svědomí“. Přitom jde o politiku par excellence, kde by člověk čekal od stran jasné slovo. Jde přeci o problémy a práva poloviny národa v prvním případě a nějakých osmi až deseti procent v druhém. Tedy pěti milionů a jednoho milionu obyvatel.

Každá třetí žena u nás zažila sexuální násilí nebo obtěžování. Přitom se téměř nemluvilo o ratifikaci Úmluvy o potírání násilí na ženách, která by jim velmi pomohla. Je to snad něco druhořadého? Je jejich malé zastoupení v politickém a veřejném životě — vzpomeňme na slavnou fotku sedmi či kolika pánů otevírajících novou porodnici — něčím marginálním?

Některé ženské organizace přišly s iniciativou Zakroužkuj ženu, kde umístily charakteristiky všech ženských kandidátek. Gayové zase sami organizovali v každém kraji veřejné debaty s kandidáty na téma manželství pro všechny a zmapovali si, jak se k tomu který z nich staví. Podle nich jde o férovost.

Takhle vypadá předvolební krajina Čech a Moravy, v níž se má volič rozhodnout. A není mnoho stran, které z výše zmíněných bodů vycházejí dobře. Které vnímají, co se děje ve světě a v Evropě 21. století, které vidí potřeby těch chudších, které v minulosti hlasovaly v parlamentu moderně a sociálně, které nevyzývají k vybojování bitev starých několik desetiletí, ale těch, co jsou na obzoru.