Tři povolební scénáře: Pokračování Babiše, vláda opozice i čekání na přeběhlíky

Jan Gruber

Volební klání je oproti minulým letům stále otevřené. Naděje na výhru živí hned tři formace. O podobě příští vlády ale rozhodnou výsledky malých stran. Do sečtení posledních okrsků tak ve hře zůstanou tři varianty povolebního uspořádání.

Volební matematika je prostá: Čím relativně Horšího výsledku politické hnutí ANO dosáhne, tím má jeho předseda Andrej Babiš větší šanci udržet si pozici premiéra. Koláž DR

Volební místnosti se otevřou za pár hodin a během sobotního pozdního odpoledne již bude zřejmé, které strany a koalice ve volebním klání uspěly. Oproti tomu minulému, v němž podle všech předpokladů o parník zvítězilo politického hnutí ANO, lze ale letos očekávat drama až do sečtení posledních volebních okrsků. Ačkoli si naději na volební vítězství stále mohou dělat hned tři subjekty, pro příští vývoj země bude mnohem podstatnější, které partaje překonají pětiprocentní hranici. Ve hře proto zůstávají tři scénáře povolebního uspořádání.

Nadcházející volby budou ovšem jiné i z dalšího důvodu. Nový volební zákon, který museli zákonodárci spěšně přijmout kvůli rozhodnutí Ústavního soudu, jenž coby rozporný s ústavním pořádkem zrušil dosavadní způsob přepočtu voličských hlasů na poslanecké mandáty využívaný v posledních letech, významně pozměnil volební matematiku. Zatímco doposud volební pravidla zvýhodňovala velké a trestala malé strany, nyní jsou podmínky pro všechny kandidující subjekty rovnější, byť ne zcela rovné.

Pokud by se podle stávající právní úpravy volilo před čtyřmi lety, získalo by vítězné politické hnutí ANO sice o devět poslaneckých postů méně, než kolik jich aktuálně ve Sněmovně drží, jejich podíl by však stále bezmála o pět procent převyšoval jeho volební zisk. A totéž by samozřejmě platilo i obráceně pro slabší politické strany. Například Starostové by obsadili devět mandátů, tedy o tři více než dnes, ale i tak o jeden méně, než kolik by jim náleželo v čistě poměrném systému.

Ústavní stížnost na volební zákon

Senátoři zastoupení europoslancem Stanislavem Polčákem v úspěšném řízení před Ústavním soudem označili za rozporná s ústavním pořádkem ta ustanovení volební zákona, jež rozdělovala Českou republiku do čtrnácti volebních krajů, uplatňovala D’Hondtovu metodu pro přepočet hlasů na mandáty v těchto volebních obvodech a upravovala aditivní klauzule pro koalice.

„Současný volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny porušuje základní ústavní zásadu rovnosti hlasů,“ argumentovali s tím, že kombinace klíčových parametrů zákona, která spočívala v nestejně velkých obvodech a metodě D’Hondtova volebního dělitele, měla za následek disproporční přidělování mandátů a zásadně znevýhodňovala menší politické subjekty s podporou kolem pěti procent hlasů.

Odkazovali se mimo jiné na výsledky posledních voleb, v nichž TOP 09 a Starostové potřebovali na zisk jednoho mandátu více než dvojnásobek hlasů oproti politickému hnutí ANO. „Pokud by byl systém proporcionální, vítěz voleb by měl oproti skutečnosti o patnáct poslaneckých křesel méně. […] Celkově šestnáct mandátů by se rozdělilo na počet odevzdaných hlasů odlišně,“ vysvětlovali.

V neposlední řadě senátoři upozorňovali, že volební systém za jistých okolností umožňuje, aby strana se ziskem těsně přes pět procent hlasů neobdržela ani jeden mandát, zatímco jiný subjekt s prakticky totožným volebním výsledkem by dosáhl na dvanáct. „Takovýto absurdní model jednoznačně dokládá, že takto nahodilý volební systém se ocitá zcela mimo požadavky ústavního pořádku,“ argumentovali.

Jakkoliv změna volebních pravidel posílila jak rovnost volebního práva, tak rovnost šancí kandidujících stran, ve stávajících politických podmínkách České republiky podstatně ztížila vytváření vládních koalic, jež by se opřely o důvěru Poslanecké sněmovny. Zatímco dříve bývaly české vlády tvořené dvěma až třemi subjekty, letos to již nemusí stačit. A pokud potřebnou stojedničku v dolní komoře Parlamentu získají opoziční koalice, bude se vládní kabinet poprvé v historii skládat hned z pětice partají.

Úprava volebního zákona proto zřejmě zapříčiní nejen složitější vyjednávání, než na jaká jsme byli zvyklí v minulosti, ale rovněž i menší stabilitu vlády a vyšší míru programových kompromisů mezi budoucími koaličními partnery. Delší rozhovory samy o sobě nemusí být nijak na škodu, leckde se vlády skládají i dlouhé měsíce, nicméně větší množství ústupků z předvolebních pozic má potenciál dále prohloubit nezájem a nedůvěru lidí v politiku, neboť nikdo nebude s to během příštích čtyřech let prosadit podstatnou část svého programu.

Prostá volební matematika

Navzdory výše řečenému je volební matematika prostá. S ohledem na trend předvolebních průzkumů, z něhož je v posledním měsíci patrné oslabování politického hnutí ANO a setrvalé oscilování hned trojice stran na hraně vstupu do Sněmovny, lze shrnout, že čím méně subjektů do dolní komory Parlamentu pronikne, tím se zvýší šance opozičních koalic na zisk většiny poslaneckých mandátů. Pokud pětiprocentní práh překoná jedna z malých stran, čeká nás nejspíše pat. A projde-li jich více, opoziční bloky mohou na stojedničku zapomenout.

V zásadě tak platí, že čím lepšího výsledku politické hnutí ANO dosáhne, neboť posilovat může spíše jen na úkor svých potenciálních koaličních partnerů — tedy SPD, KSČM, ČSSD a Přísahy —, tím hůře bude Andrej Babiš po volbách skládat vládu s důvěrou Poslanecké sněmovny. Naopak jeho propad výrazně umenšuje naděje Pirátů se Starosty a koalice SPOLU na ustavení pětičlenného vládního kabinetu, jelikož ani jeden ze subjektů zřejmě nebude schopen na poslední chvíli přetáhnout dostatek bývalých Babišových stoupenců.

Možný volební úspěch opozičních bloků a změnu vládní garnitury tak drží při životě zejména skutečnost, že jejich protivníci zůstávají nejednotní. O podobné voliče totiž soupeří jak politické hnutí ANO s tradičními levicovými stranami, jež za poslední roky bezmála zdecimovalo, tak SPD s uskupením svého bývalého člena Lubomíra Volného v čele Volného bloku a částečně i s koalicí Trikolory, Soukromníků a Svobodných. Babiš je navíc současně ohrožován svým „béčkem“ v podobě Přísahy Roberta Šlachty.

Jelikož podpora tří tradičních pravicových stran sdružených v koalici SPOLU zřejmě dosáhla svého limitu, neboť za osm let společně v průzkumech nepřekročily pětadvacet procent, a od posledních voleb výrazněji neposílili ani Piráti se Starosty, opozice musí doufat v nízkou volební účast, která tradičně přeje stranám od středu doprava. Poněvadž nedokázala získat dostatek voličů, musí doufat, že zájmy desítek tisíc lidí nebudou mít v příští Poslanecké sněmovně své reprezentanty a jejich hlasy propadnou.

Tři povolební scénáře

Jelikož je volební klání otevřené, nabízí se tři alternativní scénáře povolebního vládního uspořádání. Prvním je vítězství opozičních formací, respektive ustavení vlády na půdorysu koalice SPOLU a Pirátů se Starosty. Pokud předvolební bloky získají většinu poslaneckých mandátů lze předpokládat, že se i přes možné obstrukce ze strany Hradu dříve, nebo později chopí moci ve státě a pošlou politické hnutí ANO po osmi letech do opozičních lavic. Babiš avizoval, že by v takovém případě nadobro odešel z politiky.

Nástroje Sněmovny k umravnění prezidenta

Pokud by prezident odmítl respektovat výsledky voleb a navzdory vítězství opozičních koalic trval na tom, aby předsedou vlády zůstal Andrej Babiš, nabízí se sněmovní většině několik nástrojů, jak jej přimět respektovat ústavní pořádky. Těmi nejsilnějšími jsou ústavní žaloba pro velezradu nebo hrubé porušení Ústavy a změna Ústavy.

Pro jejich využití je nicméně třeba, aby opoziční koalice našly, jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu kvalifikovanou, tedy třípětinovou většinu, což lze s ohledem na trend průzkumů voličských preferencí spíše vyloučit. Zbývají jim proto jen méně účinné politické zbraně — například kritika a veřejná shromáždění — případně kompetenční spory.

„I kdyby ale Ústavní soud v tomto sporu nakrásně dospěl k závěru, že Sněmovna je krácena na svých právech, stále půjde o výrok, který může, ale nemusí působit toliko na mentální sféru prezidenta. Pokud se nebude cítit právním názorem přesvědčený, tak jej k činnosti nelze donutit,“ podotkl ústavní právník Jan Kysela.

Většina v dolní komoře Parlamentu nicméně není vůči případné prezidentově zvůli zcela bezbranná, neboť je to stále ona, kdo má možnost odmítnout státní rozpočet a vehnat zemi do rozpočtového provizora nebo zamítat vládnímu kabinetu bez důvěry veškeré návrhy zákonů, čímž by mu v zásadě znemožnila vládnout a spravovat zemi.

Druhou možností je, že na stojedničku naopak dosáhne politické hnutí ANO, například společně s Okamurovou SPD a KSČM, případně Přísahou. Pokračování dnešní menšinové vlády, jež se opírá o hlasy komunistických zákonodárců, je přitom prakticky vyloučené. Pokud KSČM a ČSSD překročí pětiprocentní uzavírací klauzuli, s nejvyšší pravděpodobností nezískají dostatek poslaneckých křesel, aby společně s Babišem daly dohromady většinu. Otázkou proto je, kdo se bude ochotný přidat k Babišovi s Okamurou.

Poslední variantou, jež může nastat, je povolební pat, podobný tomu z roku 2006, kdy jak ČSSD spolu s KSČM, tak ODS s KDU-ČSL a Zelenými dosáhly na sto mandátů. Nemusí se přitom jednat jen o přesné opakování patnáct let starého scénáře, kdy proti sobě stály dvě početně stejně silné formace, ale i o situaci, v níž jak opozičním koalicím, tak Babišovi a jeho spojencům bude k většině chybět pár hlasů. Například z toho důvodu, že ČSSD, nebo Šlachtova Přísaha odmítne být součástí pravicové vlády, respektive kabinetu opřeného o SPD.

Třetí alternativa může v zásadě kopírovat prvních několik měsíců právě končícího volebního období, kdy zemi vedla jednobarevná menšinová vláda politického hnutí ANO bez důvěry Sněmovny, jež úřadovala toliko z vůle prezidenta Miloše Zemana a jejíž působení ukončila až změna postoje ČSSD, která četným slibům navzdory vstoupila do kabinetu trestně stíhaného premiéra Babiše. Vedle podobného veletoče — přičemž například ODS sama by většinu s politickým hnutím ANO nejspíše neměla — může pat rozetnout i několik přeběhlíků.

Je proto třeba připomenout, že v posledních čtyřech letech stranické dresy změnilo hned sedm poslanců. Jaroslav Foldyna opustil ČSSD, aby obratem vstoupil do SPD. Z řad ODS odešli Václav Klaus mladší spolu se Zuzanou Majerovou Zahradníkovou, kteří společně založili hnutí Trikolora. Tu zakrátko posílila i Teraza Hyťhová z SPD. A s Okamurovou stranou se rozešli i další tři zákonodárci. Ivana Nevludová se přidala k Jednotným — alternativa pro Patrioty a Lubomír Volný se spolu s Marianem Bojkem zapojili do Volného bloku.

Diskuse