Zelení musí nahradit ČSSD
Josef ŠmídaAutor analyzuje předvolební tápaní Strany zelených a navrhuje komplexní strategii, jak stranu vrátit k dlouhodobě vlivnému postavení.
Strana zelených se hledá. Hledá svoji identitu, hledá voliče, hledá politická témata, hledá tváře. Tento stav trvá bezmála od chvíle, kdy její dvě poslankyně pomohly k pádu Topolánkovy vlády v roce 2009.
Od té doby nezaznamenala na celorepublikové politické scéně žádný úspěch, který by ji přinesl politickou moc. V předchozí dekádě tak Zelení zkoušeli řady strategií a taktik, jak očistit své jméno a politiku, která je dnes už zcela legitimní pro jakýkoli demokratický režim.
A i když je s ohledem na blížící se volby už relativně pozdě, pořád má v kontextu současné situace na české politické scéně šanci se pevně ukotvit tam, kam přirozeně patří — od středu nalevo. Může proto pro příští volby do PSP ČR nahradit ztroskotanou ČSSD. Dost možná je to její poslední šance. Aby se tak ale stalo, je potřeba se vyvarovat chyb z minulosti.
Přestat se bát vlastní politiky a programu, vlastního názvu, vlastních členek a členů a pochopit, že Zelení nejsou a nikdy nebudou homogenní autoritářsky vedenou politickou skupinou s jedním názorem. Zelení se musí stát prostorem pro všechny názorové proudy, které jsou proevropské, prozápadní, kritické k patriarchátu a kapitalistickému systému s důrazem na řešení zevrubné klimatické krize. To je jejich politický úděl pro další dekádu.
1. Přestat schovávat značku
Jednou z chybných strategických rozhodnutí poslední dekády bylo cíleně upozaďovat značku strany. Ve volbách na nižších úrovních se Zelení za posledních deset let schovávali za různá občanská ad hoc volební hnutí.
Zde je potřeba uznat, že v určitou dobu tato strategie zafungovala a hrstce dopomohla k politickým, avšak často jepičím, mandátům s hořkým koncem. Důležitější byl ad hoc program a osobnosti, značka byla vědomě upozaděna.
Volič tak nezřídka pomohl k politické moci Zeleným prostřednictvím široké občanské kandidátky, která se navenek tvářila jako občanská a nezávislá. Organizačně byla ale pevně v rukou Zelených nebo s jejich výraznou podporou. Jako příklad mohu uvést Žižkov (nejen) sobě a politický úspěch Matěje Stropnického v Praze 3, primátorské působení Jana Korytáře v Liberci a jeho Změnu či další jako třeba Pro kraj v Ústí nad Labem, a další podobné „Změny“ nebo „Pro něco“.
Uvedená strategie byla ale nedomyšlená z dlouhodobého hlediska. Zejména proto, že stála na populistickém a dle mého názoru i nedůvěrném a neupřímném vztahu k voliči, nemohla mít dlouhodobého trvání.
Populisté navíc ztrácejí podporu ihned ve chvíli, kdy se jejich téma, pro které byli zvoleni, rozplyne jako pára nad hrncem. To se přihodilo jak Matějovi Stropnickému, tak i Janu Korytářovi. Stalo se tak i dalším, kteří tuto strategii převzali. Vzpomeňme si třeba na Žít Brno.
Výsledkem byl častý vnitřní rozkol a pád volebních koalic ihned po prvním volebním obdobím s nulovým kreditem pro kvalitně odvedenou práci právě lidmi ze Strany zelených, bez kterých by se naprostá většina toho dobrého nestala. Volič si úspěchy se Zelenými nespojil. Naopak si s nimi spojil problematičnost a politickou nevyzrálost a v dalších volbách volil raději jiný populismus.
Tato chyba se u Zelených navíc opakuje v posledních volbách do Evropského parlamentu a vrcholí při námluvách k předvolební spolupráci koncem roku 2020 až do letošního sjezdu ČSSD. Snaha o propojení Zelených se současnou ČSSD tak působí už jen jako absolutní degenerace předešlých her na schovávanou Strany zelených.
2. Identitářská politika je překážkou progresu
Kam patří Zelení na politickou mapu? Existuje ještě levice a pravice? A kde stojí Zelení, kteří by přece dle svých západních vzorů měli být vlevo, přestože v České republice je nalevo pouze prokremelský šváb? Vskutku už otravné otázky, nemyslíte?
Zelení se stali obětí české politické schízy a demokratické nedospělosti, i do velké míry vinou vlastní bojácnosti. Od začátku milénia hledají vlastní politické ukotvení, které se u nich navíc mění podle toho, kdo zrovna stranu vede.
To je zásadní problém, který je pro českého voliče nepochopitelný a budí nedůvěru. Zelení si musí konečně dupnout a říct, kam na politické mapě patří, proč a jakou politiku budou za jakéhokoli stranického vedení prosazovat. Bez toho budou jen fackovacím panákem, na kterého lze přilepit jakoukoli nálepku levicového extremismu.
Česká republika trpí klasickým východoevropským fenoménem, který u veškeré liberální populace směřuje politické ukotvení vpravo. Cokoli od středu nalevo má lidem připomínat staré pořádky, Kreml a nedemokracii. Vládnoucí generace navíc tento narativ neustále krmí, oprašuje studenoválečnou argumentaci, argumentaci transformačních 90. let, recykluje třicet let vlhké sny o naplnění washingtonského konsensu a demokracii dodnes staví na roveň pravice, kapitalismu a volného trhu.
Vyprázdněný antikomunismus je spolu s tím stále hluboce zakořeněn a pravicový extremismus je mnohdy akceptován širší veřejností daleko víc než liberálně levicové názory. Žijeme tak v zemi, kde by Daniel Landa, Tomáš Ortel, Aleš Brichta, Jaromír Nohavica, Pepa Nos a mnozí další na společné kandidátce přilákali víc sociálně vyloučených voličů než jakékoli sociální a emancipační hnutí dohromady.
Zelené názory typu „Bydlení je právo“ nebo že „Diskriminace stojí v centru porušování lidských práv“ či návrhy na progresivní zdanění a omezení kapitálu čelí mnohdy opovržlivější společenské diskuzi než explicitní nenávist a násilí vůči marginalizovaným. Předčasné úmrtí nejbohatšího oligarchy polistopadové éry budí mezi nejchudšími obyvateli více žalu než jejich tristní ekonomické, sociální a ekologické podmínky dané dlouhodobou politikou zvolené boomerské garnitury. Není divu, že se tak politika Zelených dlouhodobě orientuje na vzdělanější a mladší vrstvy obyvatel.
Východoevropský diskurz navíc doprovází falešná volba názvosloví pro politické proudy. ODS není občanská, KSČM není komunistická, ČSSD není sociálně demokratická... a Zelení by asi proto neměli být zelení.
Ideologické pokřivení českých politických stran české politické spektrum dlouhodobě posouvá někam mezi neokonzervativce a neoliberály versus konzervatice všeho druhu. Co je proboha na KSČM nebo ČSSD dneska levicového? A proč mají Zelení tuhle hru vůbec hrát?
Zelení musí najít odvahu a prostřednictvím vlastního programu dokázat v takovém prostředí pojmenovat prozápadní levici — ať už pomocí slova levice nebo bez něj. Nesmí ale na to jít opačně. Nesmí se utápět v identitářské politice, ve frakčních vnitrostranických soubojích, ve slovíčkaření.
Musí se k levicové politice přihlásit prostřednictvím politického dlouhodobého programu, konkrétních osobností a jejich politické akce na všech úrovních. Inkluzivně a zcela otevřeně. Jedině tak se podaří definovat zelenou politiku v české politické aréně pro následující dekádu.
3. Vnitřní struktura a mechanismy vyžadují změnu
Strana zelených, aby byla akceschopná a atraktivní, vyžaduje také radikální změnu vnitřní kultury a demokratických procesů, práce s členskou a podporovatelskou základnou jako s váženou komunitou, se kterou to všechno začíná a také končí. Zelení musí zapracovat na komunitním managementu. Na práci s dobrovolnicemi a dobrovolníky, v komunikaci s veřejností, se zájemci o informace, o zapojení, o podporu. Přestat se periodicky pohybovat pouze v rámci stanovami daných orgánů, ale daleko víc se přiblížit reálnému světu.
Cesta je buďto pravidla změnit nebo učinit v rámci strany konsensus, že politika se dá dělat a připravovat i mimo nudné a technokratickou agendou naplněné schůzování na komunální úrovni. S důrazem na větší flexibilitu a akceschopnost. Uvědomit si, že politická strana musí dokázat reagovat do 24 hodin na jakékoli výzvy.
Za poslední půl rok v tomto směru udělali Zelení první velký krok, když konečně zprovoznili vnitrostranické online forum. Vnitrostranická diskuze tak dostává mnohem kvalitnější obsah a strukturu. Toto je ještě potřeba přenést do offline režimu, zejména ihned, kdy nebude z důvodu epidemiologických opatření omezené setkávání.
Zelení musí vedle stranických schůzí začít organizovat setkání s lidmi, která budou participativní a zajímavá, programově založená. Začít aktivně vést diskuzi s občany ve spolupráci se sociálními partnery, inteligencí nebo obecně odbornou veřejností. Jinými slovy, je třeba zelenou politiku opírat o podporu přirozených společenských autorit na půdorysu konkrétní politické akce.
Zelení proto musí do svých politik zpět zahrnout aktivní občanskou společnost, reprezentaci malých a středních podniků, zemědělce, stavaře, lesníky, odbory, akademii, novináře, zástupce kultury, influencery, celebrity a další sociální kapitál, který jako jediný dokáže naplňovat program, přináší potřebné zdroje a konec konců reálné a hmatatelné výsledky.
Tento proces může trvat klidně několik let. Z minulosti ale víme, že politická konzistence a kontinuita přináší ovoce, udržitelnost a kredibilitu. Zelení potřebují plán a funkční mechanismy pro jejich naplnění. Strategii, do které zapojí členskou základnu a současně široké spektrum sympatizujících osob z jejich bezprostředního i vzdálenějšího okolí.
Zelení se proto musí otevřít a upnout energii na rozvolnění rigidních vnitrostranických mechanismů, které brání vnitrostranickému rozhodování a rozvoji. Nahradit tyto mechanismy otevřenými procesy, které jsou přívětivé pro kolektivní občansky založenou práci.
Musí proto dopracovat vnitrostranické referendum, vnitrostranické vzdálené hlasování, delegaci a volbu členek a členů do svých orgánů s důrazem na akceschopnost, participativní a inkluzivní rovinu. Umět mobilizovat členskou základnu ze dne na den prostřednictvím nástrojů a technologií, které jsou už dávno volně dostupné.
4. Myslet lokálně nestačí
Předposlední věc, kterou musí Zelení přehodnotit, je jejich utkvělá představa, že komunál je jejich hlavní politické hřiště. Ne, není. Komunál je jen jedno z mnoha politických hřišť, které je důležité, ale nikdy nebude rozhodovat o politickém směřování státu a jeho mocenském rozložení.
Pokud se mají Zelení stát hlavní politickou silou, která u nás bude udávat směr v odklonu od uhlí a směrem k sociálně spravedlivým klimatickým politikám, musí uspět na republikové úrovni. Musí mít a umět doručit kvalitu v hospodářských, zahraničních a sociálních otázkách se stejnou vážností, jako tomu je u ostatních tradičních politických stran.
Z komunálu z logiky věci ani nelze pro národní a evropskou politickou úroveň vycházet. I proto je motto „Think globally, act locally“ v mezinárodní zelené komunitě již dávno překonané a přeformulované na „Think and act locally and globally”. Jinými slovy, snahy řešit klimatickou krizi se týkají stejně ta místní úrovně jako celorepublikové, celoevropské a globální až na úroveň rozhodnutí přijímaných na klimatických konferencích OSN.
Zelení, podobně jako v případě jejich rigidních a zásadně zastaralých vnitrostranických mechanismů, musí proto co nejrychleji opustit i domněnku, že parlamentní politiku lze vykonávat pouze s předešlou zkušeností komunálního politika. Musí začít cíleně vytvářet prostor pro reprezentaci, která má kompetence pro budování a řízení státu, ale komunál ji nezajímá, anebo na to nemá ty správné kompetence.
Jde tedy o vytváření prostoru pro reprezentaci, která má naopak kompetence pro politiku, jež cílí na systémovou a strukturální změnu. Jinými slovy, vytvářet prostor pro reprezentaci, pro kterou je bližší rozhodovat o tom, jakou politiku má Česká republika zastávat v rámci multilaterálních struktur, jako je Evropská unie, Organizace pro bezpečnost a spolupráci Evropy, Severoatlantická aliance, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a samozřejmě Organizace spojených národů.
Zelení za tímto účelem musí umět vytvořit stranické prostředí, v němž mezi sebou nebude komunální politik s politikem s ambicemi na celorepublikové úrovni soutěžit, ale naopak vzájemně synergicky spolupracovat. Vytvořit prostředí, které bude ctít hodnoty subsidiarity a proporcionality, vzájemného respektu v dekonstruované hierarchii, tedy takové, které je protikladem stávajícího statusu quo.
5. Politika musí být řemeslo
A nakonec? Stát se političkou nebo politikem musí být otevřené pro všechny. Nikdo se s politickými kompetencemi nerodí a ve formálním vzdělávacím procesu se nic o tom, jak se politika dělá, nenaučíte.
Náš vzdělávací systém nadto všechno velmi zaostává v případě nácviku a prohlubování dovedností a schopností v oblasti týmové spolupráce, leadershipu či vedení komunit včetně péče o ně. Občané tak mnohdy neumí ani pořádně řídit nebo pořádat občanská setkání směrem ke konsensu nebo k jinému společnému cíli.
Kdo viděl film Vlastníci nebo je nucen se domlouvat v kolektivním duchu s lidmi mimo jejich vlastní sociální bublinu ví, o čem mluvím. Dle mého názoru je uvedený nelichotivý fenomén jedním z hlavních důvodů dlouhodobého zakonzervování domácí politiky. A také typickou vlastností zemí bývalého východního bloku, kde po dlouhou dobu neformální občanská participace nebyla žádoucí.
Zelení proto i v této věci mohou být nositeli požadované změny. Politiku je totiž potřeba vskutku vnímat jako řemeslo, které je potřeba rozvíjet a předávat. A stejně jako v případě destigmatizace levice, je potřeba destigmatizovat i stranictví a aktivní občanství s přesahem do reálné politiky.
K tomu obecně a již ve stávajících strukturách slouží zejména dva klíčové elementy. Jedním z nich je mládežnická organizace (Mladí zelení), druhou jsou komunitní vzdělávací a rozvojové akce, mezi které patří letní akademie, různé výměnné aktivity, tematicky laděné kempy, veřejné besedy, tematické diskuze a další společenské a síťovací aktivity.
Zde má navíc Strana zelených výhodu v případě členství ve světových a evropských zelených strukturách, které do zvyšování kapacit a vzájemné spolupráce dlouhodobě a strategicky investují nemalé zdroje. Zelení si proto musí uvědomit, že Mladí zelení jsou klíčem pro rozvoj strany, který je úzce spojený se stranickým politickým úspěchem.
Lidé se v takové organizaci naučí přesně takové dovednosti a získají přesně takové schopnosti, které vyžaduje každá ryzí politická práce. Nabývají na legitimitě, nabývají sociální kapitál, rozhled a znalosti v politických tématech, které se straně mnohonásobně vrátí.
To samé pak platí pro zmíněné aktivity dalšího vzdělávání a rozvoje kapacit členské základny s důrazem na politickou reprezentaci. A to proto, že politika je jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících řemesel vůbec a být dobrým politikem znamená neustále se vzdělávat a rozvíjet, rozumět potřebám a znát řešení, mít široké spektrum schopností od komunikace přes organizaci až po vedení, řízení a schopnost překlápět vize do reálného prostředí.
Přál bych si konzistentní, srozumitelnou a emancipovanou politiku Zelených. A jak by to tedy mělo celé vypadat? Přál bych si v politice Zelených konzistentnost. To znamená, že se o postupu do voleb nerozhoduje pár měsíců před volbami, nebo dokonce v době, kdy už má běžet kampaň.
Politickou práci strany, která je navíc malá s omezenými možnostmi, nelze stavět na ad hoc rozhodnutí, jak to Zelení dokola dělají, ještě navíc tak, že se neustále hledá, jak a s kým to uplácají. Je potřeba několikaletá aktivní strategická práce s členskou základnou, kvalitní community management, mobilizace elektorátu, politické PR a neustálé budování sociálního kapitálu.
Je to dřina, ale jinak to udělat nejde, pokud nechce být strana ryze populistická s jepičím životem. Nic jiného není udržitelné.
Srozumitelnost znamená, že politická strana je pevně ukotvená a opírá se o svůj program, který veřejně konzultuje s odbornou, ale i laickou veřejností. Vtahuje do tvorby politik co nejvíce z veřejného prostředí.
To je ta transparentnost a politická inkluzivní participace. Srozumitelnost nevyplývá z toho, že s každým vedením se strana otáčí o 180 stupňů buď tam nebo jinam, ale má dlouhodobou vizi, prodiskutovanou strategii, za kterou srozumitelně jde a politicky na ní pracuje.
Obojí mi chybí. Narativ „Snažíme se domluvit na spolupráci“ byl opravdu výrazem spíše zoufalství než asertivity. Politika je v prvé řadě konflikt nikoli souhlasné plácání po ramenou.
Chtít se se všemi domluvit? Ne, já vím, že na „Manželství pro všechny“ se se všemi nedomluvím, a proto musím vytvářet takové kroky, které politický konflikt dovedou do vítězného konce.
Navíc, tomuhle narativu se dřív nebo respektive vždycky říkalo „Snažíme se o koryta“, protože upřednosťujete bianco spolupráci nad tím, co chcete ve skutečnosti v politice prosadit s ohledem na nějakou dlouhodobou vizi a politickou strategii.
Za třetí, náš politický systém není stavěný na koalice ani na nějaké mezistranické či nadstranické politické subjekty. Lze s tím relativně dobře pracovat v kampani, když je to vyústěním nějaké logické a konzistentní dlouhodobé spolupráce (PiStan), ale už to nefunguje, když je to vykalkulovaná znouzecnost (Spolu nebo Zelení+ČSSD).
Hlavní problém je ve skutečnosti volební systém, který je pro koaliční hráče nevýhodný a pro voliče matoucí. Výhoda přichází, pokud získáte v koalici víc něž dvacet procent nebo v případě, že vyhrajete volby (i s méně než dvaceti procenty).
Bez silného stranického zázemí, funkčního aparátu, silné komunity a roztáčení zelených kol prostřednictvím posilujícího zeleného sociálního kapitálu beztak v případné koalici zvládnete jen pár pozměňováků a voliči vám to nakonec omlátí o hlavu a znovu se do sněmovny nedostanete. To už jsme si koneckonců ověřili na nižších úrovních.
A v neposlední řadě. Emancipace. Zelení mají šanci na úspěch pouze tehdy, pokud si obhájí vlastní koherentní a zevrubnou politickou misi. Zelení jsou identifikovatelným a jednoznačně pořád unikátním světovým politickým hnutím s univerzálním přesahem — proto tak dobře fungují na úrovni EU a fungovali by stejně tak dobře i na globální úrovni, pokud by na světě nebyly tak obrovské sociální, kulturní a ekonomické rozdíly.
Zelení tak nemohou dlouhodobě uspět, pokud se nepostaví na vlastní nohy a nebudou fungovat jako autonomní vymezená politická síla s jasně formulovanými politickými požadavky. Pokud se tak stane, mohou na politické mapě současnou ČSSD i dočasně nahradit a pomoci vymezit prostor pro návrat reformované sociální demokracie.
Zajímavá analýza, s víceméně sympatickým vyzněním. Ovšem: autor sice popisuje všechny strany na (tristní) levici, ale nezmiňuje vůbec Piráty.
Problém je v tom: být pouze ochráncem životního prostředí, to je v každém případě v českých poměrech příliš málo na úspěch v politice. A jestliže by Zelení chtěli skutečně obhospodařovat i jiná společenská témata, jestliže by tedy měli oslovit levicově liberální střední třídu, tak v tomto ohledu je už předběhli Piráti. Kteří mají čitelnější program, a především výraznější osobnosti.
Pokud by ovšem autor skutečně důsledně sledoval politiku antisystémovou a antikapitalistickou (což ovšem skutečně není prioritou či cílem Pirátů), pak je tady zase ta potíž, že jmenovitě v českých poměrech je tato část ideového a politického spektra už obsazena konzervativním socialismem nacionálního ražení kolem Druláka a spol. Takto nacionalisticky konzervativní až přímo reakční socialismus ovšem nevyhnutelně odpuzuje zase všechny voliče s liberálním smýšlením.
Zkrátka: všeho všudy, jak řečeno záměry a cíle J. Šmídy jsou v zásadě sympatické; ale sotva je možno očekávat, že by jeho apel mohl padnout na úrodnou půdu. Taková půda totiž v českých poměrech téměř vůbec není.
Oni paradoxně zeleným obsadili Piráti i podstatnou část zeleného programu. Prostě přišli jako strana nových generací (de facto dvou, ne jedné), které vyrostly ve světě, ve kterém je starost o životní prostředí už samozřejmě přijímaná jako záležitost každého normálního člověka. Tedy podobně jako například bezdomovectví, sedm procent dětí, která ze sociální (včetně rasových) důvodů nedokončí základní vzdělání -- víme, že by to nemělo být, máme z toho špatné svědomí a víme, že naše společnost má prostředky úplné odstranění dotyčného sociopatologického jevu nebo na jeho podstatné zmírnění. A přitom s tím neděláme nic nebo příliš málo a svádíme to na ekonomickou racionalitu, popř. na kapitalistické poměry.
Zelení mají šanci -- až Piráti jako vládní strana nenaplní v zelené oblasti programová očekávání, ke kterým se sami přihlásil. A oni je nenaplní, protože bez revoluce je potřebné míře naplnit nelze.
... co Zelení bez své "značky". Ostatně, proto jsou v zeleném klubu v Europarlamentu.
Pro některé obyvatele je prostě snazší zvolit "Tři oříšky pro Lískovec" než Zelené, přesto, že samozřejmě vědí, že třemi oříšky si volí za starostku Lískovce Zelenou Janu Drápalovou. Proč tomu tak je, je v článku i trochu zachyceno. Věta: "ODS není občanská, KSČM není komunistická, ČSSD není sociálně demokratická... a Zelení by asi proto neměli být zelení", je velmi výstižná.
Jenže demokracie se musí odpracovat, a já pokládám za nedoceněné, že právě Zelení, ačkoliv se vždy zabývali i taktikou kterak získat hlasy v aktuálních volbách, si ve své historii odpracovali mnhem více než zbytek české společnosti i vyrovnáním s (v článku zmíněným) "klasickým východoevropským fenoménem". Zelení se vyrovnali s "pravicovým" Bursíkem, museli si dát práci s pochopením a formulováním myšlenek: re:vize vs. platforma. Projev Jana Beránka na sjezdu zelených 2016 a akceptace levice volbou Stropnického, (opožděné, ale přece) přijetí spolupředsednictví, a bezproblémové prohlasování nejen odborně ekologických, ale i politických levicových usnesení na pozdějších sjezdech mluví o tom, že zelení jsou dnes před zbytkem společnosti v pochopení onoho "posttotalitního" omylu, že lidská svoboda si stoupla vpravo. Dalo jim to práci, vzalo mnoho energia, času, i zdrojů. Ale jsou dnes dál. Piráti to neobešli, nenašli zkratku, jsou právě v pozici v textu miňovaných ŽítBrno a Změn. Budou to mít teď asi snadnější, Trump, Bolsonaro, Kaczinsky a další konzervativci jsou celkem léčiví z představ o tom, že spojení "liberálně-konzervativní" není protimluv. Přesto mají Piráti tu práci teprve před sebou. Jinak stojí toliko na Bartošově charizmatu.
Že nyní reprezentují opak konzervativních uskupení je fakt, ale stále ještě namají za sebou comming-out. Stále se ještě schovávají za expertní řízení státu, což mají společného s Babišem. Vztah klient (zadavatel)-expert (zpracovatel), pacient-lékař, student-univerzita, investor-architekt a tak dále je z podstaty oboustranný, a vztahy občan-úředník, volený politik-profesionální veřejná instituce jsou oboustranné též. Když se politici budou jen schovávat za experty, stanou se zbytečnými, ke škodě věci, protože obostrannost těch vztahů přestane být vyvážená.
Jenže věci se dějí. Ruská vojska u hranic Ukrajiny a de-facto stažení českého zastoupení z Moskvy (18 vyhoštěných diplomatů z Prahy nebude náhodné číslo) asi znamenají tektonický pohyb. A nohama stojíme na stejné desce. Komu se nyní netřese lustr? Petříček i Zaorálek od včerejška určitě vydýchávají svou kliku. Měli by Zelení právě v takové situaci osobnosti, které vědí, co je deeskalace, a jak se hraje složitější hra nejen takticky, ale i strategicky? Takový Petr Kutílek vždy měl vyargumentované postoje. Ale není to jako z Kryla: Zaujímáme postoje, místo, abychom stáli? Možná by 18 českých diplomatů recipročně vypovězených z Mosky mělo založit český konzulát a pozorovatelskou misi v Mauriupolu, Ukrajina.
Pane Profante, čeští Piráti mohou naplnit/nenaplnit svůj ekologický program víceméně stejně tak, jako němečtí Zelení. Kteří ho sice také nemohou uplatnit zcela podle svých představ; nicméně jim nikdo neupírá, že se o to podle svých sil snaží.
To samé platí pro české Piráty: pokud by nezískali absolutní většinu (jako že samozřejmě nezískají), nebudou mít možnost svůj program plně prosadit nejen v oblasti ekologie. Ale všechno záleží na tom, jestli si udrží charakter progresivní strany, která se snaží o změny.
A souhlasím s panem Jedličkou, že čeští Piráti jsou fakticky "Zelení bez značky". Já jsem původně českým Pirátům prorokoval brzký zánik, protože jsem je - na základě shodného označení - považoval za totéž jako pirátské strany na Západě, které se samy rozložily interními třenicemi v důsledku ultraindividualismu jejich členů. A teprve po nějakém čase jsem pochopil, že čeští Piráti jsou víceméně tam, kde jsou například dnešní (relativně umírnění) němečtí Zelení. Tedy progresivní, liberálně-levicová a ekologická strana, která neodstrašuje střední třídy příliš radikální ideologií, ale dokáže právě liberálně smýšlející část středních tříd zaujmout svou progresivní aktivitou.
Dobře, řekněme, že Piráti jsou zelení bez značky. Tedy, že mají ucházející příslušné zelené pasáže ve své programové tvorbě a že tam, kde dělali a dělají praktickou politiku -- v Parlamentu a v několika větších městech, ji dělali srovnatelně zeleně nebo podstatně lépe než čeští Zelení -- v parlamentu to ostatně po Bursíkově výprodeji programu za posty v antiekologické vládě není zase příliš těžké (Přiznám se, nejsem si jist, zda chápu správně páně Jedličkovu tirádu s tím, co si Zelení odpracovali: právě ta účast ve vládě, ve které prosadili -- a to je docela výkon -- pro životní prostředí ještě méně, než socani v Babišově vládě v sociální oblasti? S externím masakrem, který spáchala Kuchtová v oblasti školství a který později udržoval Liška?).
Dalo by se říct, že pokud jsou Piráti „zelení bez značky“, pak jsou zelení v české politice po léta „značka bez zelených (totiž důvěryhodné zelené politiky)“. Jenomže právě symbolický význam značky pomáhá politickému uskupení, které od doby, kdy jsem v roce 1989 zažil přípravu jeho prvních programových dokumentů přibližně třikrát zcela zkolabovalo, postupně přišlo o naprostou většinu několika generací osobností a pokud v něm ještě nějaké zbyly, pak jde o vetché kmety obou pohlaví bez politických ambicí a perspektiv.
A právě ta značka za pět let opět umožní zeleným strhnout svá dvě až čtyři procenta. Což je ostatně docela dobrá politická role -- bude nutit Piráty, aby nedělali v zelené politice příliš pohodlné kompromisy a nerozšiřovali zbytečně prostor pro Zelené. A zároveň je to role, kterou by Zelení ve své setrvalé kondici mohli zvládnout.
Abych se Vám přiznal, je pár pirátský politiků kromě Bartoše, u kterých vím, co dělají a vidím, že to dělají poctivě, inteligentně a ručí za to svojí osobností: Olga Richterová, Zdenek Hřib, Lukáš Bartoň (dobře, to poslední jméno, protože dělá školskou politiku a asi nebude tak znám veřejně), Markéta Gregorová, Mikuláš Pexa (vynechávám ty, které znám ze zcela nahodilých osobních důvodů jako Jakuba Michálka nebo Ferenčíka) Ale s jmény Magdalena Davis a Michal Berg si nespojím v politice vůbec nic, s Petrem Štěpánkem něco ano, ale politicky velmi velmi málo (opět tu možná hraje roli osobní zkušenost). Znám pár osobností, které svého času Zelené podpořily, ale nevím, zda se k nim jako straně vůbec hlásí i dnes.
Takže bez ironie -- kdyby tak Zelení měli nějakého politika s alespoň zlomkem sociálního kapitálu, který mají ti výše vyjmenovaní Piráti, zněl by ten sarkasmus o Bartošově charizmatu o něco přesvědčivěji.
Vlastně už jsem tuto diskusi chtěl nechat stát, s tím že všechno už v podstatě bylo řečeno. Ale - zdá se že v dosavadním průběhu diskuse se vše fixuje jenom na čistě politickou stránku věci, tedy na ty či ony "značky".
Přitom rozhodující je nakonec pravý opak. Jde o to, že po skončení velkých, víceméně třídně definovaných sociálních protikladů respektive bojů dřívější éry na levicové straně spektra došlo k nevyhnutelné diferenciaci.
Zkrátka: je zde přítomna v zásadě progresivně, sociálně, liberálně orientovaná část středních tříd, která ale nechce být zatěžována přílišnou ideologií. Ona má sice dobrou vůli společenské poměry humanizovat; ale svou angažovanost chce realizovat na základě osobní dobrovolnosti, nikoli proto že by jí to předepisovala ta či ona ideologie. A především - tato střední třída ze své samotné podstaty odmítá (respektive nesnáší) přílišný radikalismus.
Já musím přiznat, že jsem svého času měl velmi za zlé německým Zeleným, že ze sebe vyloučili své radikální křídlo. Měl jsem pocit, že tím zradili svou vlastní ideu. Ale časem jsem musel uznat, že z čistě politického hlediska to byl rozumný a účelný krok. Zelení tím přestali být pro tuto střední třídu strašákem, a mohli začít svůj "dlouhý pochod institucemi". Takže se nakonec jedním z jejích vývěsních štítů mohl stát i Winfried Kretschmann, osobně působící daleko spíše solidně konzervativním nežli nějak radikálním dojmem, a právě proto to mohl dotáhnout až do funkce zemského ministerského předsedy.
Ano, umírnění němečtí Zelení vzdali mnoho ze svých původních radikálních cílů; ale fakticky právě touto umírněností mohli nakonec dokázat mnohem více, nežli kdyby šli stále čelem proti zdi.
Ještě jednou tedy: je tady objektivně určitá část společnosti, která je orientovaná moderně-liberálně, ale zároveň sociálně a ekologicky. Tento potenciální elektorát si žádá své politické zastoupení; a je mu celkem jedno, jestli tento jeho reprezentant ponese značku "Zelení" nebo "Piráti". Rozhodující je program, a reálná činnost.
------------------------------------
Co se českých Zelených týče - pane Profante, tady si netroufám dělat nějaké jednoznačné závěry, je mi to přece jenom trochu z ruky. Je mi samotnému přece jenom ale dost nejasné, jakým způsobem dokázali prohýřit své kdysi skutečně nemalé preference. Ale nějak se zdá, že oni svého času skutečně zmeškali nutnost transformovat se v moderní progresivní stranu ve výše uvedeném smyslu; tedy ve stranu nejen ekologickou, ale i liberální a sociální. Proč tomu tak bylo (a bylo-li to v tehdejších českých poměrech reálně možné), to si opravdu netroufám odhadovat.
nevracel bych se sem, kdybych nepotřeboval dementovat Váš předpoklad, že má zmínka o charizmatu pirátského předsedy Bartoše je sarkasmem. Jak by jím mohla být - což snad charisma není předpokladem pro vedení? Promiňte, ale to je misinterpretace. Ujišťuji Vás, že i vedení smečky psů je podmíněno charismatem alfa jedince, psa i feny. To nic nemění na faktu, že piráty ještě čeká práce na překonání - znovu se opřu o původní text, "východoevropského fenoménu" - tj. emotivního odmítání pojmu "levice" za současného očekávání realizace levicové politiky.
Co se týká "značky" - mám za to, že jsou zde kvantitativní, ne kvalitativní rozdíly mezi Rakouskem, "starými" spolkovými zeměmi Německa, a námi: Zelení mimo postkomunistické země mají "v genech" generační poselství, generační vzpouru šedesátých let minulého století: Dobu skutečně prožitého strachu před jaderným konfliktem, společně s uvědoměním si trvalých důsledků drancování přírody ("extintion is forever"). Jde o generaci, která si uvědomila konečnost, nesamozřejmost, ohrozitelnost planety resp. podmínek pro život na ní. Odmítnutí jádra je zároveň i pacifismem: Štěpný reaktor je i zdrojem surovin pro jaderné zbraně. Tento prožitek změny pohledu na Zemi sdílejí jistě i naši zelení, jen jim to stačí jen na dvou až tříprocentní voličské jádro, v Rakousku i Německu na víc. Kvantita, ne kvalita. Naše většinová populace se vyhýbá tomuto prožitku (a pocitu osobní odpovědnosti, který by z něj nutně plynul) pošklebováním: O žádné jiné politické síle její oponenti nevyrobili tolik dehonestujících pohádek, u žádné jiné politické síly veřejný obraz není tak všeobecně redefinován oponenty. U nás možná známe muzikál Vlasy, chlubíme se filmy československé nové vlny, ale jinak máme prožitek šedesátých let příliš překryt srpnem 68, a pošlebování se idealismu "naivních" je dodnes, domnívám se, odkazem "Poučení z krizového..."
Piráti nepotřebují týž prožitek, jsou (historií, ne nutně členstvem či podporovateli) "mladší", jejich společný "utvářející" prožitek je spíše pocit nespravedlnosti v oblasti duševního vlastnictví, spravedlnost pro sdílející, pro "malé" tvůrce vůči "velkým" držitelům práv, a také sympatií pro otevřenost (včetně formátů). Domnívám se, že spolupráci se zelenými odmítli právě kvůli značce, tj. zátěži plynoucí z oponenty redefinovaného obsahu zelené značky. To ale neznamená, že nejsou politicky velmi příbuzní. Neviditelná ruka trhu neochrání ani přírodu, jak vidí zelení, ani malé tvůrce obsahů před korporátními obry, jak vidí piráti. Pocit odpovědnosti (= z pohledu třeba ODS naivní idealismus), otevřenost, důraz i na vnitřní demokracii, to, že je třeba stát na správné straně a nejen za konkrétním zájmem, nutně mají společný. To mne vedlo k úvodnímu výroku mého předchozího příspěvku. Společnou kandidátku Zelených a Pirátů na jižní Moravě v krajských volbách 2016 (lídr Jiří Hlavenka) jsem vnímal velmi příznivě a lituji, že ve volbách 2020 spolupráce nepokračovala. Současně nadále soudím, že zelení jsou dál v promýšlení politiky a vlastně i "světa" kolem sebe.
Neznáte-li spolupředsednickou dvojici Zelených, nemusí to být jejich chyba. Osobně mne vždy fascinoval výběr "mluvících hlav" českou mediální scénou, tj. výběr lidí oslovovaných pravidelně médii (včetně veřejnoprávních).
a) Sarkasmus jsem neviděl ve výroku o tom, že Bartoš má chazisma, ale v tvrzení, že by pirátský úspěch stál právě na něm.
Piráti za sebou mají roky tvrdé práce a velmi mnoho z ní se odehrálo bez Bartoše -- oba pražské úspěchy, demonstrace proti transatlantické úmluvě a s ní spojeným represivním omezení svobodného autorství apod.
b) Byla tady osmdesátá léta a v nich hodně silné kořeny, na které mohli Zelení navazovat. Jenomže ta partaj nikdy nedokázala integrovat ani své přirozené osobnosti -- Vavrouška, Dejmala, Uhla, Patočku. Ona pak ten nářek nad ztracenou iniciační zkušenost západních zelených působí trochu jako výmluva a hodně jako neschopnost existovat sami za sebe.
c) Prožil jsem toho s ČSSD dost v době, kdy byla levicová. Ale k tomu, co pomohla od Paroubka (s mlčení lidí jako je Vladimír Špidla) spolu s komunisty prosadit jako "levici" v posledním desetiletí bych se nehlásil taky.
Rozdíl jen v tom, že já jsem byl levičák předtím a proto mi stojí za to považat Paroubky, Druláky, Hamáčky, Chovance, Filipy, Dolejše & cons. za hnědou spodinu a nikoli za levici, zatímco mládí Piráti se jen s takovými zjevy nechtějí zahazovat v jednom pytli.
Pokud jsem si všiml, nijak neměli problém, hlásit se k Varufakisovi a bavili se, když je proto naše tupohlavá pravicová media vykřičela jako neomarxisty.
nadále cítím ve vašem příspěvku potřebu "obhajovat" Piráty. Chcete je hájit přede mnou? Vždyť na ně neútočím! Diskutujeme pod článkem, a tedy k tématu článku. Ten je o zelených. Hned první z tezí článku je obhajoba "značky" zelených a odmítnutí jejího skrývání za různé "Změny", "koalice pro" atd. A hned první příspěvek pod článkem zmiňuje Piráty. Vrátíte-li se k mému prvnému příspěvku bez předpojatosti, zjistíte, že na piráty neútočím, zmiňuji kompatibilitu s voličskou skupinou zelených a současně konstatuji, že právě oni se nenechají zatížit značkou zelených, na kterou je naházena špína často nespravedlivě, leč drží. Zároveň ale - a právě o tom byl článek - přímo na levicové pole necílí, drží se oné "schízy" z druhé teze článku. Píšete, že piráti mají odpracováno. Já jsem ale z Brna, a mimo konce Velké ceny silničních motocyklů (což mi konvenuje, za to jsem rád) z koalice s ODS radost zas tak moc nemám. Zejména, jak se postavili k projektu rapid re-housing předchozí koalice.
Zmiňujete osmdesátá léta - proč by ale tehdy vůbec neexistující strana zelených měla být odpovědna za pozdější politické směřování osobností z ranku ochrany přírody? Naopak, já spíše vidím problém v letech devadesátých, kdy se česká společnost, a obzvášť Praha, nechala zbláznit Klausem.
A pro mne začali být Zelení viditelní nikoliv za Bursíka, nýbrž za Beránka. Když v Sedmé generaci (nebo to byla ještě Poslední generace?) vyšla reportáž o brněnském sjezdu, na kterém "tmavozelení" stranu převzali. Kdo tu reportáž napsal, když už diskutujeme zde v DR? Pak "tmavozelení" konsolidovali hospodaření i směřování, ale byli víc tady než v Praze (Beránek v Chytálkách), takže možná mimo Váš obzor. Přesto pak přišly osobnosti environmentálního hnutí. A teprve pak, mnohem později od lidovců Bursík a lidé okolo "21" (včetně Jana Rumla po krachu US-DEU, např.), pro které bylo slovo levice nadávkou.
V české společnosti stále kolují Klausovy představy, že ochrana přírody je jen cukrovou polevou na dortu, že si na ohleduplnost musí společnost nejprve vydělat, nejprve zbohatnout pomocí bezohlednosti.
Dovolím si tedy natapetovat opačnou tezi:
(Svět nebude zelenější, dokud nebude spravedlivější.)
Odkaz v tomto článku na žluté vesty ve Francii podle mého koresponduje s tezí o přitažlivosti Landy či Otrela et al. pro vyloučené v nyní diskutovaném textu. Vždycky si vzpomenu na Maslowovu pyramidu potřeb. Biologie. V tom nebudou mít ani piráti, ani zelení, ještě dlouho, dlouho "odpracováno".
Zelení existovali od roku 1989. Josef Vavroušek zahynul v roce ˚1995, OH sice v jakési podobě přežilo volební debakl v devadesátém druhém, ale pokud s vzpomínám, Vavroušek nejméně dva poslední roky hledal jinde. Dejmal, Uhl a Patočka k Zeleným nakonec vstoupili a je selhání politické strany, pokud takové lidi nedokáže "integrovat", protože politika zelených se bez veřejně přesvědčivých lidí dělat nejde.
Nehájím Piráty, nadávám na Zelené.
A nečiním Zelené za směřování osobností ekologických osmdesátých let. Vy jste
naříkal nad absencí kořenů a já říkám, že je smutné, pokud si nedokázali osvojit silnou a úctyhodnou tradici, která tu byla. Mimochodem usazené ve společnosti pevněji než Charta. Ano, znamenalo to vydržet, nevstupovat do LSU atd., ale pak to řekněme přesně -- oni o tradici nepřišli, prostě se ji vzdali.