↗

„Kdyby se hlasování ve vnitrostranickém referendu zdrželi ti, kteří mají být do budoucna ministry či náměstky, tak by vstup do vlády neprošel,“ říkal před dvěma lety Petr Vícha. Koláž DR

Politika je kolektivní sport. Jeden komunální, případně krajský zastupitel, poslanec nebo senátor toho sám mnoho nedokáže. Jistě, najdou se výjimky, kde někdo svou aktivitou strhne druhé, ale stále platí, že se bez ostatních neobejde. 

Chce-li zvolený zástupce lidu svou práci vykonávat dobře, musí se naučit spolupráci. Není totiž v lidských silách zorientovat se ve všech problémech, jež zastupitelské sbory řeší. 

Například ve Sněmovně je v těchto chvílích na pořad nadcházející schůze zařazeno více než pět set bodů. Většinu tvoří návrhy zákonů, mezinárodní smlouvy a výroční zprávy všech možných institucí, o kterých leckdo v životě ani neslyšel. 

Jedná se — nikoliv nadneseně — o kilometry textu, které nemá nikdo ze zákonodárců šanci, byť jen zběžně pročíst, natož důkladně nastudovat, opatřit poznámkami a podrobit kritice, a to ať odborné, nebo politické.

V horní komoře Parlamentu věci běží prakticky stejně jako ve Sněmovně, jen s tou výjimkou, že senátoři mají na svou práci daleko méně času. Zákony musejí projednat do třiceti dnů, jinak se má za to, že s nimi bez výhrad souhlasí.

Z tohoto pohledu se nelze divit třem senátorům zvolených za sociální demokracii — Petru Víchovi, Jaromíru Strnadovi a Janu Žaloudíkovi —, že vstoupili do klubu politického hnutí ANO, když jim volební debakl strany neumožnil ustavit vlastní.

Mají-li v úmyslu své mandáty řádně vykonávat, je pochopitelné, že usilovali o to, stát se součástí většího společenství, které jim poskytne lepší zázemí pro zvládnutí nelehké práce. Tím se ovšem pochopení jejich překvapivého kroku vyčerpává, protože politika, stejně jako kolektivní sport, má svá pravidla.

Kdyby na fotbalový trávník slabší družstvo — v obavě z porážky — vyběhlo v dresu favorita, nastoupilo na jeho polovinu hřiště a svého soupeře ujišťovalo, že dnes hrají společně, diváci by takové počínání odměnili pískotem a možná by i vtrhli na hřiště.

Že je představa takového mače bláznivá? Zcela bezpochyby. Ale není o nic bláznivější než krok senátorů Víchy, Strnada a Žaloudíka.

V Deníku Referendum jsme od počátku soustavně psali, že vstup sociální demokracie do druhé Babišovy vlády byl chybou. Že vyjednané podmínky byly slabé. Že strana už svým poníženým způsobem během jednání dala najevo, že si v kabinetu nebude ochotna v ničem dupnout. A že ji to poškodí.

Vývoj nám dal plně za pravdu. Předseda Jan Hamáček dovedl nejstarší českou politickou stranu k dosud nepředstavitelné sérii volebních debaklů. Ztratila více než polovinu obecních zastupitelů, přišla o zastoupení v pěti krajích, v horní komoře Parlamentu ji zbyli tři senátoři a vytratila se z Evropského parlamentu.

Hlavním důvodem, proč se voliči od sociální demokracie odvrátili, je účast na vládě prolhaného diletanta, který chtěl řídit stát jako firmu, ale — jak nám osvětlila koronavirová krize — řídí ji jako profil na sociální síti. A stejně jako v minulém volebním období si přisvojuje dílčí úspěchy a selhání jdou na vrub zástupců Lidového domů.

Ti si navíc nechávají líbit zacházení, jež by někdo byť jen se zbytkovou důstojností nesnesl déle než pár dnů. Premiér — zhusta ve spolupráci s prezidentem — partaj při každé příležitosti, která se mu naskytne, zcela bezostyšně ponižuje, aniž by se musel strachovat, že vyprovokuje jakoukoliv pro něj nepříjemnou reakci.

Sociální demokraté zkrátka doposud nepochopili, že Babiš je jejich úhlavní politický nepřítel. A s takovým se pod jednu peřinu neleze, leda že by se jednalo o sofistikovanou diverzní akci, což ovšem můžeme v tomto případě vyloučit.

Vícha, Strnad a Žaloudík navíc svým rozhodnutím zcela znedůvěryhodnili vše, co spolu se svými — dnes již bývalými — kolegy v posledních dvou letech říkali, neboť právě od nich přicházela nejhlasitější kritika a varování před společným vládnutím s miliardářovým marketingovým projektem.

Vznik senátorského klubu sociální demokracie a politického hnutí ANO je tak jednou z posledních chyb, kterých se strana a její čelní představitelé na cestě do bezvýznamnosti dopustili. Do sněmovních voleb zbývá zhruba rok a po nich již nebude mít k napáchání dalších škod příležitost. Konec se nevyhnutelně blíží. A je to škoda, protože demokratická levice bude v Parlamentu chybět.