Senát potřebuje více času na práci

Jan Gruber

Senát projednává zákony pod značným časovým tlakem. Musí se s nimi vypořádat do třiceti dní. Ve shonu lze ledasco přehlédnout. Má-li být vzývanou pojistkou demokracie, zaslouží si pro diskusi větší prostor. Postačí drobná novela Ústavy.

„Senát může být po dvaceti letech konečně tou skutečnou pojistkou ústavnosti a zachování demokratických principů,“ prohlásil před několika dny lidovecký předseda Pavel Bělobrádek s tím, že role Senátu v nadcházejících letech vzroste.

Ve veskrze neblahých politických poměrech obrací pozornost k horní komoře Parlamentu téměř celá opozice s nadějí, že právě v prostorách Valdštejnského paláce lze čelit silám, jež chtějí s dosavadními pořádky zúčtovat.

Ačkoli je rozsah pravomocí Senátu značně omezen a prostá sněmovní většina jeho nesouhlas hravě přehlasuje, může některým krokům zabránit. Například změny Ústavy nebo volebních zákonů se bez podpory Senátu neobejdou.

Ústava říká, že Senát má na projednání zákona pouhých třicet dní. Lidová moudrost oponuje příslovím Práce kvapná, málo platná. Ústava by si zasloužila změnu. Foto WmC

Záměr demokratické opozice obrnit se ve druhé z parlamentních komor proto není nerozumný. Podaří-li se jí koordinovaným postupem v podzimních volbách získat v Senátu většinu, bude schopná garantovat zachování alespoň základních principů demokratického právního státu založeného na svobodné soutěži politických stran.

A právě z těchto důvodů sama existence instituce v hloubi jednoho z malostranských paláců nedává spát těm, kteří se domnívají, že demokratická správa země vše leda komplikuje.

Stačí si vzpomenout, o čem sní, když náhodou spí premiér Andrej Babiš: „Co Senát? Údajná pojistka demokracie. Myslím, že voliči několikrát za sebou odpověděli dost srozumitelně. Naposledy volilo senátory ve druhém kole jen patnáct procent lidí. O volby do Senátu není zájem. Voliči o Senát nestojí. Zrušit Senát by nebyl žádný divoký experiment.“

Prosté zabarikádování se v Senátu před politickým nečasem samozřejmě mnoho nevyřeší. Má-li být druhá komora Parlamentu onou vzývanou pojistkou demokracie, zaslouží si posílit. A netřeba hnedle uvažovat nad změnami revolučními.

Téměř každá senátní schůze s sebou přináší stesky zákonodárců, že neměli dostatek času zákony postoupené Poslaneckou sněmovnou řádně prostudovat. Ústava totiž říká, že Senát je povinen všechny návrhy projednat nejpozději do třiceti dnů.

Není proto neobvyklé, že složité právní normy, na nichž poslanci pracovali ve výborech i na plénu dlouhé měsíce, řeší jejich kolegové sídlící o ulici vedle ve spěchu a shonu.

S přihlédnutím k lidové moudrosti vyjádřené v přísloví práce kvapná, málo platná a zaužívané poučce, že ďábel je skryt v detailu, by opozice měla přijít s drobnou novelou Ústavy, jež prostor pro diskusi nad zákony alespoň o dalších třicet dní prodlouží.

Navržené opatření zhoubné politické záměry jistě neodrazí samo o sobě. Veskrze technická změna právního předpisu může mít smysl například tehdy, když se ji někdo pokusí využít. A získaný prostor zužitkuje pro podnícení veřejné kritiky, která se vůli moci postaví na odpor.

Žádná vládní garnitura nevidí ráda davy demonstrantů v ulicích. Úspěšný protest si ovšem žádá čas a přípravu. V době, kdy rozložení sil ve Sněmovně dává pramalou naději na rychlou změnu k lepšímu, je třeba usilovat přinejmenším o zachování statu quo. Silnější a případné hrozby lépe rozpoznávající Senát by proto nebyl na škodu