Ministryně Maláčová je jedním z nejviditelnějších členů současné ČSSD. Nelze ji upřít, že se snaží, aby ČSSD byla vidět, umí se dostat do médií, je aktivní na sociálních sítích. Bojuje, aby ČSSD nezmizela v propadlišti dějin. Za to, že se jen neveze, jí patří uznání.

Nyní na sebe strhla pozornost návrhem, aby rodičům, jejichž děti nechodí do školy, byly odejmuty sociální dávky. Resp. aby nad nimi tato hrozba visela. Mělo by to způsobit, že neodpovědní rodiče se pod vlivem hrozícího trestu stanou odpovědnějšími.

Musím se jí trochu zastat. Stane se to každému politikovi, který se snaží něco měnit, že občas vypustí větu, návrh, který není dobře přijat veřejností. Nikdo z nás nejsme neomylní. I tak se ale vyplatí zkoumat, kde se ta věc vzala? Je to nepozorností, nedostatečnou znalostí problematiky, nebo to ukazuje na hlubší problém?

ČSSD už dávno nejde o spravedlivější svět

Tak, jak jsem měl možnost poznat sociální demokracii u nás v Liberci i kraji, si myslím, že to je logický důsledek toho, v jakém stavu ČSSD je. Obávám se, že nejde o stranu sdružující lidi, kteří chtějí spravedlivější svět. Těch jsem viděl u nás v regionu naopak z této strany mnoho odejít. Zůstali naopak ti, pro které ČSSD byla výtahem k funkcím, vlivu, penězům, zakázkám.

Z toho se pak odvíjí právě ten typ uvažování, který je určující pro současnou ČSSD. Čistě utilitární a oportunistický přístup, kdy jde už jen o to, jak si udržet moc.

Členové strany si pak na původní ideály vzpomenou už jen ve chvíli, kdy zemře člověk jako Erazim Kohák, který byl celý život nositelem právě sociálnědemokratických idejí. A možná si ani neuvědomí, že sami už dělají úplně jinou politiku.

Jedná se o politiku, jejímž primárním cílem není to, jak pomoci druhým lidem, ale jak se udržet u moci, nebo se k ní dostat. To je ten typ uvažování, kdy první hledisko, zda něco udělat nebo ne, určuje otázka, jak to bude působit na voliče a preference. To je situace, kdy začínají styl strany určovat externí poradci a PR specialisté.

A začíná sestupná spirála — čím menší preference, tím větší strach z neúspěchu, tím větší snaha zalíbit se a tím větší nevěrohodnost vlastní politiky. Bez věrohodnosti a uvěřitelnosti v politice ale nelze dlouhodobě uspět.

Když chybí osobní zkušenost

Nevidím do hlavy paní Maláčové. Možná to myslí dobře, možná jí jde o sociálně spravedlivou společnost, možná je to srdcem, tělem i duší sociální demokratka. Možná jen podlehla současné náladě v ČSSD. Možná je to ale tím, že se k sociální demokracii dostala omylem nebo to pro ni byla spíše otázka budování kariéry než potřeba prosazovat a hájit levicové ideály.

Neznám její životní příběh ani to, z čeho vyrostla její osobnost. Obávám se jen, že paní ministryně, která vystudovala na prestižních zahraničních univerzitách a celý život pracovala jako zajištěná a dobře placená úřednice ve státní správě, nemá o situaci lidí v hmotné nebo sociální nouzi a tom, co může pomoci, dobré představy.

Kam ČSSD klesla, když si od sociálně-demokratické ministryně přečtu názor, že na chudáky musí být ještě větší přísnost? To je přece svět ODS.

Myslet si, že hrozba odejmutí příspěvku na bydlení něco vyřeší, je nesmysl. Její rýpnutí do práce občanských organizací, které suplují roli státu, je už pak jen čirá ubohost.

Komu patří „psí hlava“?

Levice by se přece měla snažit zajistit dobré podmínky pro život pro všechny, a ne hrozit tady jedněm, pak zas druhým. Levice nemá hlásat, ať se každý postará sám nebo ho k tomu donutíme nebo vyloučíme. To je všechno možné, jen ne dobrá levicová politika.

Přes výše uvedené se chci paní Maláčové zastat. To, v jakém stavu je ČSSD, není primárně její vina. Nenasazujme paní ministryni Maláčové psí hlavu. Tu by měl podle mě nosit někdo jiný. Její slova o přísnosti na lidi na ubytovnách jsou jen důsledkem stavu, ve kterém se tato strana dlouhodobě nachází.

Nemůže za to plně ani nevýrazný, submisivní, své slovo nedržící a nemastný neslaný předseda Hamáček, který si své ponižující postavení ve vládě kompenzuje siláckými slovy o uprchlících. Pokud je někdo odpovědný, pak jsou to především předchozí předsedové sociální demokracie.

Oslepeni volebními úspěchy tak dlouho přehlíželi vnitřní problémy své strany, až je ve stavu, že ji lze bez nadsázky označit za instituci zprivatizovanou jednotlivými členy a následně finančně i personálně vytunelovanou. Pokud se pletu, jistě mě z omylu vyvedou výsledky ČSSD v letošních krajských volbách.