Zákon o zálohovaném výživném a jeho zrádná zákoutí

Alena Zieglerová

Zákon o zálohovaném výživném představuje konečně šanci pro děti, zanedbávané jedním ze svých rodičů. Bohužel návrh opět obsahuje hrubé nedostatky pro ministerstvo vedené Janou Maláčovou typické.

Návrh zákona o zálohovaném výživném předložený ministryní Maláčovou koncem ledna k připomínkám je dalším z pokusů zavést u nás tuto v Evropské unii běžnou podporu. Dvě ustanovení zbrusu nového návrhu však bohužel i tento počin řadí do dlouhé řady návrhů MPSV, které vyžadují opravu, aby vůbec mohly pomáhat. V případě zálohovaného výživného je krokem vedle záměr pomáhat dětem jen dva roky a pod podmínkou trestního stíhání jednoho z jejich rodičů.

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Pro porovnání aktuálního návrhu zákona o zálohovaném výživném s posledními čtyřmi návrhy téhož zákona od roku 2015 si nejprve ujasněme, jaké mají být podle nejnovější varianty podmínky nároku na zálohované výživné (dále též „ZV“) z hlediska příjmů rodiny, věku dětí a maximální měsíční částky. Dobrou zprávou je, že příjem rodiny není pro nárok na zálohované výživné podstatný.

Po pokusech přiklepnout nárok pouze dětem z rodin s příjmem do 2,7násobku životního minima nebo naopak až do výše průměrné mzdy si nejspíš normotvůrce uvědomil, že dítě, které je zde oprávněnou osobou, příjem své rodiny nijak ovlivnit nemůže, což však jeho potřeby nijak neumenšuje. Škoda jen, že si to samé neuvědomila většina ústavních soudců, když rozhodla opačně v případě nároku na přídavek pro děti, od něhož byla původně hranice příjmů rodiny převzata.

Co se týče věku dětí, do kterého by měly mít možnost na Zálohované výživné dosáhnout, tady se trend příliš nemění, byť prostor pro změnu tu je. V Německu zvýšili v roce 2018 věkový strop nároku z dvanácti na osmnáct let a také jinde v Evropské unii se věková hranice řídí tím, kdy si dítě opravdu ještě nemůže pomoci samo, respektive kdy má pečující rodič značně ztíženou možnost být zaměstnán nebo zvýšit své pracovní nasazení.

České návrhy jsou v tomto tradičně velkorysé a ani ten poslední není výjimkou. Až do šestadvaceti let by mohlo nezaopatřené dítě, typicky studující, čerpat od státu plné zálohované výživné. Je přitom otázka, jestli právě tohle je správné zacílení dávky, jejímž účelem je zabránit nouzi dětí samoživitelů.

Maximální výši zálohovaného výživného odvozovaly předchozí navrhovatelé od životního minima dítěte, které s věkem roste. Předposlední návrh Ministerstva práce a sociálních věcí se od toho ovšem oprostil a zakotvoval, aby dítě mohlo dosáhnout na patnáct až pětadvacet procent průměrné mzdy podle svého věku, což poněkud postrádalo logiku vzhledem k účelu dávky, a také to vzbouřilo vlnu emocí kvůli vysokým měsíčním částkám, které nesnesly srovnání třeba s výší dávek pěstounských.

Poněkud zjednodušující je ovšem i návrh současný, kterým je zastropování Zálohovaného výživného pevnou částkou tři tisíce korun na měsíc. Vzhledem k neblahým zkušenostem s valorizací podobných dávek v naší zemi nejde o návrh nejchytřejší, jen nejjednodušší.

Kruté zákruty návrhu zákona

Prvním vážným problémem současného návrhu je, bohužel nutno dodat, že u ministerstva práce a sociálních věcí obvyklý, nesoulad mezi oprávněným očekáváním a realitou, když se zájemci o využití zálohovaného výživného dozvědí, že jejich třeba dvouleté dítě může na tuto pomoc od státu pomýšlet maximálně do svých čtyř let, tedy rozhodně ne do chvíle, kdy už ji nebude potřebovat.

Uvádí to navržené ustanovení § 16 odst. 5 těmito slovy: „Nárok na zálohované výživné zaniká po výplatě 24 splátek zálohovaného výživného vyplacených nejdéle do doby skončení nezaopatřenosti oprávněné osoby.“ Časovému omezení výplaty dávky se úspěšně bránila předchozí ministryně za ČSSD Michaela Marksová, Jana Maláčová ovšem na tento nesmysl přistoupila.

Nejspíš se od ní brzy dozvíme, že ona si taky myslí, že je to až „druhá nejspravedlivější“ možnost, ale jde o koaliční dohodu, přes kterou vlak nejede. Hanebné.

Ještě horší je ale nově vložená podmínka nároku na zálohované výživné jen pro to dítě, na jehož rodiče — toho, který na něj řádně, včas nebo vůbec neplatí — bude podáno trestní oznámení (§ 3 odst. 3 návrhu). Tady jsme opravdu zvědavi, kdo s tímhle nápadem přišel.

Ministryně spravedlnosti chce ještě více zatížit justici a vězeňství? Nebo ministr vnitra chce policii více než dosud zaměstnat výslechy rodičů a někdy i dětí? Co na tohle poví opozice, která už pár měsíců uvažuje naopak o dekriminalizaci neplacení výživného, když zanedbání povinné výchovy je třetím nejčastějším důvodem odnětí svobody, vede ke snížení šancí dětí na to, že vůbec něco dostanou, a k až poloviční recidivě?

Zákon bohužel obnáší u dnešního ministerstva práce a sociálních věcí obvyklý nesoulad mezi oprávněným očekáváním a realitou. Repro DR

Ministryně Maláčová se prý v souvislosti s tímto návrhem nechala slyšet, že se nebude zastávat „kriminálníků“. Vyzýváme ji, aby se zastávala aspoň jejich dětí. Povinnost podat na povinného rodiče návrh na exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí (§ 3 odst. 1 písm. b) návrhu) je jako projev vůle získat pro své dítě, co mu náleží, dostatečné.

Méně závažná, přesto ale zrádná, je podmínka nároku na zálohované výživné uvedená v § 3 odst. 2 návrhu: „Oprávněná osoba má nárok na zálohované výživné, pokud povinná osoba neplní vyživovací povinnost v rozsahu odpovídajícím nejméně částce výživného za čtyři kalendářní měsíce, a to ke dni podání žádosti o zálohované výživné.“

Jsou tam uvedeny ty čtyři měsíce, takže málokomu dojde, že toto ustanovení lze snadno zneužít k tomu, že se doba pro získání nároku na pomoc s výživou dítěte od státu může snadno prodloužit třeba i na dvojnásobek uvedeného času. Pro nárok totiž platí podmínka jak čtyřměsíčního porušování vyživovací povinnosti, tak také objemu dlužné částky, která musí dosahovat čtyřměsíční výše.

Zlovolný povinný rodič se tak může snadno rodiči, jemuž soud svěřil dítě do péče, mstít například tím, že místo tří tisíc korun měsíčně bude platit jen sto korun měsíčně. Za čtyři měsíce pak bude vyplacené výživné odpovídat 400 Kč místo 12 000 Kč a dlužná částka bude 11 600 Kč, tedy ještě ne čtyřnásobek vyměřeného výživného.

Teprve po pěti měsících bude dlužná částka odpovídat podmínce, kdy si lze o zálohované výživné požádat. Bude-li ovšem ve stejném případě pečujícímu rodiči chodit tisíc korun měsíčně, dostane se za čtyři měsíce na osm tisíc dlužné částky, další měsíc pak na jedenáct tisíc a teprve po šesti měsících dosáhne kýžené dlužné částky dvanáct tisíc, která mu umožní podat si žádost o zálohované výživné.

Při poloviční úhradě patnáct set korun měsíčně půjde po čtyřech měsících o dluh šest tisíc. A minimální dlužné částky se dosáhne až za další tři měsíce, za předpokladu stabilních splátek.

Podmínění nároku tím, co povinný rodič skutečně nezaplatil, lze pochopit. Nechápeme ovšem, proč MPSV od svého předchozího návrhu zdvojnásobilo spodní limit z dvouměsíční částky na čtyřměsíční.

Další sociální dávka? Samozřejmě…

Návrh zákona o zálohovaném výživném je šancí nejen pro děti, kterým může pomoci, je také šancí na změnu vnímání potřeby sociální pomoci. Posunem je už to, že se návrh konečně nestydí za to, že jde o „další sociální dávku“ (§ 1 odst. 3).

Ano, je to dávka nad rámec těch, které už máme, ale je nutné ji zavést, protože ji nelze nahradit žádnou dávkou stávající. Přídavek na dítě ve výši pět set až tisíc korun měsíčně dle věku a pracovní angažovanosti rodičů by neměl být vnímán jako dostatečná pomoc domácnostem bez řádného výživného, protože už mnoho let tak evidentně nefunguje.

Dávka pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí, která se rovná životnímu minimu, řeší jen nejhlubší chudobu, nikoli už bezpráví páchané na dětech, na něž rodiče „zapomínají“. Odstraňme z posledního návrhu zákona o zálohovaném výživném všechno, co může působit kontraproduktivně, a dejme tím šanci i dětem s nezodpovědnými rodiči, za které ony přece nemohou.

    Diskuse