Návrh zákona o zálohovaném výživném předložený ministryní Maláčovou koncem ledna k připomínkám je dalším z pokusů zavést u nás tuto v Evropské unii běžnou podporu. Dvě ustanovení zbrusu nového návrhu však bohužel i tento počin řadí do dlouhé řady návrhů MPSV, které vyžadují opravu, aby vůbec mohly pomáhat. V případě zálohovaného výživného je krokem vedle záměr pomáhat dětem jen dva roky a pod podmínkou trestního stíhání jednoho z jejich rodičů.

Pro porovnání aktuálního návrhu zákona o zálohovaném výživném s posledními čtyřmi návrhy téhož zákona od roku 2015 si nejprve ujasněme, jaké mají být podle nejnovější varianty podmínky nároku na zálohované výživné (dále též „ZV“) z hlediska příjmů rodiny, věku dětí a maximální měsíční částky. Dobrou zprávou je, že příjem rodiny není pro nárok na zálohované výživné podstatný.

Po pokusech přiklepnout nárok pouze dětem z rodin s příjmem do 2,7násobku životního minima nebo naopak až do výše průměrné mzdy si nejspíš normotvůrce uvědomil, že dítě, které je zde oprávněnou osobou, příjem své rodiny nijak ovlivnit nemůže, což však jeho potřeby nijak neumenšuje. Škoda jen, že si to samé neuvědomila většina ústavních soudců, když rozhodla opačně v případě nároku na přídavek pro děti, od něhož byla původně hranice příjmů rodiny převzata.

Co se týče věku dětí, do kterého by měly mít možnost na Zálohované výživné dosáhnout, tady se trend příliš nemění, byť prostor pro změnu tu je. V Německu zvýšili v roce 2018 věkový strop nároku z dvanácti na osmnáct let a také jinde v Evropské unii se věková hranice řídí tím, kdy si dítě opravdu ještě nemůže pomoci samo, respektive kdy má pečující rodič značně ztíženou možnost být zaměstnán nebo zvýšit své pracovní nasazení.

České návrhy jsou v tomto tradičně velkorysé a ani ten poslední není výjimkou. Až do šestadvaceti let by mohlo nezaopatřené dítě, typicky studující, čerpat od státu plné zálohované výživné. Je přitom otázka, jestli právě tohle je správné zacílení dávky, jejímž účelem je zabránit nouzi dětí samoživitelů.

Maximální výši zálohovaného výživného odvozovaly předchozí navrhovatelé od životního minima dítěte, které s věkem roste. Předposlední návrh Ministerstva práce a sociálních věcí se od toho ovšem oprostil a zakotvoval, aby dítě mohlo dosáhnout na patnáct až pětadvacet procent průměrné mzdy podle svého věku, což poněkud postrádalo logiku vzhledem k účelu dávky, a také to vzbouřilo vlnu emocí kvůli vysokým měsíčním částkám, které nesnesly srovnání třeba s výší dávek pěstounských.

Poněkud zjednodušující je ovšem i návrh současný, kterým je zastropování Zálohovaného výživného pevnou částkou tři tisíce korun na měsíc. Vzhledem k neblahým zkušenostem s valorizací podobných dávek v naší zemi nejde o návrh nejchytřejší, jen nejjednodušší.