V poslední době přicházejí z krajů se zvýšeným výskytem sociálně vyloučených lokalit zprávy o opětovně narůstajícím sociálním napětí a protiromských náladách. Jistě, je před krajskými volbami a migranti, kteří byli tématem ve volbách minulých, u nás nejsou.

Ale bylo by hrubým zjednodušením říkat, že za všechno mohou jen blížící se volby. Situace ve strukturálně postižených regionech se totiž vůbec nelepší; ba naopak. Navzdory tzv. vládnímu patnácteru pro boj se sociálním vyloučením, navzdory proklamacím a slibům politiků po návštěvách Janova, Chanova a dalších zoufalých míst, se pro zlepšení situace v krajích, které po všech stránkách dramaticky zaostávají za zbytkem republiky, neděje vůbec nic.

↗

Navzdory proklamacím a slibům vládních politiků se pro zlepšení situace míst, jako je Chanov, nedělá vůbec nic. Foto Terezie Vidimská

Frustrace obyvatel žijících v sousedství sociálně vyloučených lokalit narůstá přímo úměrně pocitu nespravedlnosti a strachu. A právem.

Vyšší koncentrace velkého množství lidí s nízkým vzděláním, bez zaměstnání a bez pracovních návyků, s vícečetnými exekucemi, nízkými či chybějícími kompetencemi k bydlení, lidí často závislých na návykových látkách nebo na hazardu, bez potřebných sociálních a komunikačních dovedností na geograficky omezeném území, je prostě časovanou bombou. A také a živnou půdou pro extremistické politické subjekty.

Neházejme je do jednoho pytle

Je těžké v této situaci vysvětlovat, že lidé v sociálně vyloučených lokalitách nejsou stejní — že někteří opravdu měli jen smůlu a do průšvihu se dostali třeba kvůli dlouhodobé nemoci partnera, že tam často žijí i lidé féroví a čestní, kteří se snaží svou situaci řešit, že tam jsou rodiny s malými dětmi, jejichž rodiče mají tři práce, jen aby děti mohly do kroužků, že sousedské soužití je obtížné i v ghettu, protože tam pár vyšinutých jedinců či znesvářených rodinných klanů dělá těm slušnějším ze života peklo.

Koho by to zajímalo v momentě, kdy žloutenku typu A chytnete v městské hromadné dopravě, štěnice se šíří městem jak lavina a opilí dospělí vám řvou pod okny do brzkých ranních hodin, takže se nevyspíte na ranní.

Pravdou je i to, že existují případy zneužívání sociálních dávek, přičemž jejich příjemce do systému nikdy nepřispěl ani korunou a každému, kdo ráno vstává do práce, se hlasitě vysměje. Nicméně nelze přehlížet ani fakt, že schopnost vymáhat pravidla a normy ze strany příslušných orgánů je tristní, že kontrolní mechanismy selhávají, represe nefunguje a prevence neexistuje.

Nezájem vlády o — složité — řešení

Proč tomu tak je? Příčiny hledejme v první řadě v systému. Státu chybí preventivní mechanismy i systém řešení důsledků sociálního vyloučení. Proč chybí? Protože jen málo z těch, kteří rozhodují, ví něco o tom, jak chudoba vzniká a jak těžké je se z ní vymanit. A také proto, že chybí politická vůle.

Řešení problematiky sociálního vyloučení a chudoby není jednoduché. Jedná se o složitý komplex vzájemně se prolínajících a posilujících příčin a důsledků, které nelze řešit izolovaně. Dáte-li člověku, který se od rodičů nenaučil starat o své obydlí, nový byt a nenaučíte-li ho prostřednictvím sociální práce o svůj domov pečovat, bude z něj nejspíš za dva měsíce další kůlnička na dříví.

Budete-li chtít, aby se děti naučily základní hygieně a chodily do školy čisté, musíte jim zajistit přístup k tekoucí vodě. Chcete-li, aby se lidem s exekucemi vyplatilo legálně pracovat a zbylo jim na bydlení a na jídlo, musíte jim k tomu vytvořit podmínky, jinak budou na dávkách do konce svých dnů.

Dokud nebudou důstojně naplněny základní potřeby člověka, nemáme šanci cokoliv změnit a povedeme marný boj s nejsilnějšími lidskými pudy — s pudem obživným a sebezáchovným. Každý chce přežít.

Instantní — rozuměj v rámci jednoho volebního období — systémové řešení sociálního vyloučení zkrátka neexistuje. Je nutné bezprostředně reagovat na urgentní problémy (teď v zimě například zajistit teplo a teplou vodu), ale střednědobé a dlouhodobé řešení vidí Piráti především v okamžitém posílení sociální práce tam, kde je to nejvíce třeba, v urychleném řešení legislativy dostupného bydlení a insolvencí a v již zmiňovaném kvalitním vzdělávání.

Jako inspirace nám mohou posloužit příklady dobré praxe ze zahraničí. Jak už jsem zmiňovala ve svém blogu po pracovní návštěvě Dánska, skvělým příkladem může být revitalizace sídliště Gellerup ve městě Aarhus, kde postupně rekonstruují či nově staví tisíce bytů a mění horší lokalitu v nejlepší bydlení ve městě. Politickou shodu sjednali před dvanácti lety a od té doby na tom třicet let trvajícím plánu pracují.

Rodiče si nevybereš

Než skončím, pojďme si povídat o tom, co jsme rozhodně nemohli ovlivnit — o našich rodičích. Dali nám život, starali se o nás do doby, než jsme se o sebe dokázali postarat sami, zajistili nám vzdělání, předali nám své zkušenosti a s nimi i takové sociální vzorce chování, díky kterým dokážeme obstát v dnešní společnosti. Považujeme to za samozřejmost, ale skutečně to samozřejmé je?

David je šestiletý kluk, který se narodil jako poslední z osmi dětí. Jeho tatínek je Rom, dříve pracoval jako pomocný zedník u stavební firmy. Maminka patří k majoritě, po učilišti pracovala půl roku jako prodavačka, pak otěhotněla a od té doby je v domácnosti.

Už pět let žijí v sociálně vyloučené lokalitě v bytě 2+kk plném štěnic, poslední půlrok už i bez vody a elektřiny. Propad životní úrovně začal rozbitou pračkou a první půjčkou, osud rodiny byl zpečetěn rozbitým sporákem a druhou půjčkou.

Brzy nebyli schopni platit splátky, následovaly exekuce. Táta musel odejít ze zaměstnání, protože z výplaty po exekučních srážkách moc nezbylo. Teď pracuje na černo; občas peníze dostane, občas taky ne. Poslední dobou z toho všeho dost pije.

Ale zpátky k Davidovi; strašně se mu líbí ve škole, kde se mu konečně někdo věnuje a kde je v chladných měsících teplo a paní asistentka se s ním občas rozdělí o svačinu. Matematika mu moc nejde, ale krásně kreslí. Rád by počítal a maloval i doma, problém je, že na to nemá klid, teplo, stůl a židli. No, on vlastně David nemá ani svou postel.

Chtěli byste se narodit jako David? Myslíte, že měl na výběr? A myslíte, že budou mít na výběr jeho děti? Myslím, že David by měl mít stejné šance a možnosti v přístupu ke vzdělání, jako mají děti, které se narodily pod šťastnější hvězdou.

Jeden vs. celé ghetto

Úplně na závěr se chci ještě zmínit o tom, že je obrovský rozdíl pracovat s jednou sociálně slabou rodinou v běžné společnosti a s rozsáhlým patologickým prostředím celých ghett, v němž žijí vyšší desítky až sta sociálně slabých rodin. Na takový stav není náš sociální systém dimenzován a například nejpostiženější města a obce Ústeckého kraje nemají šanci jej bez pomoci vlády vyřešit.

Přesto však má smysl vyhledávat zejména rodiny s dětmi a jedince, kteří jsou motivováni ke změně, a dostávat je z nezdravého prostředí ghett pryč. Obrovský smysl vidím zejména v dobré sociální práci a v kvalitním vzdělávání sociálně znevýhodněných dětí — jedině touto cestou se může podařit přetnout spirálu „dědičné chudoby“ a přispět tak k řešení této problematiky do budoucna. Všechny obce, které se o toto navzdory špatně nastavenému systému snaží, zaslouží velký obdiv.