Populismus vlády chudobu nevyřeší

Olga Richterová

Přestože mnozí lidé v sociálně vyloučených lokalitách ke svému údělu svým počínáním přispívají, základní problém tkví jednoznačně ve špatně nastaveném systému, který vláda není ochotna řešit.

V poslední době přicházejí z krajů se zvýšeným výskytem sociálně vyloučených lokalit zprávy o opětovně narůstajícím sociálním napětí a protiromských náladách. Jistě, je před krajskými volbami a migranti, kteří byli tématem ve volbách minulých, u nás nejsou.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ale bylo by hrubým zjednodušením říkat, že za všechno mohou jen blížící se volby. Situace ve strukturálně postižených regionech se totiž vůbec nelepší; ba naopak. Navzdory tzv. vládnímu patnácteru pro boj se sociálním vyloučením, navzdory proklamacím a slibům politiků po návštěvách Janova, Chanova a dalších zoufalých míst, se pro zlepšení situace v krajích, které po všech stránkách dramaticky zaostávají za zbytkem republiky, neděje vůbec nic.

Navzdory proklamacím a slibům vládních politiků se pro zlepšení situace míst, jako je Chanov, nedělá vůbec nic. Foto Terezie Vidimská

Frustrace obyvatel žijících v sousedství sociálně vyloučených lokalit narůstá přímo úměrně pocitu nespravedlnosti a strachu. A právem.

Vyšší koncentrace velkého množství lidí s nízkým vzděláním, bez zaměstnání a bez pracovních návyků, s vícečetnými exekucemi, nízkými či chybějícími kompetencemi k bydlení, lidí často závislých na návykových látkách nebo na hazardu, bez potřebných sociálních a komunikačních dovedností na geograficky omezeném území, je prostě časovanou bombou. A také a živnou půdou pro extremistické politické subjekty.

Neházejme je do jednoho pytle

Je těžké v této situaci vysvětlovat, že lidé v sociálně vyloučených lokalitách nejsou stejní — že někteří opravdu měli jen smůlu a do průšvihu se dostali třeba kvůli dlouhodobé nemoci partnera, že tam často žijí i lidé féroví a čestní, kteří se snaží svou situaci řešit, že tam jsou rodiny s malými dětmi, jejichž rodiče mají tři práce, jen aby děti mohly do kroužků, že sousedské soužití je obtížné i v ghettu, protože tam pár vyšinutých jedinců či znesvářených rodinných klanů dělá těm slušnějším ze života peklo.

Koho by to zajímalo v momentě, kdy žloutenku typu A chytnete v městské hromadné dopravě, štěnice se šíří městem jak lavina a opilí dospělí vám řvou pod okny do brzkých ranních hodin, takže se nevyspíte na ranní.

Pravdou je i to, že existují případy zneužívání sociálních dávek, přičemž jejich příjemce do systému nikdy nepřispěl ani korunou a každému, kdo ráno vstává do práce, se hlasitě vysměje. Nicméně nelze přehlížet ani fakt, že schopnost vymáhat pravidla a normy ze strany příslušných orgánů je tristní, že kontrolní mechanismy selhávají, represe nefunguje a prevence neexistuje.

Nezájem vlády o — složité — řešení

Proč tomu tak je? Příčiny hledejme v první řadě v systému. Státu chybí preventivní mechanismy i systém řešení důsledků sociálního vyloučení. Proč chybí? Protože jen málo z těch, kteří rozhodují, ví něco o tom, jak chudoba vzniká a jak těžké je se z ní vymanit. A také proto, že chybí politická vůle.

Řešení problematiky sociálního vyloučení a chudoby není jednoduché. Jedná se o složitý komplex vzájemně se prolínajících a posilujících příčin a důsledků, které nelze řešit izolovaně. Dáte-li člověku, který se od rodičů nenaučil starat o své obydlí, nový byt a nenaučíte-li ho prostřednictvím sociální práce o svůj domov pečovat, bude z něj nejspíš za dva měsíce další kůlnička na dříví.

Budete-li chtít, aby se děti naučily základní hygieně a chodily do školy čisté, musíte jim zajistit přístup k tekoucí vodě. Chcete-li, aby se lidem s exekucemi vyplatilo legálně pracovat a zbylo jim na bydlení a na jídlo, musíte jim k tomu vytvořit podmínky, jinak budou na dávkách do konce svých dnů.

Dokud nebudou důstojně naplněny základní potřeby člověka, nemáme šanci cokoliv změnit a povedeme marný boj s nejsilnějšími lidskými pudy — s pudem obživným a sebezáchovným. Každý chce přežít.

Instantní — rozuměj v rámci jednoho volebního období — systémové řešení sociálního vyloučení zkrátka neexistuje. Je nutné bezprostředně reagovat na urgentní problémy (teď v zimě například zajistit teplo a teplou vodu), ale střednědobé a dlouhodobé řešení vidí Piráti především v okamžitém posílení sociální práce tam, kde je to nejvíce třeba, v urychleném řešení legislativy dostupného bydlení a insolvencí a v již zmiňovaném kvalitním vzdělávání.

Jako inspirace nám mohou posloužit příklady dobré praxe ze zahraničí. Jak už jsem zmiňovala ve svém blogu po pracovní návštěvě Dánska, skvělým příkladem může být revitalizace sídliště Gellerup ve městě Aarhus, kde postupně rekonstruují či nově staví tisíce bytů a mění horší lokalitu v nejlepší bydlení ve městě. Politickou shodu sjednali před dvanácti lety a od té doby na tom třicet let trvajícím plánu pracují.

Rodiče si nevybereš

Než skončím, pojďme si povídat o tom, co jsme rozhodně nemohli ovlivnit — o našich rodičích. Dali nám život, starali se o nás do doby, než jsme se o sebe dokázali postarat sami, zajistili nám vzdělání, předali nám své zkušenosti a s nimi i takové sociální vzorce chování, díky kterým dokážeme obstát v dnešní společnosti. Považujeme to za samozřejmost, ale skutečně to samozřejmé je?

David je šestiletý kluk, který se narodil jako poslední z osmi dětí. Jeho tatínek je Rom, dříve pracoval jako pomocný zedník u stavební firmy. Maminka patří k majoritě, po učilišti pracovala půl roku jako prodavačka, pak otěhotněla a od té doby je v domácnosti.

Už pět let žijí v sociálně vyloučené lokalitě v bytě 2+kk plném štěnic, poslední půlrok už i bez vody a elektřiny. Propad životní úrovně začal rozbitou pračkou a první půjčkou, osud rodiny byl zpečetěn rozbitým sporákem a druhou půjčkou.

Brzy nebyli schopni platit splátky, následovaly exekuce. Táta musel odejít ze zaměstnání, protože z výplaty po exekučních srážkách moc nezbylo. Teď pracuje na černo; občas peníze dostane, občas taky ne. Poslední dobou z toho všeho dost pije.

Ale zpátky k Davidovi; strašně se mu líbí ve škole, kde se mu konečně někdo věnuje a kde je v chladných měsících teplo a paní asistentka se s ním občas rozdělí o svačinu. Matematika mu moc nejde, ale krásně kreslí. Rád by počítal a maloval i doma, problém je, že na to nemá klid, teplo, stůl a židli. No, on vlastně David nemá ani svou postel.

Chtěli byste se narodit jako David? Myslíte, že měl na výběr? A myslíte, že budou mít na výběr jeho děti? Myslím, že David by měl mít stejné šance a možnosti v přístupu ke vzdělání, jako mají děti, které se narodily pod šťastnější hvězdou.

Jeden vs. celé ghetto

Úplně na závěr se chci ještě zmínit o tom, že je obrovský rozdíl pracovat s jednou sociálně slabou rodinou v běžné společnosti a s rozsáhlým patologickým prostředím celých ghett, v němž žijí vyšší desítky až sta sociálně slabých rodin. Na takový stav není náš sociální systém dimenzován a například nejpostiženější města a obce Ústeckého kraje nemají šanci jej bez pomoci vlády vyřešit.

Přesto však má smysl vyhledávat zejména rodiny s dětmi a jedince, kteří jsou motivováni ke změně, a dostávat je z nezdravého prostředí ghett pryč. Obrovský smysl vidím zejména v dobré sociální práci a v kvalitním vzdělávání sociálně znevýhodněných dětí — jedině touto cestou se může podařit přetnout spirálu „dědičné chudoby“ a přispět tak k řešení této problematiky do budoucna. Všechny obce, které se o toto navzdory špatně nastavenému systému snaží, zaslouží velký obdiv.

    Diskuse
    JK
    January 21, 2020 v 14.16
    Autorce
    Obvyklá chyba, které se dopouští většina těch, kdo s tím doopravdy nebo zdánlivě chtějí něco dělat, je ta, že předmět svého zájmu, tj. v tomto případě nejchudší ze všech chudáků, považují skutečně za předmět - za objekt svých představ a iluzí nebo případných diplomových a výzkumných prací. Málokdo je schopen a ochoten přistoupit k nim jako k subjektům - jako k rovnoprávným partnerům. Tak jak to svého času dělal v Českém Krumlově první popřevratový starosta Jan Vondrouš.
    JK
    January 22, 2020 v 10.8
    Ta situace je ve skutečnosti zřejmě ještě mnohem horší, než by se nám nezasvěceným mohlo zdát:
    https://a2larm.cz/2020/01/samozivitelky-v-pasti-systemu-ktery-je-srazi-na-dno/
    Nejenže je potřeba chudé trestat za jejich pády na dno, ještě je taky potřeba pěstovat strašáka pro ty, kdo jsou těsně nad čárou ponoru. Tytyty, jestli nebudeš držet hubu a krok, my s tebou zatočíme a ještě tě pod tu hladinu postrčíme. Přes všechnu samochválu, jak máme nejnižší míru chudoby v Evropě, jich jsou u nás řádově milióny, odhadem až třetina obyvatelstva, které od toho pádu dělí jedna výplata, jeden důchod, jedna pozastavená dávka, úraz nebo delší nemoc. To, co se na sociálních sítích nebo některých serverech (typická je třeba diskuse na novinky.cz) tváří jako většinové veřejné mínění, zní unisono: Dobře jim tak, můžou si za to sami, nám taky nikdo nic nedá, tak co chtějí. A nejvíc tak křičí právě ti nejohroženější.

    Kdysi bývali ti nejchudší vzájemně solidární. Kam se to ztratilo...?
    Jeden z mála opravdu diferencovaných a nezaujatých pohledů na danou problematiku, díky za něj.

    Kdybych chodil k volbám, už jenom za tohle by Piráti měli nemalou šanci na můj hlas. ;-)
    IH
    January 22, 2020 v 10.59
    Veřejné mínění není chudákům příznivě nakloněno. Podstatnou měrou působí politici, média a samozvaní opinion makeři či influenceři. Obecně převládá siláckost výroků (neboť hladina informačního šumu je příliš vysoko). Směrodatné je ovšem základní socioekonomické nastavení, existující příležitosti, z nich plynoucí dravost a související umění apologetiky. V praxi se ovšem většina lidí ke konkrétním sociálně slabým chová s určitým pochopením.

    Samozřejmě, že minulost nám stěží může být zářným příkladem. Shodou okolností jsem nyní přečetl výbor z Jana Nerudy Trhani a jiní chudáci (vydáno roku 1923). V knížce nechybí slavná povídka Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Nedostatek účasti a zájmu, měšťáctví, sociální přehrady jako vyšité. Avšak celkově i u proslulého autora připadají na každý doklad smyslu pro spravedlnost tři případy čtenářsky populární psychologie chuďase.

    Takže musíme být, aspoň zpětně, povděčni za vývoj ve 20. století. Přes Čapka a Poláčka k programově socialistickým autorům. No, a pak zase tak nějak zpátky.
    MP
    January 22, 2020 v 11.52
    Jindřichu Kalousovi
    Myslím, že výtka zpředmětnění, desubjektivizace lidí, o nichž se mluví, bývá většinou pravdivá. Ale článek Olgy Richterové patří k těm mála případům, kdy je nepřípadná.

    Richterová napsala svůj text jako kritiku současné vládní politiky ve vztahu k vyloučeným komunitám (nedávno tu razil Petr Kupka výraz "znevýhodněné sousedství", česky romská ghetta), tedy kritiku souboru strategií, pravidel a institucionalizovaných forem podpory a pomoci, včetně grantové podpory NGO. Z této perspektivy nemohou ti, jejichž situaci má daná vládní politika zlepšit (anebo zneviditelnit či populisticky zneužívat -- podle toho, kdo a proč tu politiku vytváří), vystupovat jinak než v roli předmětu dané politiky. Tak jako jsou starobní důchodci z hlediska důchodové politiky její objekt, kterému se zvyšují či reálně snižují důchody nebo diktuje povinnost založení účtu, aby jim nemusela pošťačka důchod nosit atd. Důchodci, kteří by se aktivně bránili třeba té povinnosti založit si účet a vyžadovali, aby účty, které jim chce stát povinně vnutit, byly bez poplatků -- ti by dělali politiku a byli by subjekty, ale už nešlo by o politiku s přívlastkem "důchodová".

    Výtka desubjektivizace adresáta intervenční politiky státu se stává významná až v rovině realizace takové politiky -- státní politika může nejvýše vytvářet rámec, ve kterém je příležitost k kooperaci různých zúčastněných subjektu a k jejich vzájemnému uznání.

    P.s. O. R. vtahuje do tématu vládní politiky jeden důležitý motiv -- upozorňuje na dramatické nebezpečí pro demokracii vyvolávané situací, kdy se obyvatelé vyloučené lokality stávají pro své okolí jen předmětem = masou představující živelnou katastrofou, jež způsobuje nesnesitelný hluk, nepořádek a snižuje bezpečnost o ceny nemovitostí. A co je důležité, že O.R. tuto situaci nemoralizuje, nechápe obyvatelé okolí vyloučené lokality jen jako morální subjekty, které by měli překonat své předsudky, přistoupit na perspektivu druhého a s vědomím toho, že oni jsou ti, kdo měli více štěstí než obyvatelé vyloučené lokality, se smířit s tím, že se nevyspí.
    JK
    January 22, 2020 v 15.2
    Martinu Profantovi
    Nechtěl bych, aby moje vyjádření bylo chápáno jako nesouhlas s článkem. S většinou toho, co autorka napsala, souhlasím.

    Žádná vyloučená komunita není beztvará chaotická masa. I uvnitř nich jsou výrazné osobnosti, hierarchie a vztahy. O tom mluvím, když mluvím o subjektech. Ani politiky státu (nejen intervenční, někdy může být přínosem i žádná centrální politika a jen stanovení rámce závazného a nepřekročitelného pro obě strany) nemohou tyto skutečnosti ignorovat.

    Pokud jde o předmět článku, tak dnes by bylo v sociální sféře potřeba centrálně formulovat politiky obecného dosahu, nikoli jen zaměřené na vyloučené komunity. Jednou z nich by mělo být např. nalezení způsobů, jak donutit města a obce, aby některé úkoly převzaly na sebe (a pochopitelně jim k tomu poskytnout prostředky). A když už to některé město udělá - jako například Brno Rapid Re-housing - tak zajistit, aby po dalších volbách nebyla taková opatření konkurenční radniční koalicí smetena ze stolu.

    Jan Vondrouš v Českém Krumlově svého času začal tím, že si v cikánské komunitě našel komunitou respektované osobnosti a s nimi uzavřel určité dohody, včetně stanovení možných následků jejich nedodržování. Tehdy k tomu žádnou zvláštní politiku z centra nepotřeboval. V podstatě šlo o obchodní vztah. Velice zjednodušeně řečeno: Bod 1 - Vy jako komunita budete dodržovat to a to a nebudete dělat tohle a tamto; aby se tak chovali i jednotlivci, to si budete hlídat především sami. Bod 2 - My jako město budeme vašim firmám a živnostníkům zadávat ty a ty zakázky a budeme to dělat, dokud vy se budete chovat podle bodu 1. Bod 3 - V rámci sociální a investiční politiky města vám jako komunitě nabízíme tohle a tohle. Navrhněte, co potřebujete vy, a budeme o tom jednat. Bod 4 - Zákony samozřejmě platí pro obě strany.

    Problém nastal v okamžiku, kdy vůdčí osobnost komunity zemřela. Dnešní situaci v Českém Krumlově bohužel neznám. V jižních Čechách jsem žil a pracoval v letech 1995 - 99, v době, kdy v jiných oblastech ČR nejvíc řádili skinheadi a mezi cikány byly i oběti na životech. V Českém Krumlově byl tehdy víceméně klid. Stačilo ale přesunout se 4 km do sousedního Větřní a rozdíl byl zřejmý na první pohled.
    MP
    January 22, 2020 v 18.37
    Jindřichu Kalousovi
    Krumlov byl v docela slušné situaci a oproti mnoha jiným městům, která na tom byla podobně, tu situaci starosta plně využil. Měl jsem, z milosti ČSLA, v půlce osmdesátých let příležitost chvíli pobývat zrovna na půl cesty mezi Chomutovem a Jirkovem, s detašovaným pracovištěm v Mostě -- tam byla výchozí situace mnohem horší a obávám se, že by dobrý starosta a rozumné zastupitelstvo vzniku ghett nedokázali zabránit. Pokud se podaří spolupráce s "vůdčími osobnosti", jdou věci k lepšímu, ale bohužel o spoustě míst platí, kde nic není, ani smrt nebere -- a ta spolupráce je vždycky křehká, zažil jsem případ, kdy stačilo, že byl syn významné rodiny blb a dojela na to jedna dlouhodobě skvěle fungujících romská školka (to fungování měřím jsa postprofesně deformován úspěšností dětí na prvním stupni ZDŠ, ale znám dvě někdejší frekventanky, které na svou školku vzpomínaly už jako studentky ZČU jako na velmi laskavé a přátelské místo).

    Jinak je vládní politika zaměřená na vyloučené lokality samozřejmě jen zlomek -- potřebujeme slušnou bytovou politiku a školskou politiku; přitom ta druhá je to nejzákladnější.
    Je jistě nezbytné zmírňovat extrémní dopady (inkluze dětí ze vzdělanostně zvýhodňujících rodin, náhrada předražených ubytoven v místech bez pracovních příležitostí alespoň jakžtakž lidským ubytováním apod.) Při postupném propadu šance zvládnout látku základní školy u nějaké třetiny dětské populace a při vzrůstající nedostupnosti bydlení pro masivní část obyvatel je ale dost marná činnost.

    To, co Olga Richterová napsala, je na dané téma asi to nejlepší, co jsem četl v posledním desetiletí od politika, který má šancí převzít za věc ve střednědobém výhledu odpovědnost. Pár výhrad bych měl, ale směr je nadějný. A dobrý nejen ve srovnání s politikou té strany, co si říká sociálnědemokratická a pořídila nám ministryně přesvědčenou, že na chudej lid musí bejt přísnost.
    JK
    January 23, 2020 v 10.6
    Pavlu Krupičkovi
    Kdyby si tohle říkali naši pradědové před 150 lety, dodnes jsme pracovali 16 hodin denně, uctivě se klaněli před pány továrníky a líbali ruce jejich Gnädigen Frauen... Oni toho měli ještě míň než my a neexistoval nikdo, kdo by o ně hmotně ani politicky pečoval, tak se zkrátka o své vzdělávání a organizaci museli postarat sami. Stálo to i krev a životy, systém se dopustil i justičních vražd jejich předáků (i v té nejdemokratičtější ze všech demokracií - Joe Hill, Sacco & Vanzetti), ale zásadní je toto poznání: Myšlenku, za kterou stojí fungující organizace, nezabije nikdo.
    JN
    January 23, 2020 v 13.5
    Přijetí vyloučených - technikálie nebo přirozenost?
    Sociálně vyloučené lokality jsou "technický" nebo "společenský" problém.

    Obsesivní představy o "rozkladu společenství" (popřípadě i společnosti) jsou typické pro fašismus. Rozklad společenství je typický pro vyloučené lokality. Vyloučené lokality jsou půdou pro fašizaci ostatní společnosti. ("Konečné") řešení vyloučených lokalit se někdy oběma stranám ostatní společnosti (té solidární i té nenávistné straně) jeví jako "technický" problém (každá strana by samozřejmě volila jiné "technické" řešení). Obsesivní představy o "rozkladu společenství" a společnosti by totiž byly signifikantní pro fašismus...
    + Další komentáře