Je veřejným tajemstvím, že nemalá část sociálních a sociálně-zdravotních institucí nesplňuje požární předpisy. Na mnoha místech je to kvůli stavebním dispozicím starých objektů, ve kterých ústavy sídlí. Nepodezírám organizace ani úřady, že by požární bezpečnost zanedbávaly úmyslně. Jen se často čeká na větší rekonstrukci, případně restrukturalizaci a zrušení ústavu a nikomu se příliš nechce vrážet poměrně velké peníze do dočasných úprav — například vybudování výtahů a schodišť, po nichž by šli bezpečně evakuovat i ležící klienti. Všichni tak nějak věří, že se nic nestane, a hasiči leckdy mívají pro odklad účinných opatření pochopení.

Jenže i tam, kde jsou budovy ze stavebního a technického hlediska v pořádku, hrozí klientům smrtelné nebezpečí, pokud personál nedodržuje elementární pravidla bezpečnosti. Únikové východy bývají nezřídka uzamčené, evakuační trasy jsou plné překážek. Podle zprávy Kanceláře veřejného ochránce práv z letošního 15. ledna — tedy pouhé čtyři dny před tragédií — se dokonce stává, že klienti bývají přes den i v noci na pokojích pod zámkem. Jenže v případě požáru jde o vteřiny a na hledání klíčů nebo odklízení palem z chodeb, po kterých se mají do bezpečí odvézt i postele s ležícími klienty, prostě není čas.

Vejprtské neštěstí navíc s krutou přímostí odhalilo obrovský problém, o kterém sice všichni vědí, ale nikdo se nemá k radikálnímu řešení. Práce v sociálních službách je podhodnocená, lidi pracující v tomto sektoru za svou poměrně nízkou výplatu odvádějí vyčerpávající práci, často proto trpí syndromem vyhoření, okorají a ztratí zbytky empatie vůči svým klientům. K tomu v podstatě každá sociální služba, terénní i pobytová, zoufale shání zaměstnance. Což samozřejmě není omluva, ale vysvětlení.