Vejprtské neštěstí — co všichni vědí, ale neřeší
Barbora AntonováPožár v ústavu sociální péče ve Vejprtech je obrovská tragédie. Naprosto děsivý je počet klientů, kteří při požáru zemřeli, ještě děsivější je pravděpodobnost, že se podobná událost může brzo přihodit kdekoli jinde.
Je veřejným tajemstvím, že nemalá část sociálních a sociálně-zdravotních institucí nesplňuje požární předpisy. Na mnoha místech je to kvůli stavebním dispozicím starých objektů, ve kterých ústavy sídlí. Nepodezírám organizace ani úřady, že by požární bezpečnost zanedbávaly úmyslně. Jen se často čeká na větší rekonstrukci, případně restrukturalizaci a zrušení ústavu a nikomu se příliš nechce vrážet poměrně velké peníze do dočasných úprav — například vybudování výtahů a schodišť, po nichž by šli bezpečně evakuovat i ležící klienti. Všichni tak nějak věří, že se nic nestane, a hasiči leckdy mívají pro odklad účinných opatření pochopení.
Jenže i tam, kde jsou budovy ze stavebního a technického hlediska v pořádku, hrozí klientům smrtelné nebezpečí, pokud personál nedodržuje elementární pravidla bezpečnosti. Únikové východy bývají nezřídka uzamčené, evakuační trasy jsou plné překážek. Podle zprávy Kanceláře veřejného ochránce práv z letošního 15. ledna — tedy pouhé čtyři dny před tragédií — se dokonce stává, že klienti bývají přes den i v noci na pokojích pod zámkem. Jenže v případě požáru jde o vteřiny a na hledání klíčů nebo odklízení palem z chodeb, po kterých se mají do bezpečí odvézt i postele s ležícími klienty, prostě není čas.
Vejprtské neštěstí navíc s krutou přímostí odhalilo obrovský problém, o kterém sice všichni vědí, ale nikdo se nemá k radikálnímu řešení. Práce v sociálních službách je podhodnocená, lidi pracující v tomto sektoru za svou poměrně nízkou výplatu odvádějí vyčerpávající práci, často proto trpí syndromem vyhoření, okorají a ztratí zbytky empatie vůči svým klientům. K tomu v podstatě každá sociální služba, terénní i pobytová, zoufale shání zaměstnance. Což samozřejmě není omluva, ale vysvětlení.
Nedělejme si iluze, že z výše uvedených důvodů jsou ohroženi pouze lidé žijící v ústavech. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se v případě katastrofy dostanou do bezpečí třeba obyvatelé paneláků? Ti mladší možná seběhnou po schodišti (pokud nějaké schodiště zůstane, varování z Prešova je pořád čerstvé), ale co jejich hůře pohybliví sousedé? Na ně se většinou nemyslí ani při opravách nebo výměnách výtahů („prostě se pár týdnů nedostanou z domu, to vydrží“), počítá se s jejich konkrétní křehkou situací aspoň v evakuačních plánech?
Před časem se v Brně řešil problém městského domu, ve kterém žije několik obyvatel, kteří se pohybují na vozíku. Oba výtahy bývaly na střídačku porouchané, zlatým hřebem byla porucha jednoho výtahu během opravy druhého. Znamenalo to „jenom“ to, že se lidi nedostali z bytů ven, a ti, co byli venku, v chladném vestibulu pár hodin čekali, než se dostanou domů. Tento dům se nakonec dočkal evakuačního výtahu, zaplaťpánbůh dřív, než se stalo něco vážného.
Jenže domů, jejichž obyvatelé budou mít podobné potřeby, bude přibývat — demografické údaje jsou neúprosné, starších lidí s motorickými problémy bude čím dál víc, a většina z nich zcela pochopitelně bude chtít zůstat co nejdéle doma. Každá terénní sociální služba vám potvrdí, jak obtížné je pro některé klienty odejít z bytu — buď v domě výtah úplně chybí, případně je v mezipatře, tedy prakticky nedostupný. Co se bude s těmito lidmi dít v případě požáru? Vědí to úřady a záchranné složky? A vědí to samotní obyvatelé?
Ostatně, jste si vy sami jistí, že se hasiči v případě nutnosti dostanou k vašemu domu a nezarazí se o první špatně zaparkované auto v úzké ulici?
Pevně doufám, že požár ve Vejprtech vyvolá silnou reakci všech zainteresovaných, včetně veřejnosti. Že zasednou krizové štáby krajů a obcí a udělají urgentní revizi bezpečnosti všech ústavů sociální péče, domovů důchodců, ale i běžných bytových domů. A taky že se obce i developeři rozhodnou pro účinné řešení problému se stárnutím a začnou okamžitě stavět výhradně bezbariérové byty, ve kterých můžou bydlet a v případě ohrožení se z nich bezpečně dostat i hůře pohybliví obyvatelé.
A my bychom tentokrát mohli obětem kromě piety věnovat i trochu vlastní aktivity a poptat se úřadů, jak jsou na tom instituce v okolí, případně nabídnout pomoc.
A jen tak pro zajímavost, víte, kde je ve vašem domě únikový východ? Dokážete se vyznat v evakuačním plánu? A máte doma hlásiče požáru a hasicí přístroj? A mohla bych je vidět?
