Hlavní město Praha stejně jako všechny kraje, obce s rozšířenou působností a obce s pověřeným obecním úřadem dostaly letos na provádění sociální práce od ministerstva práce a sociálních věcí méně prostředků než vloni. Rozdíly mezi žádanými a získanými penězi ze státního rozpočtu jsou značné.

Celková suma přidělených dotací na sociální práci obcí a její koordinaci ze strany krajů odpovídá tomu, že ministerstvo si pro tento účel na rok 2019 dalo do rozpočtu jen polovinu částky oproti roku 2018. Místo 400 milionů pouhých 200 milionů korun. Celou tuto sumu již obcím a krajům přidělilo a víc v dané kolonce rozpočtu nemá.

V médiích se od té doby objevují zprávy, že dojde k omezení sociálních služeb pro seniory nebo práce s ohroženými dětmi a že si samosprávy bez státních prostředků těžko z vlastních rozpočtů poradí. To všechno se může stát. Zároveň je však nastalá situace příležitostí objasnit vládním činitelům i veřejnosti, jak je sociální práce v ČR financována a kdo je vlastně za co odpovědný.

Sociální služby a pomoc v hmotné nouzi v akutním ohrožení

Dotační titul, který byl zkrácen na polovinu, se týká zákona o sociálních službách a zákona o pomoci v hmotné nouzi. V obou případech jde konkrétně o naplňování ustanovení hovořících o tom, jaký typ sociální práce stát požaduje po obecních a krajských úřadech, a má je tudíž stát hradit. Aktuální snížení dotací se týká například následujících situací, kdy je potřeba rychle zasáhnout a se znalostí místních možností poskytnout pomoc.

Ve všech těchto případech jde o výkon přenesené působnosti samospráv, tedy o úkoly státu, jejichž financování má zajišťovat stát.

Jak ale nahlíží na úlohu státu nejen zadávat úkoly, ale také vydávat na jejich plnění finanční prostředky, ministerstva práce a financí? Obě dosti zvláštně. „Ministerstvo financí více prostředků na sociální práce neuvolnilo,“ sdělila týdeníku Respekt ministryně práce, ačkoli oba zmíněné zákony jsou plně v gesci jejího resortu a jejich naplňování má být kryto z rozpočtové kapitoly MPSV.

Ministerstvo financí zase nově přichází s teorií, že zásada „za práci peníze“ může být libovolně rušena. „Zákon umožňuje ministerstvu práce a sociálních věcí poskytovat dotace na sociální práci, ovšem jedná se pouze o nenárokové plnění a záleží plně na ministerstvu jakožto správci rozpočtové kapitoly, jaké výdaje upřednostní,“ napsal Deníku Referendum zástupce tiskového oddělení ministerstva financí.

Obě ministerstva se, nejspíš v důsledku vypjatého politického boje, mýlí. Ministerstvo financí peníze jiným resortům nepřiděluje ani neschvaluje a MPSV za naplňování úkolů vyplývajících z jemu náležejících zákonů odpovídá, a to včetně zajištění finančních prostředků nutných pro funkční přenos státní správy na územní celky. Podfinancování a následný nátlak na dosypání prostředků na sociální práci, která pro vládu nebývá prioritou, není politika, ale hazard.

Kromě přenesené působnosti mají obce a kraje totiž navíc úkoly dané oběma zákony také v rámci své samostatné působnosti. A teprve v případě samostatné působnosti lze mluvit skutečně o výkonu samosprávy, na nějž jsou určeny prostředky podle zákona č. 435/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní, a na jehož výkon dohlíží pro změnu ministerstvo vnitra.

V oblasti pomoci v hmotné nouzi mají například už obce středně velké až malé, s pověřeným obecním úřadem, řešit bydlení osob v hmotné nouzi. V oblasti sociálních služeb pak mají obce s rozšířenou působností jako samosprávy analyzovat potřeby obyvatel a spolupracovat s kraji (rovněž v samostatné působnosti) na tvorbě a aktualizaci sítě potřebných sociálních služeb.

Položme si nyní otázku, co více garantuje tak politicky nepopulární věc, jako je sociální začleňování nebo pomoc s hledáním bydlení pro osoby v hmotné nouzi. Působnost státu přenesená na obce, nebo mechanismy místní samosprávy z účelově nerozlišeného rozpočtového určení daní?

Dovolujeme si na základě svých zkušeností tvrdit, že zejména v obcích s kumulací potíží se to, co nyní spadá do přenesené státní správy, přesněji na co alespoň částečně přispívá nenárokovými dotacemi obcím stát, odehrává spolehlivěji než to, co plně závisí na rozhodování místních zastupitelstev. Z perspektivy ministerstev je přenesená působnost obcí jediným způsobem, jak zajistit, aby se intervence státu dostaly k občanům.

Je na řadě sociálně-právní ochrana dětí?

V realitě politického stírání rozdílu mezi úkoly státu, územních celků v přenesené působnosti a samospráv hrozí, že se tento „virus“ bude šířit dál. Ministryně práce a sociálních věcí už avizovala, že se příští rok zkrátí také příspěvky na tzv. OSPODy (orgány sociálně-právní ochrany dětí), a to o padesát procent.

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí určuje, stejně jako zákon o sociálních službách a o pomoci v hmotné nouzi, některé úkoly obcím a krajům (tedy samosprávám v samostatné působnosti), zatímco jiné obecním a krajským úřadům (tedy samosprávám v přenesené působnosti státu). Rozdíl je zpravidla v tom, co je spíše právem (samosprávy) a co povinností vůči státu (státní správou).

Je tedy i dodržování tohoto zákona ohroženo relativizací rozdílu mezi tím, co má zcela zajistit samospráva, a na co má přispívat stát? Přežijí Orgány sociálně-právní ochrany dětí a právnické osoby závislé na příspěvku od státu vůbec tuto smršť?

Závěr: vláda samosprávy potřebuje

Čekali jsme od této vlády v oblasti sociální politiky leccos, ale že se jí podaří ještě více proti sobě postavit stát a samosprávy, to ne. Obce, kraje a jejich funkční napojení na ministerstva vláda potřebuje. Státní rozpočet je jeden, „všichni jsme na jedné lodi“ (citace ministryně financí z doby sestavování státního rozpočtu), a je proto důležité zachovávat rozlišení, kdy mohou obce a kraje využívat prostředky z daní k plnění programů svých zastupitelstev nebo naplňování práv daných samosprávě zákony, a které úkoly musí plnit z vůle státu proto, aby byl zajištěn rovný přístup ke všem občanům.

Za práci v oblastech významných pro celou společnost, kam spadá sociální práce a služby, péče o ohrožené děti nebo bydlení pro lidi v nouzi, musí stát obcím a krajům ze státního rozpočtu nikoli náhodně, ale předvídatelně platit.