Životní ani existenční minimum nejsou sociální dávky, ale částky vyjadřující minimální hranici příjmů, která má občanům České republiky zajistit výživu a ostatní základní osobní potřeby, vyjma bydlení, v případě existenčního minima navíc pouze na úrovni přežití. Nejde o nic méně než o zajištění ústavního práva na život a pomoc v hmotné nouzi každému, kdo takovou pomoc potřebuje.

Částky, které dnes budí tolik rozruchu, byly konstruovány v roce 2003, kdy proběhla revize do té doby používaného životního minima zahrnujícího i náklady na bydlení, a kdy také bylo navrženo minimum existenční. Jakkoli se životní podmínky od té doby proměnily, příslušné částky zůstávají od roku 2007, kdy vstoupil v účinnost zákon o životním a existenčním minimu, prakticky beze změn. Navýšení od 1. 1. 2012 o 284 korun u životního minima a o 200 korun u minima existenčního lze snadno přehlédnout.

Konstrukce životního minima se nezměnila vůbec. Za základ posloužil přehled o spotřebě českých domácností různých typů a jejich spotřeba se zredukovala na vydání nízkopříjmových domácností. Pak se vyhledaly položky jako auto, kolo, nový nábytek, alkohol, tabák nebo dovolená a vyškrtly se.

Po této několikanásobné úpravě normy dospěli konstruktéři životního minima v roce 2003 k závěru, že i „přes výrazný rozsah příjmové a komoditní redukce nelze pokládat běžná čistá vydání nízkopříjmových domácností za základ odvození částek životního minima“, protože „hodnoty jsou příliš vysoké a výrazně by zvýšily náklady na sociální ochranu“. Za směrodatnou tedy od té doby platí spotřeba jen deseti procent domácností — těch s nejnižšími příjmy.