Každá ministryně nebo ministr práce a sociálních věcí dostane dříve nebo později od vlády zadání provést revizi sociálních dávek. Důvody se opakují, ať je ekonomická situace země jakákoli. Dávky je možné vyplácet jen těm, kdo je opravdu potřebují, je třeba zabránit jejich zneužívání a v neposlední řadě je nutné snížit jejich celkový objem. Půl bilionu korun vyplácených na sociálních dávkách totiž každého premiéra zaskočí.

Ministryně Maláčová (ČSSD) není výjimkou. I ona dostala za úkol změnit „příliš štědrý“ sociální systém pokud možno ihned, jinak prý může zapomenout na zvýšení životního minima nebo třeba na zavedení zálohovaného výživného.

Dávky na bydlení jako obvyklý terč

První na ráně pro každou revizi sociálních dávek, respektive pro to, co je za ni vydáváno, jsou nejméně od začátku deregulace nájemného v roce 2011 dávky na bydlení. Za prvé máme v České republice hned dvě takové dávky — příspěvek a doplatek na bydlení — což si přímo říká o „revizi“ v podobě jejich sloučení, a za druhé veřejnost (za ochotného přitakání politiků) dlouhodobě dráždí, že jsou dávky na bydlení nezřídka vyšší než nájemné v obecních bytech, což je nehospodárné.

Tak se stalo, že i současné vedení ministerstva práce a sociálních věcí luští rébus, jak zajistit kvalitní a cenově přiměřené bydlení, když v rukou má je jeden nástroj sociální politiky — dávky — zatímco ten zásadní — byty — chybí. V půlce února zveřejnilo ministerstvo svá východiska pro revizi sociálních dávek, jimž dominují právě plány s dávkami na bydlení. Ministryně Maláčová to celé obalila do hesel, s nimiž nelze při povrchním poslechu nesouhlasit. Než jí však zatleskáme, pojďme si jednotlivé záměry jeden po druhém rozebrat, a to na základě zkušeností s pokusy MPSV o podobné změny zhruba před rokem.

Za ministryně Němcové (ANO) pracovali na MPSV titíž úředníci jako dnes, lze proto předpokládat, že jimi navrhovaná řešení se příliš neliší od těch, s nimiž přišli v první polovině roku 2018. A nejspíš ani od těch z let 2017 nebo 2015, kdy se ve vlnách významně snižovaly dávky na bydlení s cílem upravit ceny a kvalitu bydlení pro nízkopříjmové domácnosti.

Nepovedlo se to sice ani jednou, ceny nájemného a ubytování jsou i přes pokles dávek stejně vysoké a kvalita se nemění, přesto jsou i nadále uplatňovány nereálné představy o tom, co všechno pohyb s částkami a dostupností sociálních dávek dokáže. Návrhy parametrických změn dávek na bydlení z pera současného obsazení MPSV jsou toho bohužel důkazem. Zde nabízíme krátký výčet.

Dávky jen pro nemajetné. Testování majetku za účelem vyloučení z podpory

Jde výhradně o příspěvek na bydlení poskytovaný v roce 2018 průměrně 182 tisícům domácností. Doplatek na bydlení pobíraný vloni ve 40 tisících domácnostech totiž už dávno testování majetku podléhá. MPSV, doufáme, počítá jen s prověřováním, zda žadatelé o příspěvek nevlastní nějakou nemovitost, kde by mohli bydlet, ale využívají jinou, na niž žádají o dávku.

I za předpokladu, že nepůjde o úplný majetkový test (který by předpokládal vypovězení stavebních spoření a zrušení všech rezerv), hrozí to, co už jednou předložila ministryně Němcová. Každý, kdo třeba jen spoluvlastní nemovitost způsobilou k využití pro bydlení, například zahradní chatku kdekoli na území České republiky, by mohl majetkovým testem neprojít jako způsobilý žadatel o příspěvek na bydlení. Bez ohledu na místo zaměstnání nebo studia, velikost nemovitosti ve vztahu k velikosti domácnosti a nehledě na její kvalitu či komplikované majetkové vztahy. Pro majetkový test je u příspěvku na bydlení přijatelná jen varianta uvádění relevantního majetku do žádosti o dávku a individuálního posuzování reálného využití takového majetku pro konkrétní rodinu.

Důraz na vyživovací povinnost, který ztíží osamostatnění mladých dospělých

Ministerstvo práce a sociálních věcí cílí na případy, kdy dospělé děti čerpají v domě svých rodičů na nájemné příspěvek na bydlení. Data neexistují, spíše příběhy. Vyživovací povinnost předků k potomkům je už nyní v zákoně o státní sociální podpoře řešena tak, že i u studenta ve věku 18 až 26 let se předpokládá, že žije s rodiči, má-li u nich trvalý pobyt, a proto nemá tento student na příspěvek na bydlení nikde jinde nárok.

Otázkou je, jestli je to v pořádku a jestli toto „papírové“ stmelování vícegeneračních rodin spíše nebrání v osamostatnění nejen studentům, ale i mladým dospělým, kteří si začnou vydělávat, a automaticky se pak musí o své první příjmy dělit s původní rodinou.

Nájmy ať si mezi sebou rodina neúčtuje, ale samostatný prostor pro bydlení a úhradu skutečně prokázaných nákladů na energie a služby spojené s bydlením není vhodné a priori zamítat jako odporující vyživovací povinnosti. Ta totiž platí i obráceně, a nebudou-li jednou potomci schopni se adekvátně postarat o předky, jsme tam, kde jsme asi být nechtěli.

Aktivizace jako podmínka bydlení znamená sociální práci jako dozor a dohled

Tohle věčné směšování snahy a zásluh s možností bydlet! Jako by si ti, kdo špatně bydlí, za to nutně mohli sami. Po letech zanedbávání veřejných bytových politik máme přitom po celé zemi přibývající počet dětí a mladých lidí, kteří se do prostředí ubytoven už narodili, a pak také spoustu lidí, kteří jiné bydlení nesehnali poté, co se vrátili z ústavů, zdravotnických zařízení a ano, třeba i z vězení.

Sociální práce je vhodným nástrojem pro pomoc v oblasti bydlení, ovšem jen pokud to ještě pořád je sociální práce čili s klientem vyjednaná podpora a pomoc, nikoli dozor a dohled. V případě bydlení by mělo jít především o pomoc s přemístěním z nejistého bydlení do jistějšího, kde může práce na stabilizaci situace domácností nejlépe zafungovat. To ovšem předpokládá mít kam klienty přemístit. Bez vyhrazení bytů v běžné zástavbě obcí si lze účinnou intervenci představit jen stěží.

Dávky jen do obyvatelných bytů, ve skutečnosti časová nedostupnost podpory

Představa, že úderem nabytí účinnosti novel příslušných zákonů přestanou lidé bydlet v plesnivých a zablešených prostorách, je sice lákavá, ale nelze přehlédnout časové hledisko plánovaného masového zapojení hygienických stanic, hasičů a stavebních úřadů do inspekce kvality bytů a nebytů, do nichž jsou nyní všude vypláceny sociální dávky.

Daleko spíše by následkem takového ustanovení bylo zastavení většiny doplatků na bydlení a části příspěvků, obojího na velmi dlouhou dobu, než proběhnou příslušné meziresortní kontroly, vystaví se protokoly, vypořádají námitky majitelů. Dávky mají plynout jen tam, kde jejich příjemcům nehrozí újma na zdraví, s tím nelze než souhlasit. Zároveň je ale nutno takovou vizi rozplánovat tak, aby ani na jediný den nezůstaly stovky tisíc domácností bez podpory vůbec nějakého bydlení. Stávající praxe kontroly bytů a zahradních chatek stavebními úřady na výzvu úřadů práce dle platného zákona o pomoci v hmotné nouzi nedávají jistotu, že vše poběží jako po drátkách.

Spravedlivá výše dávky neboli bydlení za příjmy z nelegální práce a s potřebou materiální pomoci

Pod tímto heslem se skrývají jednak cenové mapy místně obvyklého nájemného, které mají v každé obci jednou provždy vyřešit strop pro dávky na bydlení, a také platby za energie a služby spojené s bydlením jen podle skutečně prokázaných nákladů. Oba plány mají svá velká „ale“.

Cenové mapy postavené na zbožném přání nejsou využitelné ani v 750 obcích, od nichž je zatím MPSV dosud získalo, natož pak v obcích, které žádné obecní bydlení nemají, a není v nich tedy na čem hladinu obvyklých cen založit. Skutečné náklady za energie a služby pak narážejí na problém paušálně sjednaných plateb, které chtěla svého času ministryně Němcová z podpory zcela vyloučit. Pokud takový plán MPSV stále má, ohrozí to zejména středně a nízkopříjmové domácnosti bydlící díky příspěvku na bydlení, jejichž manévrovací možnosti ovlivnit vůli pronajímatelů jsou nulové.

Je to stále ten samý utopistický pohled na to, co všechno jsou majitelé bytů ochotni změnit jen kvůli sociálním dávkám. Kvalitu ne, ceny ne, a dodejme, že se nepohrnou ani měnit zjednodušené nastavení plateb za energie a služby. Zcela odstrčit jejich nájemníky od jediné podpory bydlení, která se jim v České republice nabízí, je nepřijatelné.

Na místě je spíše zohlednit obvyklé ceny energií stejných poskytovatelů v obdobných případech, a je-li vykazovaná částka relevantní, paušální platbu akceptovat jako odůvodněný náklad. Jakékoli arbitrární posuzování nákladů na bydlení, které rodiny vynaložit musí, totiž povede (a v řadě případů už vede) k nutnosti domácností sehnat si peníze jinde.

Stát tak de facto podporuje nehlášenou práci u práceschopných a používání dávek určených na jídlo, oblečení či léky k dorovnávání skutečných nákladů na bydlení u všech ostatních. Není pak výjimkou, že se v domácnostech, kde nikdo nemůže pracovat (samoživitelé malých dětí, zdravotně postižení či senioři) nedostává peněz na uspokojení základních životních potřeb a roste poptávka po materiální pomoci.

Vychovávat pronajímatele škrty v dávkách není možné

Revize dávek pojatá převážně jako škrty v dávkách na bydlení má zásadní dopad na kvalitu života lidí závislých na finanční pomoci s náklady na bydlení. Rozpočtově jde přitom o nepatrnou část celkových sociálních výdajů státu, z nichž drtivou většinu tvoří důchody.

V minulosti nebyla prokázána souvislost mezi pohybem s výší dávek na straně jedné a kvalitou nebo cenou bydlení na straně druhé. Vychovávat ubytovatele a pronajímatele sociálními dávkami zkrátka není možné. Vždycky to místo nich odnesou ubytovaní a nájemci.

Odstranit nepoměr mezi kvalitou a cenou bydlení užívaného nízkopříjmovými rodinami lze jen vytvořením konkurence ubytovnám a zanedbaným bytům zaváděním národního a místních systémů sociálního bydlení. Jít na to obráceně je opakovanou chybou, za kterou platíme všichni.