Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, chtělo by se v tomto případě říci. Tak dopadly na jednoho, který si chtěl přihřát polívčičku na aktuálním tématu, a jen tak mimochodem svým vyjádřením sprostě urazil řadu lidí s poruchou autistického spektra a jejich blízké.

Svoji představu si často utváříme na základě svých zkušeností. Nejdříve jsem viděla film Rain Man, později jsem získala několik kamarádek s dětmi s poruchou autistického spektra. Jejich míra postižení či odlišnosti je různá, ani v jednom z případů ale není jejich fungování v běžném životě pro lidi okolo vůbec lehké.

Pojem porucha autistického spektra se v posledních letech používá právě proto, že má vyjádřit širokou škálu jejich problémů, to, že tyto lidi nejde nacpat do jedné škatulky. Mají různé potíže s fungováním v běžném životě, s různou mírou těžkostí pro ně i jejich okolí.

Když jsem si poprvé přečetla článek v Respektu Děti úplňku, ve kterém redaktor Petr Třešňák popisuje život jejich rodiny s těžce autistickým, nezvladatelným dítětem, rozmetalo to moje představy o škatulce „autisti“ na padrť. Stejně tak divadelní představení, které napsala dcera jedné z mých kamarádek, sestra autistického Matěje.

Věděla jsem, jak je to pro ně těžké, obdivovala jsem, jak to dává. Ale najednou jsem na jevišti viděla skrytou tvář, kterou člověk zvenku nenahlídne, i když je nablízku. Scéna, kdy se sestra vrací domů s prázdným kočárkem a na dotaz maminky, kde je Matěj říká: „Už to bude dobré maminko, neboj,“ mi navždy zůstala v paměti. Jak vnímala maminčino vyčerpání, chtěla jí pomoct tím, že problematického brášku zanechala v domečku na hraní na prolízkách v parku.

A nakonec se i v blízkosti naší rodiny objevil Aspergrův syndrom. Projevuje se úplně jinak než případy, které už znám. Možná proto, že byl diagnostikovaný v dospělosti, u člověka, který napohled vypadá úplně normálně. V řeči s ním nic nepoznáte, pokud bude mít odvahu se s vámi do ní pustit.

Na jedné straně to mohou být géniové, na druhé straně lidé s úzkostí z kontaktu s lidmi, mající problémy s porozuměním běžným situacím a komunikaci s druhými. I proto často potřebují nejen nákladné terapie, které pojišťovny nehradí, ale také vyžadují hodně sil od lidí v jejich okolí. Pro jejich rodiny je to často závazek na celý život.

A nemůžu se nezmínit o tom, že mezi lidi s Aspergrem také patřila či patří řada známých osobností, například Albert Einstein, Woody Allen, Bill Gates, Steven Paul Jobs a další umělci, státníci, filosofové i vědci. Chci tím jen upozornit, jak zrádné může být zařazení těchto lidí společně do nějaké jedné škatulky.

O dehonestaci jich či jejich rodin nemluvě, to bylo od Dr. Matýse nejen neprofesionální, ale opravdu sprosté. I proto se od nich Výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP distancoval s tím, že „názory, které MUDr. Matýs v uvedeném rozhovoru prezentuje, v žádném případě nereprezentují stanoviska a postoje odborné psychiatrické veřejnosti a výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP se od nich rozhodně distancuje".

Jsem proto ráda, že doktor Matýs sám odstoupil. To, co mě ale v dnešní době ochotné věřit čemukoliv trápí, je to, že pro řadu lidí je případ jeho odstoupení případem tlaku nějaké cenzury, a nikoliv obyčejného profesního i lidského selhání.