Minulý týden prošla sněmovnou úprava exekučního řádu, díky níž by byli dlužníci do ledna následujícího roku chráněni před mobiliárními exekucemi movitého i nemovitého majetku. Mimo to by také až do konce února 2021 místo dosavadního dvojnásobku ze svého účtu dostávali až čtyřnásobek životního minima.

Byť se tyto kroky mohou zdát jako revoluční a Exekutorská mafie, pardon komora, v médiích křičí, jak krvácí, je potřeba si říct, že by problém pouze odsunuly. Jediné řešení jednoho z největších tunelů, systematického okrádání a podvodu na občany České republiky je totiž zestátnění exekucí a zákaz výkonu soudních exekucí jako svobodného povolání. Jedině tak můžeme napravit jeden z největších polistopadových zločinů.

Opoziční smlouva

Jako ostatně velká část současných problémů České republiky má i dnešní stav exekucí svůj počátek v opoziční smlouvě. Na počátku schválení nového exekučního řádu v roce 2001 stálo hned několik předních představitelů polistopadové politiky, a především všichni prezidenti České republiky — Miloš Zeman jako předseda vlády, Václav Klaus jako předseda ODS a zástupce druhé strany oposmlouvy a první prezident České republiky Václav Havel.

Na návrhu zákona o soudních exekutorech panovala tenkrát široká shoda — pro jeho přijetí hlasovala kromě KSČM většina všech klubů, vedle ČSSD a ODS tedy také KDU-ČSL a Unie Svobody. Zákon od té doby zaznamenal pouze kosmetické úpravy. Počet lidí v exekuci narostl na tři čtvrtě milionu a počet exekucí na závratných 4,5 milionu. Co teď s tím?

Občas je třeba si přiznat, že nějaký krok byl špatný ve své podstatě a žádné zmírňování jeho účinků nemůže mít skutečně pozitivní efekt. Přesně tak to je s exekucemi, které jsme ponechali volnému trhu. V praxi jsou tak pohledávky soutěženy mezi jednotlivými exekutory a ti si pak k nim přidávají vlastní marži.

Dokážete si představit, že byste podali trestní oznámení a následně byste si vybírali soudce? A ten by si navíc určil vlastní odměnu za řešení případu? Jakou důvěru by pak lidé asi měli v nezávislost justice? Nabízí se otázka, nakolik tento stav přispívá k nedůvěře v právní stát. Existují jen dva logické důvody, proč s tím za poslední desítky let nikdo z politiků nic neudělal — buď na to nemají kuráž, nebo mají sami či jejich strany na situaci finanční zájem. Stávající praxe je neudržitelná a musí se změnit. Proč bychom to měli chtít a jak na to?