Ze zrušení soukromých exekutorů budeme těžit všichni. Kromě soukromých exekutorů
Filip HausknechtŘešení exekuční krize nesmí být založeno na dílčích úpravách exekučního řádu, nýbrž na fundamentální změně přístupu k instituci exekuce. Dnešní situace je nevýhodná pro věřitele i pro stát a statisíce dlužníků přivádí na okraj společnosti.
Minulý týden prošla sněmovnou úprava exekučního řádu, díky níž by byli dlužníci do ledna následujícího roku chráněni před mobiliárními exekucemi movitého i nemovitého majetku. Mimo to by také až do konce února 2021 místo dosavadního dvojnásobku ze svého účtu dostávali až čtyřnásobek životního minima.
Byť se tyto kroky mohou zdát jako revoluční a Exekutorská mafie, pardon komora, v médiích křičí, jak krvácí, je potřeba si říct, že by problém pouze odsunuly. Jediné řešení jednoho z největších tunelů, systematického okrádání a podvodu na občany České republiky je totiž zestátnění exekucí a zákaz výkonu soudních exekucí jako svobodného povolání. Jedině tak můžeme napravit jeden z největších polistopadových zločinů.
Opoziční smlouva
Jako ostatně velká část současných problémů České republiky má i dnešní stav exekucí svůj počátek v opoziční smlouvě. Na počátku schválení nového exekučního řádu v roce 2001 stálo hned několik předních představitelů polistopadové politiky, a především všichni prezidenti České republiky — Miloš Zeman jako předseda vlády, Václav Klaus jako předseda ODS a zástupce druhé strany oposmlouvy a první prezident České republiky Václav Havel.
Na návrhu zákona o soudních exekutorech panovala tenkrát široká shoda — pro jeho přijetí hlasovala kromě KSČM většina všech klubů, vedle ČSSD a ODS tedy také KDU-ČSL a Unie Svobody. Zákon od té doby zaznamenal pouze kosmetické úpravy. Počet lidí v exekuci narostl na tři čtvrtě milionu a počet exekucí na závratných 4,5 milionu. Co teď s tím?
Občas je třeba si přiznat, že nějaký krok byl špatný ve své podstatě a žádné zmírňování jeho účinků nemůže mít skutečně pozitivní efekt. Přesně tak to je s exekucemi, které jsme ponechali volnému trhu. V praxi jsou tak pohledávky soutěženy mezi jednotlivými exekutory a ti si pak k nim přidávají vlastní marži.
Dokážete si představit, že byste podali trestní oznámení a následně byste si vybírali soudce? A ten by si navíc určil vlastní odměnu za řešení případu? Jakou důvěru by pak lidé asi měli v nezávislost justice? Nabízí se otázka, nakolik tento stav přispívá k nedůvěře v právní stát. Existují jen dva logické důvody, proč s tím za poslední desítky let nikdo z politiků nic neudělal — buď na to nemají kuráž, nebo mají sami či jejich strany na situaci finanční zájem. Stávající praxe je neudržitelná a musí se změnit. Proč bychom to měli chtít a jak na to?
Nevýhodné pro všechny
Současné nastavení exekucí lidi žene do šedé ekonomiky a takzvané práce načerno. To je problém hned z několika důvodů — za takové pracovníky nejsou placeny daně ani odvody, nejsou chráněni zákoníkem práce a zárukami bezpečnostních standardů jako ostatní zaměstnanci, a navíc šedá ekonomika znepřehledňuje pracovní trh a komplikuje tak národohospodářské rozhodování.
O tom se budeme moci přesvědčit již velmi brzy — vládní opatření v době pandemie alespoň podle hladiny nezaměstnanosti vypadají jako funkční. Jako první ale logicky přišli o práci právě lidé pracující v šedé ekonomice, na něž zaměstnavatelé nemohli pobírat státní příspěvek z programu Antivirus a kteří před vyhazovem zároveň nebyli chráněni.
Neochota pracovat „legálně“ je pak v kontextu exekucí oboustranná — pracující nechtějí přijít o velkou část své výplaty a zaměstnavatelé si nechtějí přidělávat práci s administrací. Ostatně i oficiálně zaměstnaní, kteří mají exekuce, jdou často „na ránu“ jako první, právě z důvodu administrativní zátěže.
V exekuci se momentálně nachází necelých 800 tisíc lidí, z toho téměř půl milionu jich splácí tři a více exekucí a velká část se nachází v tzv. dluhové pasti, kdy se jejich schopnost dluh splatit blíží nule. To je obrovské množství lidí (8,7 % české populace), kteří se minimálně zčásti neúčastní oficiální ekonomiky a na jejich neuskutečněných odvodech současně stát ztrácí desítky miliard ročně.
Nejistota vyplývající z absence práv a možnosti okamžité ztráty zaměstnání či nevyplacení mzdy pak brzdí spotřebu, a ekonomiku tak znovu zpomaluje. Pozoruhodné je, že tento stav se nevyplatí ani věřitelům, protože když není z čeho platit daně, není ani z čeho platit dluh.
Samotná struktura dluhu je pak jeden z největších problémů, který trápí tolik našich spoluobčanů a spoluobčanek. Jak jsme se už mnohokrát přesvědčili z medializovaných případů, i dluh v jednotkách tisíců korun může člověka dostat do situace, kdy musí splatit i stovky tisíc. Vlastní jistina, tedy původní dlužná částka, pak už tvoří jen zlomek dluhu, na který se mezitím navěsily úroky z prodlení, smluvní penále, odměna exekutora a různé další poplatky.
Právě tato okolnost v drtivé většině případů brání lidem, aby svou situaci vůbec mohli řešit. A na tom se přiživuje nejvíce exekučních podnikatelů. Do absurdity se dostáváme ve chvíli, kdy člověk takových dluhů splácí několik. Za každý jsou mu totiž poplatky a výlohy na exekutora účtovány zvlášť.
Řešení
Řešení problému sestává ze třech kroků. Čím dříve k nim přistoupíme, tím rychleji zredukujeme práci na černo, vrátíme do ekonomiky stovky miliard korun a v neposlední řadě navrátíme mnoha dnešním dlužníkům možnost důstojného života a důvěru v právní stát.
Ze všeho nejdůležitější je zestátnění soukromých exekutorů. Soudní moc stejně jako její výkon musí být nezávislá. Nesmí se odvíjet od volného trhu, a tedy od soutěže. Spravedlnost totiž nemůže být předmětem soutěže. Exekutoři by měli být státními zaměstnanci s tabulkovým platem a případnými bonusy, které by se neodvíjely od výše pohledávek, ale od kvality provedené práce. Takovýto krok by také zajišťoval teritorialitu, tedy místní příslušnost exekutorského úřadu.
Exekuce by navíc byly vedeny centrálně pod jednou institucí, a jejich administrace by se tak velmi zjednodušila a držela se principu, podle něhož zaměstnanec i zaměstnavatel řeší exekuci pouze s jedním exekutorem, kterému navíc nemusí za služby platit. Což by mimochodem znamenalo i to, že se mnohem více peněz dostane zpět věřitelům. V Evropě by se nejednalo o žádnou novinku, státní exekutoři fungují například v sousedním Německu nebo Rakousku.
Druhým důležitým krokem je dluhová amnestie. Může se zdát jako bolestivé řešení, ale přinesla by nepochybně víc užitku než škod. A jelikož jsme problém s exekucemi ignorovali tak dlouho, už nám jiné řešení ani nezbývá. Amnestie by se měla týkat pouze dluhů fyzických osob a měly by z ní být vyřazeny dluhy zaměstnavatele vůči zaměstnanci a také například dluhy na výživném (alimenty).
Jako první by měly být vyřazeny dětské exekuce a starší exekuce, které už ani nesplňují současné podmínky exekutorského řádu. Ostatně zadlužit dítě a zničit mu tím celý příští život, tomu se nedá říct jinak než hyenismus. Následně by měly být osekány všechny poplatky, penále a odměny exekutora. Zbude tak jistina dluhu, tedy právě ta částka, kterou si dlužník půjčil či nesplatil a kvůli které se do exekucí dostal. K jistině připočítáme inflaci od momentu vzniku dluhu, a dostaneme částku, již by dlužníci s pomocí státu museli zaplatit.
Při pokrytí části dluhu státem by to pro veřejné rozpočty znamenalo náklady maximálně v řádu nižších desítek miliard korun. Ty by se ale velmi brzo vrátily v podobě odvodů, daní a zvýšené ekonomické aktivity. Navíc by se jednalo o náklad jednorázový. Protože drtivou většinu exekucí tvoří jistiny do 50 tis. Kč (asi 80 %, tedy téměř 4 mil. exekucí), se státní pomocí a zvýšením nezabavitelné částky by neměl být problém dluh doplatit, a vrátit se tak do normálního života.
Třetí a poslední součástí plánu, jak zbavit české domácnosti předluženosti, je účinné zamezení budoucího vzniku nesplatitelných dluhů. Především je potřeba omezit finanční produkty typu rychlých půjček, které jsou často a záměrně poskytovány lidem, jejichž schopnost splacení je mizivá. To by mimo jiné mohlo zaměstnance mít k tomu, aby zvýšili tlak na navyšování mezd — člověk by měl za práci dostávat dost peněz na to, aby si domů obstaral základní nábytek a spotřebiče a nemusel si na ně půjčovat od pochybných nebankovních společností.
Dále je potřeba radikálně omezit tzv. RPSN, tedy roční procentní sazbu nákladů. Toto číslo nám říká, kolik skutečně zaplatíme za úvěr za jeden rok — kromě samotného úroku tak počítá i s dalšími poplatky a výdaji spojenými s čerpáním. V České republice tato sazba není nijak zastropována a u nebankovních společností se pohybuje i ve stovkách či dokonce tisících procent. Dlužná částka se tak může velmi rychle i zdesetinásobit a šance na splacení takto vysokých částek je mizivá.
Pozor na to bychom měli dávat ale i u bankovních institucí — například UniCredit Bank klientům u úvěru s 5,6% úrokovou sazbou naúčtovala až 28,1 % částky ročně a Home Credit se kasá tím, že jejich RPSN nepřesáhne 31,83 %. V tomto bodě také nesmíme zapomenout, že je nutné zaměřit se na finanční gramotnost, která je v České republice tristní, což se spoustě obchodníkům s chudobou hodí.
Aby se člověk domohl svých práv a nemusel se obávat, že se na každém kroku chytí do pasti, neměl by být povinen vystudovat finanční právo. Je skutečně potřeba právní řád zjednodušit a posílit pozici zákazníka.
Předestřené řešení je jedinou cestou z obrovské dluhové pasti, ve které se ve výsledku topí celá společnost. Z uvedených kroků budou profitovat všichni — drtivá většina dlužníků se dluhů zbaví a stát vybere více na daních, uvolní se prostředky na veřejné investice a věřitelé dostanou velkou část svých pohledávek. Jediní, které opatření zasáhne negativně, budou soukromí exekutoři, vůči kterým se toto řešení může snad zdát nespravedlivé. Spravedlnost ale znamená také zohlednění výchozích podmínek. Pokud se tu desítky let uplatňovala nespravedlnost na dlužnících, ze které soukromí exekutoři těžili, nic nás nezavazuje k tomu, abychom jim ukončení jejich byznysu kompenzovali. Své zkušenosti mohou zužitkovat v přijímacích pohovorech na státních exekutorských úřadech.