Ze zrušení soukromých exekutorů budeme těžit všichni. Kromě soukromých exekutorů

Filip Hausknecht

Řešení exekuční krize nesmí být založeno na dílčích úpravách exekučního řádu, nýbrž na fundamentální změně přístupu k instituci exekuce. Dnešní situace je nevýhodná pro věřitele i pro stát a statisíce dlužníků přivádí na okraj společnosti.

Exekuce jsme ponechali volnému trhu. V praxi jsou tak pohledávky soutěženy mezi jednotlivými exekutory a ti si pak k nim přidávají vlastní marži. Výsledkem jsou stovky tisíc lidí na okraji společnosti. Foto Michal Hořejší

Minulý týden prošla sněmovnou úprava exekučního řádu, díky níž by byli dlužníci do ledna následujícího roku chráněni před mobiliárními exekucemi movitého i nemovitého majetku. Mimo to by také až do konce února 2021 místo dosavadního dvojnásobku ze svého účtu dostávali až čtyřnásobek životního minima.

Byť se tyto kroky mohou zdát jako revoluční a Exekutorská mafie, pardon komora, v médiích křičí, jak krvácí, je potřeba si říct, že by problém pouze odsunuly. Jediné řešení jednoho z největších tunelů, systematického okrádání a podvodu na občany České republiky je totiž zestátnění exekucí a zákaz výkonu soudních exekucí jako svobodného povolání. Jedině tak můžeme napravit jeden z největších polistopadových zločinů.

Opoziční smlouva

Jako ostatně velká část současných problémů České republiky má i dnešní stav exekucí svůj počátek v opoziční smlouvě. Na počátku schválení nového exekučního řádu v roce 2001 stálo hned několik předních představitelů polistopadové politiky, a především všichni prezidenti České republiky — Miloš Zeman jako předseda vlády, Václav Klaus jako předseda ODS a zástupce druhé strany oposmlouvy a první prezident České republiky Václav Havel.

Na návrhu zákona o soudních exekutorech panovala tenkrát široká shoda — pro jeho přijetí hlasovala kromě KSČM většina všech klubů, vedle ČSSD a ODS tedy také KDU-ČSL a Unie Svobody. Zákon od té doby zaznamenal pouze kosmetické úpravy. Počet lidí v exekuci narostl na tři čtvrtě milionu a počet exekucí na závratných 4,5 milionu. Co teď s tím?

Občas je třeba si přiznat, že nějaký krok byl špatný ve své podstatě a žádné zmírňování jeho účinků nemůže mít skutečně pozitivní efekt. Přesně tak to je s exekucemi, které jsme ponechali volnému trhu. V praxi jsou tak pohledávky soutěženy mezi jednotlivými exekutory a ti si pak k nim přidávají vlastní marži.

Dokážete si představit, že byste podali trestní oznámení a následně byste si vybírali soudce? A ten by si navíc určil vlastní odměnu za řešení případu? Jakou důvěru by pak lidé asi měli v nezávislost justice? Nabízí se otázka, nakolik tento stav přispívá k nedůvěře v právní stát. Existují jen dva logické důvody, proč s tím za poslední desítky let nikdo z politiků nic neudělal — buď na to nemají kuráž, nebo mají sami či jejich strany na situaci finanční zájem. Stávající praxe je neudržitelná a musí se změnit. Proč bychom to měli chtít a jak na to?

×