Za posledních třicet let jsme byli svědky poměrně dynamického vývoje ekonomiky, která prošla transformací z centrálně plánované na tržní. Daňový systém, který by měl reflektovat ekonomickou realitu, ovšem nikoliv.

A tak i přes fenomény jako je globalizace či digitalizace, a především bez ohledu na společenské dopady, stále máme ten stejný daňový systém, který byl zaveden v roce 1993. Neodráží ekonomickou realitu. A protože je daňový systém samozřejmě věcí politickou a velmi často je používán jako nástroj politického boje, výsledkem jeho třicetiletého vývoje je roztříštěnost, nekoncepčnost a extrémní složitost.

Nutno říci, že zavedením institutu superhrubé mzdy se Česká republika stala v Evropské unii velkou raritou. Takto komplikovaný a složitý způsob výpočtu základu daně nemá nikdo. Většina států jde cestou opačnou, a snaží se výrazně mechanismy zjednodušovat a přibližovat nominální sazbu daně k sazbě efektivní. V České republice byť je nominální sazba daně 15 %, ve skutečnosti poplatník odvádí ze své mzdy státu 20,1 %.

Potud je příběh o zrušení superhrubé mzdy správný. Je třeba si ho ale zasadit do reality. Nacházíme se v období bezprecedentních schodků státního rozpočtu, s extrémně velkou nejistotou v ekonomice a řešíme následky krize, která primárně zasahuje nízko a středně příjmové skupiny obyvatelstva.

Obecný narativ o tom, že je třeba zrušit superhrubou mzdu, poněvadž lidem zůstává málo na výplatní pásce, není tím správným motivem. A to ze dvou důvodů. Jednak ponechání vyšší částky na výplatní pásce v době obrovské nejistoty rozhodně nepovede k tomu, že lidé začnou více utrácet, jak se mnozí domnívají. Ba naopak, spotřeba klesá a lidé více šetří.

Druhým důvodem je skutečnost, že problémem není vysoká daň jako taková, ale vysoké odvody na důchodové pojištění. Daň ze mzdy totiž máme jednu z nejnižších v Evropské unii. Nižší sazbu — deset procent — má už jen Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko. V případě odvodů na sociální zabezpečení to je ale zcela opačně, tam patříme mezi země s nejvyššími odvody.

Celková výše odvodů v České republice je 28 % (21,5 % zaměstnavatel a 6,5 % zaměstnanec). Vyšší odvody ze zemí OECD má už jen Itálie. Přitom průměrné odvody zemí OECD činí 18,4 %.

Problémem celého systému je sám koncept rovné daně. Systém rovné daně mají zavedeny v Evropské unii jen postkomunistické země. Rovná daň a její nastavení v České republice má vážné společenské dopady.

Největší daňové břemeno totiž nese střední třída, která si ve srovnání s ostatními od roku 2005 skoro nepolepšila. Výsledkem je radikalizace její nespokojené části, a příklon k politickým extrémům.

V Poslanecké sněmovně se objevily dva návrhy na zrušení superhrubé mzdy. První z nich navrhuje zrušení superhrubé mzdy, daň z příjmu 15 % a 23 %. Kamenem úrazu tohoto návrhu je skutečnost, že rozpočtový dopad tohoto návrhu činí cca 88 mld. Kč, z čehož 22 mld. by byla zátěž na rozpočty obcí. A dále taktéž skutečnost, že dle tohoto návrhu by si polepšili především vysokopříjmoví poplatníci. Druhý návrh je obdobný s tím, že navrhuje sazbu daně 19 % a 23 %. Dopad do státního rozpočtu v tomto případě by byl výrazně nižší — 15 mld Kč a zřejmě by částečně pomohl i střední třídě.

Zrušení superhrubé mzdy by byl krok správným směrem, ale v jiných ekonomických reáliích. V současném stavu obřího deficitu a vysoké míry nejistoty ohledně dalšího vývoje se nabízí daleko jednodušší a efektivnější změna. Jde o zvýšení základní slevy na poplatníka a její překlopení při nízkém základu daně do bonusu. Tento nástroj pomáhá nízko/středně příjmovým poplatníkům, kteří jsou současnou krizí zasažení nejvíce.

A následně je třeba přijít se zásadní reformou daňového systému, který by odrážel realitu dnešní ekonomiky. Její součástí by zcela jistě mělo být i zrušení superhrubé mzdy.