Jarní opatření v souvislosti s pandemií koronaviru dopadla tvrdě na celý kulturní sektor. Lze bez přehánění říci, že kultura je jedním z nejpostiženějších sektorů vůbec a je doslova v existenční krizi. Po jaru, kdy se rušily téměř všechny kulturní akce, se k podzimu vzhlíželo s velkou nadějí na částečné zhojení ran. Už víme, že marně. Podzimní vlna pandemie dopadla na kulturu se zdrcující silou a ta se doslova otřásá ve svých základech.

Celé sektory kultury jsou v ohrožení, mnohé kulturní provozy i jednotlivci už své provozy a činnosti ruší nebo přerušují na dobu neurčitou. Jestli ještě někdy otevřou či obnoví činnost, je ve hvězdách. Nejedná se ale pouze o kulturní instituce samotné, nýbrž o celý kulturní průmysl, který je jedním velkým provázaným ekosystémem. Je na něj navázána celá řada profesí nejen kreativních, ale i technických a provozních. Bez pomoci státu se tento segment prostě neobejde.

Bohatství naší kultury sestává nejen s velkých institucí, ale i malých klubů, divadel, galerií, nebo různorodých spolků, které pro špičkovou kulturu tvoří podhoubí. Toto bohatství stojí za záchranu. Nechat kulturu bez efektivní pomoci by v konečném efektu na celkovém fungování společnosti způsobilo mnohem větší škody než jen ty ekonomické.

Z komunikace s veřejností přitom víme, že část společnosti si to, jak je kultura svázána například s cestovním ruchem a že se podílí na příjmech do státní kasy, vůbec neuvědomuje.

Od jara celou situaci sleduji velmi zblízka. Nechala jsem si na jaře dvakrát (na začátku a na konci první vlny) zpracovat kvalitativní výzkum mezi kulturními institucemi. Ukázalo se celkem jednoznačně, a i další ohlasy to potvrzují, že jarní pomoc státu byla vyloženě nedostatečná až mizivá - přebyrokratizovaná a špatně zacílená.