„Kdyby se opravdu prokázalo, že je premiér Andrej Babiš ve střetu zájmů, tak by to alespoň pro mě byla červená linie,“ řekla na počátku června v reakci na předběžné auditní zprávy Evropské komise během rozhovoru pro Český rozhlas ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. A dodala, že její další účast v Babišově druhém kabinetu by v takové situaci byla těžko udržitelná.

Když ovšem po několika měsících do České republiky dorazil finální dokument, který původní závěry většinově potvrdil a konstatoval, že holding Agrofert získal neoprávněně dotace v hodnotě nejméně 285 milionů korun, místopředsedkyně sociální demokracie s demisí nepřispěchala, naopak se stejně jako její straničtí kolegové rozhodla ve vládě setrvat.

Ty, kdo sledují české politické hemžení, nemohlo počínání Maláčové nikterak překvapit. Minimálně od jara loňského roku, kdy se pekla stávající koalice, totiž všichni vědí, že představitelé nejstarší české politické strany nakládají s danými slovy poněkud neuváženě, respektive že se jim při každé příležitosti zpronevěřují. Až by se mohlo zdát, že v Lidovém domě hrají jakousi podivnou hru o nejbezuzdnější názorový veletoč.

Připomínat si všechny oranžové výkruty na tomto místě nelze, neboť daný výčet by se taktak vešel na internet. Události posledních dní navíc ukazují, že sociální demokraté rétorické vymezování se vůči politickému hnutí ANO a jeho majiteli nahradili novou strategií — pokusem o pevné přimknutí se k dominantní politické síle v naději, že je před pádem do bezvýznamnosti zachrání transformace ve filiálku koncernu Agrofert.

Řeč je samozřejmě o ohlášené kandidatuře někdejšího ministra zdravotnictví a ředitele motolské nemocnice Miloslava Ludvíka, který se s posvěcením předsednictva sociální demokracie hodlá ucházet o křeslo v Senátu i s podporou hnutí ANO, které ještě donedávna ostrakizoval. A podobný postup podle Lidových novin strana zvažuje i na Vysočině, kde prý hodlá stejně nasadit bývalého ministra kultury Vítězslava Jandáka.

Sázka na spolupráci s politickým hnutím ANO ovšem oranžovým těžko přinese cokoliv dobrého, naopak lze předpokládat, že se se zlou potáží a jejich celostátní preference se po dalším výprasku v nadcházejících senátních a krajských volbách propadnou pod magickou hranici pěti procent nutnou pro vstup do Sněmovny. Ostatně, proč by měl kdokoliv volit stranu, která je ochotná rezignovat na jakoukoliv zásadovost kvůli „korytu“?

Sociální demokraté — neschopni rozpoznat, že Babiš, který jim vysál takřka veškerý tradiční elektorát, pro ně představuje nikoliv spojence, ale zásadní ohrožení — tak dnes víc než co jiného připomínají ovce na pastvě ze známého kresleného vtipu, které si při pohledu na volební plakát vlka slibujícího, že je všechny sežere, souhlasně špitají: „Říká to tak, jak to je.“