Předseda sociální demokracie Jan Hamáček ještě v pondělí ráno říkal, že z nominace stranického místopředsedy Michala Šmardy na post ministra kultury neustoupí. Od jeho prohlášení uplynulo jen pár hodin a starosta Nového Města na Moravě oznámil, že o místo ve vládě nestojí. Téměř tři měsíce trvající vládní krize, kterou zapříčinila prezidentova a premiérova neschopnost, respektive nechuť porozumět textu Ústavy, je zřejmě u konce a Nostický palác se v brzké době dočká nového šéfa.

Vyústění vpravdě trapného sporu o obsazení zpravidla přehlíženého a paběrkujícího ministerstva ukázalo, že sociální demokraté zdecimovaní a demoralizovaní sérií volebních debaklů pozbyli zbytky hrdosti a důstojnosti. Ačkoli celé léto opakovali, že nemohou sedět ve vládě, v níž nebudou s to rozhodovat o obsazení jim náležícího ministerstva, smířili se s rolí nesvéprávné stafáže, jejíž osud je zcela v rukou Andreje Babiše a Miloše Zemana.

Není to ostatně poprvé, kdy se sociální demokraté zpronevěřili danému slovu. Na počátku loňského roku čelní představitelé dříve sebevědomé strany ujišťovali, že s trestně stíhaným Babišem v jednom kabinetu nikdy nezasednou. Požadovali obsazení nejméně sedmi ministerstev, aby je politické hnutí ANO nemohlo tak snadno přetlačit. „Cokoliv menšího by bylo nedůstojné, slabošské, ne-li zbabělé,“ vysvětloval předseda pražské organizace Petr Pavlík.

Všechny tyto a mnoho dalších nepřekročitelných podmínek koaliční spolupráce však vzaly za své. V Lidovém domě se tak báli práce v opozici, že se raději slepě vrhli do Babišovy náruče. Říkali, že do vlády jdou proto, aby prosazovali vlastní program a plnili sliby voličům. Za rok společného vládnutí se jim však podařilo leda obnovit proplácení nemocenské v prvních třech dnech nemoci. Dál nic, žádná vítězství, jen samé ústrky, prohry a podrývání politické kultury v zemi.

Kauza kolem odvolání a jmenování ministra kultury nijak nevybočuje z příběhu, který sociální demokracie v Babišově kabinetu píše. Jde o smutný příběh, v němž strana hraje tu roli hadru na podlahu, tu fackovacího panáka. Přitom právě tenhle spor strana prohrát nemusela, respektive mohla si, byť poražena, zachovat jakous takous tvář. Stačilo zkrátka ještě pár týdnů nebo měsíců vytrvat, neustupovat prezidentovi a premiérovi, kteří rozvracejí právní řád. Ministerstvo by bez ministra nespadlo.

Je to nakonec právě neochota vést politické zápasy důsledně, s rozvahou a čelit rozličným nepravostem, která sociální demokracii poškozuje ze všeho nejvíce. Nikdo se totiž nemůže divit, že silnější slabšímu zpravidla nabančí. Ale málokdo dokáže pochopit, proč slabší dělá na silnějšího ramena a nešetří velkohubými prohlášeními, jako by si nedokázal spočítat, že dostane za vyučenou, bude donucen k překotnému úprku a zůstane jen pro smích.

Nejrozumnější by samozřejmě bylo se bitvám, v nichž nemožno uspět, zdaleka vyhnout. To se ovšem vracíme na začátek, kdy se Hamáček — a dnes je zcela nepopiratelné, že chybně — rozhodl paktovat se s Babišem. Případný odchod z vlády sociální demokracii ale notně pošramocenou reputaci již nevylepší. Strana se stávajícím vedením prakticky nemá šanci znovu získat důvěru veřejnosti. Má-li se jednou znovu stát respektovanou, bude nucena vynaložit mnohem více úsilí, než kolik by ho bylo třeba pro zvládnutí opozičního partu. Nelze totiž vyloučit, že ji série přešlapů po volbách pošle mimo Sněmovnu.