Zavření doma, přesto na očích. Ve stínu pandemie pučí sledovací mánie

Jan Kašpárek

Represivní orgány za tiché asistence vlády využívají pandemie koronaviru k protlačení mimořádně problematických návrhů, které mají bezprecedentně narušit právo na soukromí.

Vojenská rozvědka k sobě naposledy připoutala velkou pozornost účastí svých agentů v nechvalně proslulé story Petra Nečase a Jany Nagyové. Foto ČT

Od zavedení karanténních opatření sice velká část z nás zůstává déle doma, míra našeho soukromí se přesto snižuje — nebo je přinejmenším vše na cestě k tomu, aby se snížila v budoucnu. Ve stínu pandemie nového koronaviru probíhá celá řada procesů směřujících k posílení sledovacích mechanismů. Navzdory závažnosti problému se ovšem zdá, že to nikoho nezajímá.

Některá opatření se pandemie přímo týkají a jsou nepochybně legitimní, jiná ovšem postupují ve skrytu v souladu s teorií šokové doktríny. Nadchází doba, která může ovlivnit podobu lidského práva na soukromí pro dlouhé roky dopředu.

Většina veřejnosti, odborníků i žurnalistů se zabývá akutnějšími problémy. Ovšem právě proto je zásadní se právě teď zastavit a rozhlédnout se kolem sebe.

Konkrétně budeme hovořit o:

  • Zpětném trasování nakažených občanů pomocí dat mobilních operátorů a bank, které nově využívají hygienické stanice
  • Novele zákona o Vojenském zpravodajství, již minulý týden v tichosti odsouhlasila vláda. Ta umisťuje do internetové a mobilní infrastruktury „černé skříňky“ sledující netransparentním způsobem provoz
  • Tajných službách, jež nově usilují mimo jiné o ukončení prodeje anonymních SIM karet

IT experti v boji proti viru

První bod vychází z iniciativy IT expertů z nové platformy Covid19cz. Ti se rozhodli svými schopnostmi pomoci hygienikům a zdravotníkům s náporem nakažených a související potřebou stanovit alespoň přibližně, s kým vším se dotyční dostali do kontaktu. Vytvořili proto hned několik různě přesných a náročných systémů pro zpětné sledování pohybu za použití dat z mobilních telefonů a bankovních plateb kartou.

Nápadu se rychle chopila vláda a mechanismus trasování nakažených dala k dispozici hygienikům skrze nařízení ministerstva zdravotnictví. Občany s Covidem19 tedy může kontaktovat hygienická stanice a posoudit jejich epidemiologickou anamnézu nejen za pomoci dotazníku, ale i přibližné mapy s vyznačeným pohybem pacienta v posledních třech týdnech.

Delší trasování se nepřipouští. Patrick Zandl z Covid19cz naopak v podrobném rozhovoru pro portál Lupa.cz uvedl, že u většiny kontaktů časová osa nepřekračuje pět dní. Zachycené údaje vycházejí z takzvané triangulační lokalizace vázané na vysilače. Přesnost vyznačeného pohybu se tedy výrazně liší podle toho, zda pacient chodil ve městě či ve volné krajině. Obecně se ovšem pracuje s odchylkou kolem patnácti metrů.

Zcela zásadní je, že zapojení do trasovacího systému podléhá informovanému souhlasu nakaženého, který může své svolení kdykoli vzít zpět. S daty se navíc pracuje v rámci přesně stanovené ochrany soukromí a bdí nad nimi nezávislí auditoři. Na místě je také zdůraznit, že systém nedává státu žádnou významnou možnost zneužití z jednoho prostého důvodu: lokalizační a provozní údaje z našich telefonů se pro potřeby represivních složek archivují zcela běžně.

Iniciativa Covid19cz je chvályhodná. Pokud se zachovají stanovené standardy ochrany soukromí a stát se nepokusí prolomit stávající podmínku informovaného souhlasu pacientů, tak je vše v pořádku. Samozřejmě se lze podivovat nad tím, že stát v podobně citlivé věci užívá systém zbudovaný profesionály ze soukromého sektoru, tak ovšem IT — zvláště u nás — funguje.

Podezřelé načasování ještě podezřelejšího opatření

Naopak krajně pochybné sledovací opatření zastřené výlučným mediálním zájmem o pandemii přináší novela zákona o Vojenském zpravodajství. K té vláda přidala své souhlasné stanovisko po jednání 16. března, tedy v době, kdy se pozornost prakticky všech zaměřovala ke zpřísňování karantény a k nedostatku zdravotnického ochranného materiálu.

O předloze se debatuje již takřka čtyři roky. O co jde? Ve zkratce: dává jedné ze tří českých tajných služeb možnost umisťovat k poskytovatelům internetového připojení podivné „černé skříňky“, tedy zařízení umožňující sledování provozu a přinejmenším technicky také „odposlech“ a zásahy do kyberprostoru. Přímé získávání důvěrných dat novela sice vylučuje, nedává ovšem žádné konkrétní záruky.

Vojenské zpravodajství sice tvrdí, že materiál prošel značnými úpravami regulujícími riziko zneužití, to ovšem do jisté míry znamená především přidání frází, jež podmiňují zásahy do soukromí „veřejným zájmem na zajišťování obrany státu“. Nad korektním využíváním tajemných zařízení má bdít speciální inspektor jmenovaný ministrem obrany. Zřejmě se má jednat o člověka z Vojenského zpravodajství, tedy doslova té samé instituce, kterou má dotyčný kontrolovat.

Pokud materiál projde Poslaneckou sněmovnou, rozvědka tím získá potenciálně nebezpečný vliv — a to vliv, jehož rozsah nebude moci laická ani odborná veřejnost prakticky nijak posoudit, neboť lze očekávat, že všechny konkrétní informace budou podléhat utajení. To Vojenské zpravodajství zvýhodní oproti ostatním tajným službám, jež přeci jenom váží jistá omezení.

Jakoby novela nebyla sama o sobě dost podezřelá, souběžně s ní leží v legislativním procesu i úprava zákona o policii sepsaná ministerstvem vnitra a opatřená sněmovním zpravodajem v podobě Zdeňka Ondráčka. Ta dá v případě uvedení do praxe represivním složkám možnost sledovat prakticky kohokoli, u koho existuje podezření na možnou „radikalizaci“. Materiál současně boří logickou bariéru mezi policií a zpravodajci tím, že umožňuje použití informací tajných služeb v závažných trestních kauzách.

Dohromady obě opatření vytvářejí monstrum, jež může rozcupovat na kusy občanská práva založená primárně na jasném omezení možností represe a sledování. Podobně alarmující ovšem je, že vláda podpořila novelu o Vojenském zpravodajství pokoutně.

Na programu stejného jednání vlády se původně z iniciativy premiéra Andreje Babiše objevil také bod v podobě zákona o evidenci skutečných majitelů. Ten by Babišovi mohl pomoci zlegalizovat dlouhodobý střet zájmů týkající se svěřenských fondů a Agrofertu. Zde účelovost vyloženě bila do očí, a bylo by tedy s podivem, kdyby si jí média, opozice a občanská společnost nepovšimla a nedonutila premiéra zařadit zpátečku.

„Černých skříněk“, které byly na jednání vlády oproti Babišovu bodu zařazeny standardně, si ovšem kromě Pirátů téměř nikdo nevšiml. Lze pouze spekulovat o tom, zda to bylo součástí plánu, nebo se jednalo o shodu okolností. Vzhledem k tomu, jak se vláda staví k právu na soukromí a transparentnosti, je bohužel možné obojí.

Doba sledování přeje

Další možná legislativní úprava zahrnující tajné služby je nově na stole: jedná se o ukončení prodeje předplacených anonymních SIM karet. Jak informoval Deník N, BIS v připomínkovém řízení novely zákona o elektronických komunikacích navrhuje, aby se předplacené karty při prodeji vždy spárovaly s občanským průkazem kupujícího. To by mohlo ukončit stávající praxi, kdy možnost relativně anonymního nákupu zneužívají kriminálníci.

Jen zběžně připomeňme, že samy předplacené karty nikoho před státním dohledem dlouhodobě nechrání. Jejich skutečně anonymní užívání totiž z logiky věci vyžaduje speciálně vyčleněné a obměňované mobilní telefony, a to v prvé řadě starší modely bez záložní baterie. Skrývající se lidé je navíc mohou bezpečně spustit jedině na veřejných místech kvůli možnosti zpětné triangulační lokalizace a užívat je pouze ke komunikaci s podobnými přístroji.

Spíše je poněkud zvláštní, že úpravu prosazují tajné služby, které nejsou a nemají být doplňkovou agenturou policie. Běžná kriminalita do jejich gesce — zatím — nespadá, a vyvstává tak otázka, čeho chtějí opatřením docílit. V připomínkách k novele jasnou odpověď nenajdeme.

„V současné době lze v České republice zakoupit anonymně SIM karty do mobilních telefonů. Následně tak nelze identifikovat účastníky veřejně dostupné telefonní služby,“ píše BIS v kolonce, kterou pro forma označuje za „odůvodnění“, přestože žádné skutečné odůvodnění neobsahuje. Z argumentační logiky zde vyplývá, že je podle BIS možnost státního sledování a priori správná. V podobném duchu se ostatně nesou i další připomínky.

Tajná služba si ale nic takového myslet nemá, nachází-li se v zemi, která se chce nazývat demokratickou. Právní stát má ze své podstaty stanovené hranice, jež ve vztahu k občanům nepřekračuje. Jeho instituce by je měly hledat a hlídat, nikoli se pro sebe snažit protlačit co největší pravomoc.

To je širší pravidlo, jež zcela překračuje otázku, zda je zapotřebí ukončit prodej anonymních SIM karet. Na těch ostatně z hlediska ochrany soukromí nijak zvlášť nezáleží, neboť se těžiště přetlačované mezi občany a šmírovacími sklony státu již dávno přesunulo na internet.

Dlouhodobě se zdá, že se BIS spolu s dalšími kontrarozvědkami poněkud splašila. Symptomatická byla nedávná bouře v twitterové sklenici vody, při níž se tajná služba pohoršovala nad tím, že „vyhrála“ titul slídila roku 2019.

Cenu Velkého bratra obdržela za snahu o prosazení systémů na digitální rozpoznávání obličeje. Na věcný a uměřený text, v němž Iuridicum Remedium vysvětluje udělení anticeny, reagoval mluvčí BIS až neuvěřitelně plačtivým patosem.

Na ploše asi jedné normostrany tajná služba obviňuje ochránce soukromí z výsměchu těm, „kteří dnes a denně nasazují své životy“ a píše, že pokud Českou republiku postihne teroristický útok, „budeme držet v ruce tuto cenu a vy budete stát tváří v tvář obětem a pozůstalým“.

Jedná se samozřejmě o vcelku zanedbatelnou bizarnost. Pokud ale skutečně odráží názory tajných služeb, tak se musíme mít na pozoru. Jestliže zpravodajci opravdu chápou takto nepřátelsky právo občanů na soukromí — tedy jeden ze základních výdobytků demokracie — tak je tu něco proklatě špatně. A to bez ohledu na práci, již odvádějí kupříkladu v rozkrývání ruských či čínských zájmových sítí.

Zůstaňme ostražití, jinak se budeme divit

Je očividné, že se svět mění. Není to jen tragická pandemie žádající si bezprecedentní omezení pohybu, ale také postupující klimatická krize a krize liberální politiky, jež v posledních letech normalizovala vládu orbánovských neoautoritářů i babišovských PR-oligarchů.

Z kapitalismu v krizi jsme se přesunuli do kapitalismu krize: tedy neustálého stavu ostražitosti vůči hrozbám, jež jsou sice samy o sobě extrémní, v širším rámci ovšem pouze zapadají do mozaiky podobných nebezpečí. V takové situaci je naprosto správné, že se v posledních týdnech přinejmenším v prostředí progresivní levice nevídaně často skloňuje proslulá teorie šokové doktríny Naomi Kleinové.

Jedním z hlavních rizik je přijímání údajně výjimečných opatření, jež se ovšem ve skutečnosti stávají normou. V případě omezování soukromí a posilování pravomocí represivních či tajných složek státu to platí dvojnásob.

Když se totiž státu podaří získat novou možnost kontroly občanů, tak se jí vzdává jen s krajní neochotou. To nesouvisí ani tak s morálními kvalitami jeho personálního obsazení, ale s vnitřní mechanikou moci.

Nenechme se zmást. Pandemie jednou skončí a my vyjdeme ven z karantény. Nebudeme-li se mít ale na pozoru, můžeme být náramně překvapení tím, co tam najdeme.

    Diskuse (2 příspěvky)
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    March 25, 2020 v 10.15

    Ale můžeme být v klidu. Máme bezpochyby nejmorálnější tajnou službu v Evropě, která spolu s demoblokem a chvilkaři jako poslední instance třímá v ruce prapor svobody a demokracie, tak se klidně můžeme odevzdat do jejích rukou.

    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    March 26, 2020 v 12.41
    Je to jistě mrzuté

    že vliv "aktivních účastníků internetových diskusí" se po změně formátu DR rapidně zmenšil, ba klesl téměř až na nulu. :-)

    Nu, ale služba je služba, to se nedá nic dělat.