„Švarcsystém považuji za velký problém ekonomiky a je nutné proti němu zakročit,“ řekla ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová v roce 2014. Dnes, kdy vládě Bohuslava Sobotky zbývá posledních pár měsíců, švarcsystém stále kvete, třeba přímo v Poslanecké sněmovně. A nezdá se, že by tím byl kdokoliv znepokojen či s tím zamýšlel něco podniknout. Švarcsystém tu byl, je a zřejmě i bude — bez ohledu na tu kterou vládnoucí garnituru.

V České republice na švarcsystém, kterému dal jméno stavební podnikatel Miroslav Švarc, pracuje dle odhadů až tři sta tisíc lidí. Ti, přestože odvádějí pro své zaměstnavatele běžnou práci, nemají pracovní poměr a formálně vystupují jako podnikatelé. Státní kasa tím přichází o nemalé peníze, neboť živnostníci platí řádově menší odvody.

A právě obě komory Parlamentu jsou plné takových drobných podnikatelů, říká se jim asistenti. Každý poslanec či poslankyně má totiž podle zákona nárok na pětačtyřicet tisíc korun měsíčně, které může využít na úhradu služeb svých asistentů a asistentek. Kolik lidí si zaplatí, záleží na jejich rozhodnutí. Krást se nemá. Neměl by to dělat ani stát. Pokud neplatí odvody za lidi, kteří pro něj pracují, těžko může chtít, aby to dělali jiní. Jít příkladem se přitom vyplatí a nepřijde to draho.

↗

Krást se nemá. Neměl by to dělat ani stát. Pokud neplatí odvody za lidi, kteří pro něj pracují, těžko může chtít, aby to dělali jiní. Jít příkladem se přitom vyplatí a nepřijde to draho. Foto Ondřej Mazura, DR

Poslanečtí asistenti a asistentky tedy pracují na švarcsystém. Inspektorát práce v roce 2012 přesto konstatoval, že „v případě podnikajících fyzických osob se nejedná o závislou práci a ze strany Kanceláře Poslanecké sněmovny nebo Kanceláře Senátu o nelegální zaměstnávání“. Vida.

Závislou práci podrobně upravuje zákoník práce. Asistenti a asistentky členů a členek Parlamentu bezesporu vykonávají práci ve vztahu podřízenosti vůči svým zaměstnavatelům, vykonávají ji jejich jménem, a to osobně. Ke své práci zhusta využívají zázemí Poslanecké sněmovny a Senátu. I jejich vybavení. Navíc každý měsíc dostávají za svou práci stejnou finanční částku, přestože třeba odjedou na dovolenou nebo nepracují z důvodu nemoci. To vše odpovídá podmínkám definujícím běžné zaměstnání. Výklad Státního úřadu inspekce práce proto těžko obstojí.

V době, kdy vláda Mirka Topolánka uvažovala o legalizaci švarcsystému, Českomoravská konfederace odborových svazů upozorňovala, že by stát za každých deset tisíc zaměstnanců či zaměstnankyň, kteří by přešli na švarcsystém, ztratil na příjmech veřejných financí přes miliardu korun. „Osobně švarcsystém od počátku vnímám jako výraz bezskrupulózního vztahu českých zdivočelých pseudopodnikatelů k vlastnímu státu, ke společenské solidaritě, k zaměstnancům,“ prohlásil svého času ekonomický expert odborů Jaroslav Šulc.

Švarcsystém může být výhodný pro zaměstnavatele, za určitých okolností i pro některé zaměstnace, rozhodně je však nevýhodný pro stát. Je proto s podivem, že stát, který bojuje proti daňovým únikům ať už prostřednictvím elektronické evidence tržeb, nebo kontrolním hlášením DPH, je toleruje přímo v centru výkonu vlastní moci. Nevadí mu, že za poslanecké asistenty a asistentky neplatí povinné odvody. Že sám sebe okrádá o část příjmů. Nezáleží mu na budoucnosti lidí, kteří mu slouží v zásadní roli, a přestože vykonávají práci odpovídající řádnému pracovnímu poměru, mohou zapomenout na důstojný důchod. Nelze se pak divit, že státním institucím málokdo věří.

Náprava systému by přitom nebyla nijak technicky náročná, ačkoli by vedla k navýšení rozpočtu obou komor Parlamentu. Stát by zkrátka asistenty a asistentky řádně zaměstnal a začal platit odvody do solidárních systémů. Dělá to ostatně každý slušný zaměstnavatel.

Pokud stát nechce být vysmíván jakožto pokrytec, měl by se švarcsystémem v Parlamentu skoncovat. Těch pár milionů korun, které bude potřeba navíc, zamete ministr financí na dvoře.