Česká republika se dlouhodobě potýká s enormním odlivem kapitálu do zahraničí. Odhady mluví až o 300 miliardách korun ročně. To je podle dostupné analýzy Úřadu vlády přinejmenším dvakrát více, než by odpovídalo objektivním makroekonomickým podmínkám v EU. Mezi sektory, z nichž odtéká kapitálu největší množství, patří sektor finanční, zejména banky a pobočky zahraničních bank, které zde dominují a tvoří jej až z osmdesáti procent.

Z 23 bank jsou u nás dvě vlastněné státem (ČEB podporuje české exportéry a ČMZRB zase malé a střední podniky), čtyři mají soukromé české vlastníky a zbylých 17 bank kontrolují zahraniční vlastníci. K těmto bankám pak připočítejme ještě 22 poboček zahraničních bank pocházejících zejména ze zemí EU.

I díky této vlastnické struktuře bylo možné vytáhnout z finančního sektoru za posledních čtrnáct let z České republiky více než 460 miliard korun, což představovalo „větší polovinu“ celkových zisků sektoru. Jen malá část se vrátila zpět do ekonomiky formou reinvestic.

Česká republika má jeden z nejzdravějších finančních sektorů, který je dostatečně kapitálově vybaven. Nemáme problém s nestabilitou. S čím naopak problém máme, je velký odliv zisků. A na vině nejsou jen předražené služby.

Zodpovědně platíš úvěr, za odměnu přispěješ nezodpovědným

Musíme si připomenout, že výnosy z českého bankovního trhu byly v minulosti využívány na sanaci špatných úvěrů poskytnutých klientům v zahraničí. Zatímco se tedy český klient choval úvěrově zodpovědně a byl navíc ochoten za bankovní služby zaplatit jedny z nejdražších cen, které přetrvaly až dodnes, zahraniční nezodpovědnost se sanovala z jeho kapsy. Tento nešvar bohužel přetrval až do dnešní doby.

V minulosti, když se prováděla například mezinárodní srovnání bankovních poplatků, jsme vždy patřili mezi země s těmi nejvyššími. Dnes se bez bankovního účtu člověk jen těžko obejde a v České republice si za něj lidé pořádně připlácejí. Navíc doprovodné služby často svou kvalitou nemusí takovým cenám ani odpovídat.

Ve vyspělém západním světě dávno pochopili, že finanční sektor představuje zvláštní oblast tržní ekonomiky, která zaslouží speciální zacházení. Období krize navíc některé státy donutilo použít zdanění finančního sektoru jako stabilizační prvek.

Dnes má finanční zdanění patnáct zemí EU a tvoří nedílnou součást příjmů státních rozpočtů. A to včetně zemí jako Německo, Francie, Švédsko nebo Británie. Toto zdanění funguje také u všech našich sousedů. Česká republika se tak svou dlouholetou nečinností stala ostrůvkem, ne-li dokonce rájem pro banky.

Návrh nového systému bankovní daně

Do boje za zdravý a moderní daňový systém se nyní přihlásila také Česká strana sociálně demokratická. V úterý představila svou vizi bankovní daně. Návrh spočívá v zavedení čtyř sazeb progresivní daně vystupňované dle sumy bankovních aktiv. Výnos z této daně by státnímu rozpočtu měl přinést až 11 miliard korun navíc, které budou následně použity na výstavbu infrastruktury, do školství a na důchody.

Celá pravice se sešikovala spolu s „ekonomickými odborníky“ ze všech bankovních, finančních a investičních společností a začali se bránit, že prý se náklady přenesou na klienta. Banky by tím ale šly samy proti sobě, pokud by novou daň promítly do cen.

Ceny se totiž zvednou jen v případě, že bude český klient ochoten bance tyto peníze dát. Je to totiž také o naší ochotě nechat se bankami vydírat. Při tak širokém portfoliu bankovních institucí, které a českém trhu najdeme, bych to ale neočekával. Konkurence se o to postará. Vysoké bankovní poplatky už dnes „iritují“ mnoho klientů. Stačí jedno pošťouchnutí a odejdou k jiné bance, která si takové poplatky neúčtuje.

Návrh se navíc týká pouze jedné pětiny celkových zisků bank, což je v porovnání s polovinou celkového kapitálu, který odteče do zahraničí, směšné minimum. Nehrozí ani, že by se banky stáhly z českého trhu. Proč by to se svými dvojnásobnými zisky a stabilitou místní ekonomiky probůh dělaly?

A tím, že okolní země tuto daň již dávno mají zavedenou, není ani kam utéct. To jen my zůstáváme pro zahraniční bankovní domy tím ostrovem snadných zisků. Pravidla navržená Českou stranou sociálně demokratickou jsou i tak v porovnání s okolními zeměmi mírnější. Čili stále můžeme kalkulovat s „konkurenční výhodou“ oproti jiným zemím.

Strašení a obavy tedy v tomto případě opravdu nejsou na místě. Když už bychom se měli něčeho děsit, pak nekonečného žvatlání o potřebě dobrého prostředí pro finanční podnikání. Takové už tu totiž dávno je. Jen z toho neprofituje ani jeden Čech.