Pokud by něco takového prohlásil člověk, známý svou levicovou orientací, brali bychom to asi jako lehce úsměvnou provokaci. Pokud to však prohlásí Bill Gates, který je — nebo přinejmenším byl — ztělesněním bezohledného, expanzivního kapitalismu a zároveň nejbohatším člověkem na světě, pomyslíme si, zda… na této myšlence náhodou něco není.

Video s rozhovorem naleznete zde, hlavní myšlenky shrnu. Gates argumentuje, že na „trh práce“ budou v brzké době přicházet roboti, kteří kompletně, takřka okamžitě a simultánně, nahradí celé pracovní profese, respektive zlikvidují v těchto oblastech „lidskou“ zaměstnanost.

Roboti představují v Gatesově vnímání stejnou pracovní sílu jako člověk, pro zaměstnavatele ale jsou mnohem výhodnější již proto, že u člověka musí zaměstnavatel platit nejen za vykonanou práci, ale též „připlatit“ celou řadu daní, které mu tuto cenu práce podstatně zdvihnou. A již vzhledem k tomu, že se zmizením lidských pracovních míst zmizí i příslušný daňový výnos, dává smysl podobně zdanit roboty, kteří tato pracovní místa nahradí a obsadí.

Zdanění robotů by dle Gatese mohlo jejich nástup, který odhaduje jako drtivý a velmi rychlý od okamžiku, kdy budou technologie k dispozici, zpomalit. Opět, nabádání k jakýmsi „ludditským“ opatřením zní z úst předního světového podnikatele poněkud bizarně, ale Gates má argumenty. Robotizaci nijak nerozporuje a zdanění robotů dává k úvaze jen jako dočasné opatření, které změkčí a zmírní příliš tvrdý dopad této obří technologické změny.

Gates současně navrhuje, kam by získané daně měly jít: do oborů, kde je naopak lidská práce velmi potřebná, roboty nenahraditelná (i když nikdy neříkej nikdy...) a je jí nedostatek — například v oblasti péče o staré lidi či naopak o výuku a výchovu nejmladších. Gates se přitom nedomnívá — a člověku s jeho znalostmi i zkušenostmi není lehké oponovat — že daň z robota zpomalí pokrok či že ji výrobci robotů tvrdě odmítnou.

Lidstvo má problém

Bill Gates není první ani poslední významná osoba, která upozorňuje, že lidstvo má problém. Globalizace poháněná raketovými motory technologií způsobuje, že společnost se  rozděluje na vítěze a poražené; vítězů je málo a „berou vše“, v poli poražených zůstává drtivá většina lidí.

Efektivita dosahuje neskutečných hodnot: výroba téměř libovolného kusu oblečení stojí v nákladech jednotky korun, prodejní cena má o tři nuly víc. Cloudové technologie jsou přímo definicí ultimátní efektivity: spustíte je najednou, na jednom místě a okamžitě slouží komukoli na světě.

Zatímco výnosy z práce stagnují, výnosy z kapitálu neustále rostou — což znamená, že přiměřeně velké hromádky bohatství rostou vlastně samy a bez velkého úsilí, ale kdo hromádku nemá, usilovně pracuje, aby si alespoň udržel svůj životní standard. Prostý člověk platí daně jako mourovatý, zatímco velkofinančník ví, jak se jim vyhnout; další z legendárních velkopodnikatelů a superbohatých lidí Warren Buffett prohlásil: „moje sekretářka platí větší daně než já“.

Do toho všeho pak vstupují faktory stárnutí populace a důchodové pasti, do které nevyhnutelně sklouzáváme (dnes v ČR připadají na jedno narozené dítě dva čerství penzisté), jsme varováni před vyčerpávajícími se přírodními zdroji, jako je kvalitní půda a dostatek vody, k tomu ještě můžeme připočíst rostoucí politickou nestabilitu a společenské pnutí, které se v Americe projevilo zvolením prezidenta-šílence, v Evropě roste síla a troufalost politických dobrodruhů. Tak bychom mohli ještě chvíli pokračovat.

Gates i další se snaží na tato rostoucí pnutí nalézt řešení. Víme dobře i o dalších návrzích — jeden z často diskutovaných je otázka univerzálního základního příjmu, který v několika zemích prochází omezeným pilotním testováním. Jiní navrhují superprogresívní zdanění a přerozdělení hlavně obřích majetků, objevují se návrhy na sektorové daně (což je de facto něco velmi podobného dani z robota) či pásmové zdanění firem podle jejich velikosti.

Těmto návrhům je — při vší úctě k nim — společná jakási bezradnost: představují spíš poněkud až zoufalé hledání zjevně nedokonalých cest ze situace, která je dobře popsaná či slušně predikovatelná — jako je tomu u robotizace. Zoufalé proto, že i proponenti těchto návrhů dobře vědí, že nepřicházejí s žádným všespásným řešením, ale že navrhují spíše pokusy s částečným a navíc obtížně odhadnutelným účinkem.

Velký přínos těchto nápadů však vidím v tom, že se začíná konečně mluvit o tom, že „máme problém“, a ne malý, a že je potřeba se mu intenzivně věnovat. Že lidstvo nedospělo do stavu nirvány a konce dějin, ve kterém jej čeká jen všeobecná prosperita a spokojenost, ale že se nejspíše dostává do obtížnější fáze, která bude vyžadovat novátorské a nezvyklé reakce. A že si hrozbu stále rostoucí nerovnosti a „ekonomiky vítězů“ uvědomují a formulují lidé, kteří ji pomáhali stvořit a velmi z ní těžili.

Od Gatese a dalších superbohatých to není ani licoměrnost, ani pozdě probuzené špatné svědomí. Oni lépe než jiní vidí, že systém projevuje zásadní vady, a vidí, že systémové vady je nutné řešit též systémově, nikoli ad hoc velkodušností a věnováním veškerého majetku chudým — protože tuší, že v pokaženém systému by se tyto peníze stejně během krátké doby přestěhovaly opět na ty velké hromádky.

Nejcennější je v této věci diskuse: s vnímáním konkrétního problému a hledáním řešení, při němž zahodíme ideologické předsudky a nálepkování „socialistickými experimenty“ nebo něčím podobným. Je dost možné, že nápad se zdaněním robotů není všespásný. Navrhněte tedy prosím něco lepšího.