Nikoli z bohatého Severu na chudý Jih, jak se obecně soudívá, ale z Jihu na Sever teče v současnosti daleko více peněz než opačně. Dokazuje to komplexní studie vydaná společně washingtonským think-tankem Global Financial Integrity a Centrem aplikovaného výzkumu při Norwegian School of Economics v Bergenu na konci minulého roku.

Podle zjištění vědců putoval z chudých zemí do bohatých v některých letech dokonce až čtyřiadvacetinásobek prostředků, než šel z bohatých do chudých ve formě takzvané rozvojové pomoci. Dominantní část toku z Jihu na Sever přitom tvoří úrokové platby zadlužených států jejich věřitelům, zisky korporací podnikajících na Jihu, avšak s mateřskými centry právě v bohatých zemích, a — a to především — legální i nelegální odliv peněž do daňových rájů.

Konkrétně v roce 2012 — což je poslední rok, který studie s ohledem na zpoždění v publikaci statistických dat mapuje — odešlo z rozvinutých zemí sdružených v Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) jako rozvojová pomoci 125 miliard dolarů. Připočtou-li se další investice a příjmy, činila celková částka odteklá v daném roce na Jih 1,6 bilionu dolarů.

Opačným směrem však přišly na Sever 3,3 bilionu dolarů. Vzato v součtu, obohatily tak chudé státy ekonomiky států bohatých o dva biliony dolarů.

„Obvyklá představa bohatých zemí pomáhajícím těm chudým se rozvíjet zde bere za své. Ve skutečnosti směřuje podpora opačným směrem: chudé země pomáhají těm bohatým,“ shrnul v recenzi studie Jason Hickel, antropolog z London School of Economics, pro list The Guardian.

Autoři studie přitom upozorňují, že právě únik prostředků zůstává jednou z hlavních příčin ekonomické stagnace Jihu obecně, upadající životní úrovně i stálého růstu sociálních nerovností.

Zisky, dluhy, úniky

Pokud jde o váhu jednotlivých faktorů, v rámci úrokových plateb jsou podle autorů studie nejpodstatnější platby od vlád rozvojových zemí velkým bankám, jež sídlí většinou v New Yorku nebo v Londýně. Od roku 1980 bylo z Jihu na Sever odesláno touto cestou 4,2 bilionu dolarů.

V rámci odtékajících zisků korporací jsou podle autorů nejvýznamnějším zdrojem investice do velkých těžařských projektů jako je těžba ropy v Nigérii nebo zlata v Jihoafrické republice. Vůbec největší podíl na celkovém toku má ovšem už zmíněné ulévání peněz do daňových rájů.

Prakticky dochází k únikům nejčastěji prostřednictvím falšování faktur při přeshraničním obchodování: firmy na fakturách uvádějí nepravdivé ceny, aby se vyhnuly zdanění či vypraly špinavé peníze a mohly přesunout zisk do poboček v daňových rájích.

Jen v roce 2012 ztratily takto dle odhadů citovaných ve studii rozvojové země přes 700 miliard dolarů — víc než pětinásobek obdržené rozvojové pomoci.

Další užívanou praktikou je pak falšování vývozních a dovozních cen na společných fakturách (tzv. same-invoice faking), neboli nelegální přesouvání zisků mezi jednotlivými pobočkami korporací. Pobočkám v zemích, z nichž bohatství pochází, to umožňuje vyhnout se zdanění a přesunout peníze například do pobočky na Britských panenských ostrovech, kde zůstávají daně zanedbatelné a původ prostředků nelze často zpětně vystopovat.

Jak s tím skončit?