Bohatí zaměstnanci neznamenají chudé zaměstnavatele
Jiří ŠtegMakroekonom Jiří Šteg komentuje vystoupení viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy v Otázkách Václava Moravce. Viní ho z demagogie, která má zastřít nepoměr mezi zisky velkých zaměstnavatelů a mzdami jejich zaměstnanců. Fakta hovoří jasně.
Svaz průmyslu a dopravy zastupuje zájmy podnikatelů a je součástí Rady hospodářské a sociální dohody ČR — takzvané tripartity. V tripartitě, jakkoli nemá velkou formální moc, se řeší základní otázky budoucího vývoje naší země. Je proto legitimní, aby v ní měli zastoupení podnikatelé. O to větším překvapením jsou vyprázdněné postoje Svazu průmyslu a dopravy, které v poslední době předvádí především první viceprezident Jan Rafaj a viceprezident Radek Špicar, vyvolávají pochybnosti nad legitimitou celého svazu.
Jejich vystoupení bývají formálně korektní a uhlazená a svědčí o jejich marketingové vytříbenosti. Při bližším pohledu jsou však stále častěji snůškou polopravd a manipulací, občas okořeněných vytrženými statistickými údaji. Úpornost, se kterou bojují za zájmy podnikatelské sféry, by byla chvályhodná, kdyby ji neshazovala propagandistická argumentace, a kdyby ji doprovázela alespoň elementární úcta k faktům.
V posledních Otázkách Václava Moravce předvedl Radek Špicar v diskusi s předsedou ČMKOS Josefem Středulou další z variací prázdné adorace podnikatelských zájmů, jimž je třeba podle něj podřídit třeba i nízké mzdy — jen tak prý dosáhneme všeobecného blaha. To vše musíme poslouchat v době, kdy se otázka odstraňování nerovností v rozdělování bohatství stala hlavním tématem i pro takové instituce jako je Mezinárodní měnový fond. Tomu všemu bychom měli věřit v době, kdy se právě nerovnosti staly živnou půdou pro úspěch politiků typu Donalda Trumpa.
Špicar přidal i obvyklá zaříkávadla, například o lákání zahraničních investorů, přizpůsobení daňové soustavy potřebám podnikatelského stavu nebo nutnosti snižování nákladů práce exkurzí do škodlivých ekonomických, sociálních a politických následků komunismu. Ty podle něj stále výrazně negativně ovlivňují naši ekonomiku i společnost.
Že jsou tyhle věčné nářky nesmyslné, bychom si mohli ověřit třeba hned u sousedního Německa. Stačí srovnat cestu, kterou Německo urazilo od roku 1945 do roku 1972, tedy za stejných sedmadvacet let, které uplynuly od roku 1989 u nás…
Téma OVM ovšem znělo „chudí zaměstnanci a bohatí zaměstnavatelé“, bylo tedy zaměřeno na otázku mzdové úrovně v České republice a rozdělování přidané hodnoty mezi tyto dvě skupiny. Neuškodí podívat se na fakta o skutečných poměrech mezi zaměstnavateli (vlastníky) a zaměstnanci.
Základem pro srovnání jsou výroční zprávy za rok 2014, ve kterých lze nalézt (či s vysokou mírou přesnosti zrekonstruovat) data pro potřebná srovnání. Srovnávány jsou tři největší společnosti výrobní sféry a tři největší finanční instituce: ČEZ, Škoda a Agrofert respektive ČSOB, Komerční banka a Česká spořitelna. V následující tabulce je pořadí těchto firem podle čistého zisku, tedy objemu prostředků, které zůstávají zaměstnavateli po zaplacení všech nákladů a daní:
Čistý zisk je ale jen jedním z mnoha ukazatelů — pro účely tohoto komentáře lze opomenout hodnocení hlubších souvislostí existence podniků takovéto velikosti a řadu jiných okolností, které mají vliv na úroveň čistého zisku, mezi jinými i typ podnikání. Ziskovost jednotlivých odvětví hospodářství se totiž liší a to se odráží i v objemu čistého zisku na zaměstnance. Žebříček se tak najednou výrazně mění:
Ani tento pohled nám ještě nedá přesnější představu o rozdělení výsledků práce podniku a podílu zaměstnanců a zaměstnavatelů na konečném efektu podnikání. Bližší pohled do útrob výročních zpráv nám dá srovnání takzvaných osobních nákladů a čistého zisku. Osobní náklady zahrnují veškeré náklady, které podnik nese v souvislosti se zaměstnancem, tedy včetně té části sociálního a zdravotního pojištění, které takzvaně „nese“ zaměstnavatel a kterou by „svazáci neoliberalismu“ rádi buď snížili, nebo přenesli na bedra zaměstnanců:
Ani tento údaj však neumožňuje přesný pohled na konečné rozdělení výsledků podnikání. Má pouze ilustrativní hodnotu, mimo jiné i proto, že srovnává veličiny poněkud nesourodé. Konečný, věrohodný obrázek umožňuje až porovnání veličin metodicky maximálně blízkých: čistého zisku na hlavu a čisté mzdy na hlavu. Srovnání našeho vzorku pak vypadá následovně:
Jinými slovy na jednu korunu čistého příjmu zaměstnance připadá u ČSOB 3,73 koruny čistého zisku pro zaměstnavatele atd. Zde je nutné opakovat, že se jedná o hodnoty čistého zisku respektive příjmu po zdanění, tedy toho, co zůstane k dispozici příjemci. Řečeno jinak je čistý důchod zaměstnavatele přepočtený na hlavu v ČSOB 3,73krát vyšší než čistý důchod zaměstnance.
U zaměstnavatele to navíc znamená, že má již pokryty veškeré výdaje spojené s existencí (podnikáním), tedy po úhradě všech nákladů a výdajů včetně investic. Zaměstnanec musí naproti tomu z tohoto disponibilního zisku pokrýt ještě náklady na bydlení, investice, vzdělání, stravu a ošacení a další. V korunách to vypadá následovně:
Lze poměr těchto dvou „čistých zisků“ považovat za spravedlivý? Je na místě apriorně odmítat jakékoliv úvahy o zvýšení mezd a nekorektní argumentací dehonestovat diskusi o fenoménu nerovnosti? Pokud platí, že 1+1=2, pak je tato nerovnost i z uvedených čísel nabíledni.
Stále však existuje řada lidí, kteří jsou přesvědčeni, že Země je placka. A nebylo by divu, kdyby mezi ně patřili i pánové Rafaj a Špicar.
K velké nelibosti kavárny a všech nepřátel Babiše se zřejmě ukáže, že ve srovnání s bankami, firmami na prodej energií, mobilními operátory, automobilkami a mnoha jinými firmami obvykle se zahraničním vlastníkem, z toho právě Babiš nevychází nejhůř – je to tak? Může to ještě někdo ověřit?
Na jedné straně jsou velké firmy, kterým vyhovuje jejich oligopolní postavení, a nechtějí jej ztratit, a na druhé drobní podnikatelé a živnostníci, kteří naopak "trpí" podobným problémem jako zaměstnanci - je jich zkrátka příliš mnoho na to, aby je ekonomika dokázala uživit tak, jak by si možná představovali.
Obě strany spektra tak ve skutečnosti odmítají volný trh a hospodářskou soutěž, ale každá z jiných pohnutek. Velké firmy proto, že se snaží udržet si svojí mocenskou pozici, a malé firmy naopak proto, že za situace skutečně volného zisku jsou jejich zisky dost malé (což je podobný důvod tomu, z kterého tu soutěž odmítají zaměstnanci - protože způsobuje nízké mzdy a nezaměstnanost).
Takže, to co píše pan Šteg, že firmy budou mít prospěch z vyšších mezd zaměstnanců, myslím platí zcela bezpodmínečně pro ty malé firmy, které nejsou příliš úspěšné v "soutěži" a mají tedy potenciálně kam růst co do zisků. Naopak pro velké firmy to dost možná neplatí, protože v takovém případě by také mohly přijít o své mocenské postavení.
Je paradox, že se voličům podnikatelská "třída" takto prezentuje, přestože dost možná zájmy menších podnikatelů jsou více ve shodě se zájmy zaměstnanců než se zájmy velkých firem.
Minulý rok vzrostly Babišovi zisky o 40 %, a o kolik že vzrostly platy v Arofertu? 0 %?
Navíc je nutné dodat, že Agrofert má ze všech uvedených podniků nejnižší průměrnou mzdu - Podle údajů uváděných k roku 2014 dokonce nižší, než byl národní průměr.
Takže vzhůru, řiďme stát jako Babišovo robinhoodovskou firmu firmu - Bohatým dávat, chudým brát. Se Zemanem budou dobrá dvojka.
Podle jiných se nyní zpomaluje růst produktivity práce z důvodu opačného. Mzdy nerostou, nemusí se inovovat,