Jakékoli úvahy o Západu a západních hodnotách dnes nutně narážejí na zásadní potíž, a tou je konflikt na Ukrajině a obavy z Ruska, které část české společnosti sdílí, někteří jiní se pak podobně silně obávají projevů těchto obav a protiruského zaměření. V této atmosféře je prakticky nemožné vést debatu o Západu a západních hodnotách; Západ se stává buď bojovým heslem a zástavou, nebo obrazem nepřítele. Oběma stranám je společné vyprázdnění obsahu, o který jim nakonec ani tolik nejde.

Velmi podobně je tomu v případě těch, pro které hlavním nebezpečím dnes není Rusko a Putin, ale islám a (někdy skrytě, ale ve skutečnosti především) muslimové. I pro odpůrce islámu je většinou Západ především vyjádřením pro jejich odpor k nepřátelské ideologii a jejím nositelům, spíše než živým celkem s bohatou vlastní tradicí, pozitivní stejně jako negativní.

Pro některé je tak dnes kritické uvažování o Západu a západních hodnotách nepřijatelné, protože je vnímáno jako zrada vlastního tábora, skryté nadbíhání prokremelské (proislámské) propagandě či prostě pomýlenost, která nevidí skutečné ohrožení a místo toho se věnuje sebemrskačství. Pro jiné je zase přihlášení se k Západu pro změnu projevem zrady, nadbíháním neoliberální a neoimperialistické politice bloku v čele se Spojenými státy. Opět, obě krajnosti neposkytují příliš prostoru pro úvahu.

Přitom je velmi důležité debatu o hodnotách, které zastáváme, a o jejich kořenech vést. Kritický pohled na vlastní minulost, stejně jako na minulost i aktuální počínání našich spojenců nejsou projevem slabosti, nejsou ani zaslepenou střelbou do vlastních řad. Právě naopak jsou jednou z nejdůležitějších hodnot, jež sdílíme, ať už jim chceme říkat „západní“ či jakkoli jinak.

Možná lepší a užitečnější než mluvit o Západu a západních hodnotách a tím se nechat chtě nechtě zavléct do myšlení přítel/nepřítel vlastního dnešní situaci studené války s Ruskem (a pořádně horké války na Ukrajině) je podívat se na věc z jiné perspektivy. Lépe řečeno z jiné světové strany: namísto Západu nám lépe poslouží Sever.

Srovnávání počtů mrtvých v jednotlivých genocidách a dalších lidmi zaviněných katastrofách způsobených různými režimy a státy je podivné řemeslo. Kdybychom ale sečetli oběti kolonialismu a otrokářství na všech kontinentech mimo Evropu, jejich počet by velmi pravděpodobně značně překonal spojený účet Hitlerovy a Stalinovy hrůzovlády.

Už proto, že v tomto sčítání obětí by se ve společném táboře Severu sešly jak západoevropské koloniální velmoci a Spojené státy, tak i Rusko. Ruské dobývání Sibiře a o něco pozdější dobývání severoamerického kontinentu evropskými příchozími se podobají jak z hlediska používaných metod, tak i následků, především totální marginalizace naprosté většiny původních obyvatel na území, jež bylo jejich domovem.

Typickými severními hodnotami směrodatnými pro danou společnost jsou z tohoto pohledu na prvním místě touha po zisku a hromadění majetku, třeba i za cenu zacházení s lidmi jako s věcmi a s přírodou jako s pouhým zdrojem bohatství. Dále pak přesvědčení o vlastní nadřazenosti a s tím spojená potřeba ovládnout mocensky vše, co se kde naskýtá, nejlépe celý svět.

Tyto severní hodnoty se velmi dobře snášely s vysokou kulturní úrovní, vysokou mírou gramotnosti, obdivuhodným ekonomickým rozvojem. Dá se říci, že čím byla která z velmocí „severnější“, tím byla v prosazování těchto hodnot důslednější a globálně úspěšnější. Kolébka průmyslové revoluce a vlast těch pravých bílých gentlemanů Velká Británie zde zaujímá čestné místo.

Severní hodnoty zabíjely

Severní hodnoty si neprotiřečily ani s liberálními myšlenkami a dařilo se jim i v těch zemích, které jako první nahradily absolutistickou vládu vládou parlamentní. Kromě již zmíněné kolébky pokroku můžeme jmenovat třeba Belgii, jednu z prvních konstitučních monarchií Evropy. Její král Leopold II. se zapsal do dějin jako strůjce jedné z nejhorších genocid, které Sever spáchal na Jihu, když po něm v africkém Kongu zůstalo mnoho, zřejmě okolo deseti, milionů mrtvých.

Holokaust Židů za druhé světové války je stejně severním zločinem jako genocidy koloniální éry, stalinské gulagy stejně jako masové mučení Alžířanů francouzskou armádou za války o nezávislost, sovětský vpád do Afghánistánu měl stejně ničivé důsledky jako americká a britská invaze do Iráku. Přesvědčení o vlastní nadřazenosti rasové, kulturní či ideové je v různých podobách společné všem těmto a mnoha jiným zločinům.

Po rozpadu koloniálních říší se prosazování severních hodnot proměnilo, namísto přímé politické nadvlády nastoupilo působení nadnárodních koncernů, které se, tak jako britsko-nizozemský ropný gigant Royal Dutch Shell v Nigérii, neváhaly spojovat se zkorumpovanými a diktátorskými režimy v bývalých koloniích a kromě škod na přírodním prostředí za nimi zůstalo i mnoho zmařených životů. Opět, v působení nadnárodních korporací a těch státně kapitalistických známých dnes z Ruska či Číny nakonec není příliš velký rozdíl.

Podíváme-li se na území samotného Severu, uvidíme jiný druh dodnes působících následků severních hodnot. To, co se označuje jako přistěhovalecký problém v zemích západní Evropy, je totiž jakýmsi dědictvím hodnot, jimiž tyto země žily a žijí.

První významná vlna přistěhovalců přišla v době konce koloniálního panství spolu s někdejší koloniální elitou, další a ještě mohutnější pak v důsledku konjunktury, kdy ruce přistěhovalců pomáhaly roztáčet kola ekonomického boomu a udržovat Evropu ekonomicky úspěšnou a bohatou.

V tom je nejspíš poučení, které si lze z neveselého pohledu na „severní hodnoty“ a jejich osud odnést. Těžko se dalo očekávat, že poté, co evropské země Severu tak zásadně a arogantně ovlivnily historii a podobu neevropských zemí Jihu (či Východu), vyjdou z tohoto pochybného dobrodružství nezměněny. S následky své vlastní touhy po moci a bohatství se už budou potýkat stále, svůj Jih budou mít stále s sebou.

Hledání skutečných hodnot, kterými není ani touha po nadvládě a pocit vlastní nadřazenosti, ani usilování o zisk za každou cenu a bez ohledu na cokoli, vlastně teprve začíná. Nakolik může být kritický pohled na vlastní minulost a hodnoty, které ji určovaly, pomocí pro dnešní různé krizové situace, od extremismu islamistického i xenofobního přes problémy sociální a ekologické až po konflikt na Ukrajině, se teprve ukáže.

V něčem by mohla být pomocí schopnost vhledu do situace druhého, uznání jeho perspektivy a otevřenost pro různost názorů, pokud se tyto neprojevují násilně a neohrožují druhé. Tedy to, co se z hlediska zastánců různých tvrdých linií jeví jako slabost, ale co je naopak spíše silou umožňující z dlouhodobého pohledu překonávat konflikty a především jejich různorodé zhoubné následky.