Je to jako ráj na zemi — tedy, pokud nejste milovníci zimních sportů. Bílé pláže, palmy, bujná vegetace a fauna, jakou naleznete jen tady. Oko cyklónů sem nedosáhne, tsunami se tříští o hluboké oceánské příkopy, a tak můžete jen ležet na pláži, surfovat a čas od času utrhnout některý z mnoha plodů, které tu příroda nabízí.

Tedy mohli byste. V tuto chvíli by vám ovšem nejspíš hrozilo zajetí expedičními silami Spojených států amerických. Jako se to stalo Jonovi a Peterovi, když chtěli upozornit na pokračující nezákonnou okupaci ostrova.

Řeč je o atolu Diego Garcia, který díky machinacím při přehazování Martiniku mezi Brity a Francouzi zůstal v britských rukou. Podle všech mezinárodních dohod je britské obsazení ostrovů nezákonné a jedná se tedy o okupaci. Dnes je v dlouhodobém pronájmu USA. Na ostrově je strategická (rozuměj nukleární) vojenská základna, ostrov je jednou z třiadvaceti záložních přistávacích ploch pro raketoplány, podpůrným bodem systému GPS a vojenské letiště slouží i jako nouzová plocha pro mezikontinentální lety nad Indickým oceánem. Kotví zde také čtrnáct válečných lodí.

Ostrov byl zmíněn i ve zprávě Rady Evropy, která ho označila za jedno z míst, kde docházelo k tajnému věznění a mučení politických vězňů USA.

Ostrůvek se dostal do zpráv i na začátku března 2010, kdy mauricijský premiér Navinchandra Ramgoolam tvrdě kritizoval plán britské vlády udělat z tohoto koloniálního území přírodní rezervaci, jednu z největších na světě. Proti se postavila i řada nevládních organizací.

Problém netkví v tom, že by politici a občané na Mauriciu, Martiniku či Seychelách nechtěli, aby v Indickém oceánu existovala přírodní rezervace. Vadí jim však, že britské koloniální síly z atolu a přilehlých ostrovů násilně vystěhovaly na dva tisíce místních obyvatel a dodnes jim brání v návratu. Vyhlášení přírodní rezervace v současné podobě by toto bezpráví jen dále potvrzovalo.

Ostrované — Illos, zvaní také Chagosané — podle soustroví Chagos, byli vystěhováni britskou armádou na výslovnou žádost vlády USA. Když si totiž Američané chtěli v sedmdesátých letech minulého století ostrovy od Britů pronajmout, bylo podmínkou Bílého domu a součástí tajných dohod, že tam nebudou žádní civilisté. A přesto, že tyto dvě mocnosti, exportéři demokracie a lidských práv na kila, podepsaly několik deklarací proti násilnému vystěhovávání, Chagosany deportovaly do okolních ostrovních států bez mrknutí oka.

I když ostrované vyhráli soudní pře u britských soudů o adekvátní odškodnění a návrat domů, Sněmovna lordů všechny tyto nároky zamítla. Stovky rodin z Chagoského souostroví tak zůstávají bezdomovci a migranty, kterým bylo vlastně odebráno britské občanství, a tak se stali občany Mauricia či Seychel.

Poslední nápad Koruny, udělat z Chagoského souostroví mořský park, je proto pro mnoho lidskoprávních aktivistů jen výsměchem původním obyvatelům a arogancí moci. Z ostrova by sice měla zmizet vojenská základna, ale další facility zůstanou zachovány. Ale ostrované se vrátit moci nebudou.

Budovat přírodní rezervace je záslužné, zvláště v tak vzácném území, jakým Chagoské ostrovy jistě jsou. Potomci otroků, které na atol zavlekli francouzští kolonisté v sedmnáctém století, se ovšem mohou oprávněně ptát, proč vlastně ti Evropané neřeší problémy toho, co mají kousek od domova — jako je devastace Středozemního či Baltského moře, a místo toho zachraňují přírodní krásy tisíce kilometrů vzdálené, v místech, odkud vyhnali původní obyvatele.