Setkání Evropanů s Čínou bylo od začátku setkáním dvou rozdílných světů. Na rozdílech si ale člověk právě o to lépe uvědomí, jakým je on sám. Mentalita západního světa také dobře vynikne díky konfrontaci s tradiční společností typu Číny.

Čína dlouhou dobu odolávala zájmům evropských námořních velmocí. Evropané neměli sílu na to dobýt tak velkou zemi a i navázání obchodu představovalo větší problém, než se může zdát. Na rozšíření obchodu Evropané napřeli svou diplomacii i války. Obzvláště nechutnou ukázkou byly tzv. opiové války. Britové tehdy dováželi ze své kolonie v Indii do Číny opium.

Drogová závislost samozřejmě ničila postižené osoby a prodej opia vyčerpával čínské stříbrné zásoby. Císař tedy vydal pokyn k zákazu dovozu opia. Britové zvedli zbraně a obnovení dovozu drogy si vynutili. S nadsázkou se dá říci, že kdyby Britové svůj pobyt v Indii místo pěstování máku věnovali studiu zákonům karmy, nemusela by být Británie a západní svět zaplaven heroinem z té bývalé části Indie, odkud se vozilo opium do Číny a která se dnes nazývá Afghánistán.

Ale co bránilo Číně otevírat se obchodu samotnému a cizím kulturám vůbec? Byla v tom jistá sebestřednost, jak se odráží v názvu „Říše středu“. Čína schovaná za Velkou zdí patřila do ranku civilizací s tradicí sahající až do starověku. Tyto civilizace měly vlastní dynastie, vlastní bohatství, stabilizovanou společnost a přesvědčení o vlastní výjimečné pozici.

Výjimečné postavení říše mělo pocházet z přízně nebes. Tuto stabilitu mohlo ohrozit otevření se světu a jiným, neznámým myšlenkám a praxi. Tyto tradiční říše ale přes své výchozí postavení podléhaly novým kulturám, které je předehnaly. Nové kultury doháněly náskok dík dvěma faktorům - vnějškově učením se od okolního světa, vnitřně jinou strukturou vlastní společnosti.

Arabský učenec al-Birúní vystihl rozdíl mezi prastarou indickou říší a mladou, expanzivní říši arabskou: „Hinduisté věří, že žádný národ není tak dobrý jako ten jejich, žádní králové, žádná víra a žádná věda tak jako ta jejich. ... Jejich nadutost je tak velká, že když jim povíte o nějakém vědním oboru nebo učenci v Chúrasánu nebo v Persii, budou vás považovat za ignoranta, či spíše za lháře. Kdyby cestovali a stýkali se s jinými národy, brzy by změnili svůj názor.“ (Strnad, Jaroslav a kol.: Dějiny Indie)

Arabský náhled na věc podal učenec al-Kindí: „Neměli bychom se stydět uznat pravdu, ať k nám přichází z kterého chce pramene, třeba od dřívějších generací a cizích národů. Ten, kdo ji hledá, cení si ji nadevše.“ (Hourani, Albert: Dějiny arabského světa) I Číňané by možná změnili názor na izolaci, kdyby věděli, kam se světový vývoj pohne.

Podstatnější rozdíl ale představovala vnitřní struktura čínské říše. V neměnném společenském řádu měl každý dán svoje postavení, práva i povinnosti. Člověku se tak na jednu stranu uzavírala možnost společenského vzestupu, na druhou stranu měl zajištěnu základní obživu v rámci své pozice.