Tomio Okamura se svým veřejným působením a politickou funkcí stává mluvčím a zároveň legitimizujícím faktorem sílících pudových agresí namířených nejčastěji proti Romům nebo muslimům. Zkusme tedy vymezit Okamurovy nástroje a ideologické faktory, které jim propůjčují intenzitu.

Tanečník

„Do pořadu Václava Moravce jsme byli pozváni jenom jednou za celý rok“.

Pokusme se nejprve pojmenovat formu Okamurovy prezentace vlastní osoby — formu tanečníka. Jedná se o pojem, který ve své knize Slowness popisuje Milan Kundera. Okamura je typický představitel tohoto typu politika. Jde o člověka, pro něhož není politické hřiště cestou k moci nebo nástroj, kterým může nastolit svou přesnou představu společenského uspořádání.

Pro něj je politická scéna skutečně scénou — rozsáhlým jevištěm, kde může dosáhnout slávy. Opájí se září reflektorů a upřenými pohledy diváků. Zcela odmítá zákulisní praktiky a tajné dohody — s nadšením je označuje jako nečestné a vše přináší před kontrolu voličů. Své názory a úmysly radostně „zpívá a tančí“ na veřejnosti.

Své dobré skutky nikdy nezapomene zachytit na fotce nebo videu a vystavit je na obdiv. Zároveň neopomíná vyzvat ostatní politiky, aby činili stejně dobročinné akce a pokud tak nejednají, s vervou je ponouká k vysvětlení tak opovážlivé lhostejnosti. Takové strategii Kundera říká morální judo.

Proto obsah Okamurova facebookového profilu tvoří téměř výhradně fotografie, na nichž pomáhá opuštěným dětem, jedná o snížení nezaměstnanosti, bojuje proti různým zákonům, řeční ve Sněmovně. Mnohdy je k nim připsána připomínka, že ostatní politici v této oblasti nic nedělají nebo se dokonce snaží Okamurově tanci pro prostý lid zabránit.

Druhá skupina fotografií sestává z osobních a rodinných momentek, kde Tomio chválí svého syna za jeho kuchařské výkony, navštěvuje kulturní akce se svou přítelkyní (koncert Justina Timberlaka) nebo večeří. Tanečník totiž celý svůj život chápe jako umění. Je velmi těžké jej kritizovat, protože svými exhibicemi dosahuje u svých fanoušků zdání slušnosti. Jeho oponent je tedy oponentem slušnosti. Navíc jde o vznešenou slušnost — tanečník nekáže morálku, on ji tančí.

Metarasista

„Nikdy jsem nedělil lidi na bíle, černé či žluté. Naopak já sám mám s rasismem celoživotně negativní zkušenosti. Já dělím lidi jinak — na slušné a na neslušné. A trvám na tom, že chci podporovat především ty slušné.“

Okamura nedávno obhajoval volební plakát své strany, na němž bílé ovce stojí na české státní vlajce a vykopávají za hranice vlajky osamocenou černou ovci. Plakát prý není rasistický. Okamura prohlašuje, že nikdy nerozděluje lidi podle barvy kůže. Dělí je pouze na slušné a neslušné.

Jak postihnout skryté záměry za manifestovanou slušností? Potřebujeme pojmenovat rétorické nástroje a jejich ideologické pozadí. Mají totiž tak silný efekt, že Okamurovi fanoušci nedokážou rozeznat ani tak jasný kolaps logiky, jako když se hnutí Úsvit prezentuje plakátem, kde bojuje bílá ovce s černou, a Okamura zároveň deklamuje svůj odpor k rasismu.

Francouzský filosof Étienne Balibar se zaměřil na nové podoby rasismu v současné Evropě a navrhl pro jejich definování pojem metarasismus. Jedná se o typ rétoriky a přemýšlení, v němž se jedinec nejprve razantně distancuje od rasistického smýšlení, načež přednese výrok, jehož vlastní obsah je plně rasistický nebo xenofóbní, aniž by ovšem dotyčný odkazoval k termínům jako rasa nebo geny.

Je to způsob, jak pod záštitou tolerantního postoje pašovat do veřejné diskuze staré formy biologicky motivované nenávisti. Zastánci takového přístupu tvrdí, že překonali rasistické a antirasistické postoje a jakousi dialektikou dospěli do bodu, v němž odmítají obojí. „Střízlivýma“ očima se dívají na střet kultur — nechtějí odsuzovat cizí rasu a zároveň odmítají „naivní“ pohled na nebezpečné rysy odlišných kultur.

Ve skutečnosti tak snadno můžou provozovat „rasismus bez rasy“. Pro vymezení se vůči druhému se totiž používá jeho kultura, nikoli rasa. Oblíbený citát nepřátel islámu pochází od ateistické aktivistky a političky A. H. Aliové: „Všichni lidé jsou si rovni, ale kultury si rovny nejsou“.

Máme tak co do činění s ideologií, která stará schémata a rasové hierarchie nahrazuje hierarchií kultur. Méněcennost druhého není zdůvodněna přírodní předurčeností, ale indispozicemi jeho „barbarské“ kultury, v níž je zakořeněn.