Tomio Okamura se svým veřejným působením a politickou funkcí stává mluvčím a zároveň legitimizujícím faktorem sílících pudových agresí namířených nejčastěji proti Romům nebo muslimům. Zkusme tedy vymezit Okamurovy nástroje a ideologické faktory, které jim propůjčují intenzitu.

Tanečník

„Do pořadu Václava Moravce jsme byli pozváni jenom jednou za celý rok“.

Pokusme se nejprve pojmenovat formu Okamurovy prezentace vlastní osoby — formu tanečníka. Jedná se o pojem, který ve své knize Slowness popisuje Milan Kundera. Okamura je typický představitel tohoto typu politika. Jde o člověka, pro něhož není politické hřiště cestou k moci nebo nástroj, kterým může nastolit svou přesnou představu společenského uspořádání.

Pro něj je politická scéna skutečně scénou — rozsáhlým jevištěm, kde může dosáhnout slávy. Opájí se září reflektorů a upřenými pohledy diváků. Zcela odmítá zákulisní praktiky a tajné dohody — s nadšením je označuje jako nečestné a vše přináší před kontrolu voličů. Své názory a úmysly radostně „zpívá a tančí“ na veřejnosti.

Své dobré skutky nikdy nezapomene zachytit na fotce nebo videu a vystavit je na obdiv. Zároveň neopomíná vyzvat ostatní politiky, aby činili stejně dobročinné akce a pokud tak nejednají, s vervou je ponouká k vysvětlení tak opovážlivé lhostejnosti. Takové strategii Kundera říká morální judo.

Proto obsah Okamurova facebookového profilu tvoří téměř výhradně fotografie, na nichž pomáhá opuštěným dětem, jedná o snížení nezaměstnanosti, bojuje proti různým zákonům, řeční ve Sněmovně. Mnohdy je k nim připsána připomínka, že ostatní politici v této oblasti nic nedělají nebo se dokonce snaží Okamurově tanci pro prostý lid zabránit.

Druhá skupina fotografií sestává z osobních a rodinných momentek, kde Tomio chválí svého syna za jeho kuchařské výkony, navštěvuje kulturní akce se svou přítelkyní (koncert Justina Timberlaka) nebo večeří. Tanečník totiž celý svůj život chápe jako umění. Je velmi těžké jej kritizovat, protože svými exhibicemi dosahuje u svých fanoušků zdání slušnosti. Jeho oponent je tedy oponentem slušnosti. Navíc jde o vznešenou slušnost — tanečník nekáže morálku, on ji tančí.

Metarasista

„Nikdy jsem nedělil lidi na bíle, černé či žluté. Naopak já sám mám s rasismem celoživotně negativní zkušenosti. Já dělím lidi jinak — na slušné a na neslušné. A trvám na tom, že chci podporovat především ty slušné.“

Okamura nedávno obhajoval volební plakát své strany, na němž bílé ovce stojí na české státní vlajce a vykopávají za hranice vlajky osamocenou černou ovci. Plakát prý není rasistický. Okamura prohlašuje, že nikdy nerozděluje lidi podle barvy kůže. Dělí je pouze na slušné a neslušné.

Jak postihnout skryté záměry za manifestovanou slušností? Potřebujeme pojmenovat rétorické nástroje a jejich ideologické pozadí. Mají totiž tak silný efekt, že Okamurovi fanoušci nedokážou rozeznat ani tak jasný kolaps logiky, jako když se hnutí Úsvit prezentuje plakátem, kde bojuje bílá ovce s černou, a Okamura zároveň deklamuje svůj odpor k rasismu.

Francouzský filosof Étienne Balibar se zaměřil na nové podoby rasismu v současné Evropě a navrhl pro jejich definování pojem metarasismus. Jedná se o typ rétoriky a přemýšlení, v němž se jedinec nejprve razantně distancuje od rasistického smýšlení, načež přednese výrok, jehož vlastní obsah je plně rasistický nebo xenofóbní, aniž by ovšem dotyčný odkazoval k termínům jako rasa nebo geny.

Je to způsob, jak pod záštitou tolerantního postoje pašovat do veřejné diskuze staré formy biologicky motivované nenávisti. Zastánci takového přístupu tvrdí, že překonali rasistické a antirasistické postoje a jakousi dialektikou dospěli do bodu, v němž odmítají obojí. „Střízlivýma“ očima se dívají na střet kultur — nechtějí odsuzovat cizí rasu a zároveň odmítají „naivní“ pohled na nebezpečné rysy odlišných kultur.

Ve skutečnosti tak snadno můžou provozovat „rasismus bez rasy“. Pro vymezení se vůči druhému se totiž používá jeho kultura, nikoli rasa. Oblíbený citát nepřátel islámu pochází od ateistické aktivistky a političky A. H. Aliové: „Všichni lidé jsou si rovni, ale kultury si rovny nejsou“.

Máme tak co do činění s ideologií, která stará schémata a rasové hierarchie nahrazuje hierarchií kultur. Méněcennost druhého není zdůvodněna přírodní předurčeností, ale indispozicemi jeho „barbarské“ kultury, v níž je zakořeněn.

Úspěch takového diskurzu spočívá v jeho schopnosti vysvětlovat a omlouvat agresivní a pudové tendence jedinců skrze poukaz na „pochopitelnou“ obavu z cizích hodnot a zvyklostí. Metarasismus svým obviněním odlišné kultury z barbarství zbavuje dojmu iracionality nenávistná psychická rozpoložení.

Jinak řečeno: těkavý hněv a strach jsou upevněny do konstrukce „promyšlené“ starosti o civilizaci. Děs z jiného dostává záštitu „zdravého rozumu“. Zlost je pohledem této optiky potřebnou vlastností a jedinec, který zlost pociťuje, se stává obráncem těch „správných“ hodnot a tradic.

Takové přemýšlení „produkuje doktrínu, která je schopna poskytovat okamžité interpretační klíče nejen pro zkušenosti, které jedinci zažívají, ale především pro význam jedince ve společnosti“, popisuje tyto strategie Balibar.

Okamura tak může snadno prezentovat sám sebe jako člověka, u něhož je rasismus prakticky nemožný — je přece Japonec a navíc je v jeho zájmu pouze „zachování českého a moravského charakteru naší země… země, kterou po staletí budovali moji a vaši předci“.

Tržní konvertita

„Chceme Evropu jako volný trh zboží, služeb a práce. Nechceme zde nepřizpůsobivé imigranty nebo příchod náboženských fanatiků“.

Tyto tendence musíme chápat na pozadí přesvědčení, které převládá v celém západním světě. Stále tu trvá víra, jak píše Balibar, že tyto „země lidských práv byly pověřeny univerzální misí, jejímž cílem je vzdělání lidské rasy“. Systém západních hodnot se stal hegemonií, jejíž přijetí nebo odmítnutí rozhoduje o rozpoznání úrovně cizí civilizace. Tento model funguje na způsobu exportu hodnot, který postrádá reciproční charakter.

Vývoz neoliberalismu je považován za prospěšnou misii, ale zpětný vliv kultur je třeba kontrolovat a omezovat filtrem našich domnělých či skutečných tradic. A pokud lidé z jiné kultury žijí na Západě a přijmou místní způsob života, asimilují se a utnou své etnické kořeny, je to považováno za ryze pozitivní znak a postup na vyšší stupeň lidství.

Obecně je jako obsah tohoto exportu chápán individualismus liberální demokracie. Kritika se pak snáší na muslimské země, v nichž bylo nějakým způsobem poničeno právo určitého jedince. Opravdu ale tkví impuls k protestům vůči jinému státu v jeho přístupu k lidským právům?

Abychom lépe pochopili, v čem spočívá „naše kultura“, kterou Okamura sveřepě hájí, vezměme si jako příklad k porovnání Čínskou lidovou republiku. Proti čínské kultuře se nezvedá tak rozsáhlý odpor jako proti kultuře islámské.

Proč? Čína je státem s nejvyšším počtem poprav, trest smrti může být udělen i za hospodářskou kriminalitu, o popravách je rozhodováno tajně, náboženství je spravováno státem (viz povinnost vyplnit formulář s žádostí o převtělení), stávající státní zřízení reaguje těžkopádně na kritické podněty demokratických zemí a podobně. Vrcholní politici ale s Čínou komunikují na obchodní i kulturní rovině (společný byznys nebo třeba podpora Olympijských her konaných v Pekingu).

Jestliže tedy — měřeno naší mentalitou — Čína selhává v mnohým bodech podobně jako některé muslimské státy, proč vůči ní nesměřuje stejně silná averze? Proč Okamura nikdy nenapsal „mám strach z radikálních asijských tendencí a jsem přesvědčen, že čínské aspekty do Evropy nepatří?“

Velký a podstatný rozdíl musíme nejspíš hledat v tom, jak se Čínská lidová republika úspěšně adaptovala na podmínky globálního neoliberálního trhu. Priority této doktríny úspěšně začlenila do svého ekonomicko-politického systému. Místní státem řízený kapitalismus využívá možnosti volného trhu často efektivněji než USA nebo evropské státy — ukazuje se, že autoritářský režim umožňuje dynamičtější adaptace a efektivnější navyšování zisku.

Kapitalismus lépe ovládá přísný manažer, který se nemusí zdržovat množstvím demokratických zásad. Čína je v prosazování celosvětového volného trhu zkrátka papežštější než papež. Stala se příkladem nenásilně a úspěšně kolonizovaného území.

Islámské státy, které odmítají neoliberalismus a mnohdy kritizují jeho kryptonáboženskou tendenci k tržní idolatrii, systematicky tíhnou k „zastaralým“ pravidlům své kultury a náboženství. Islámské finančnictví dodržuje zákaz gharar, tedy přehnaně rizikových aktivit a spekulativního obohacování. Pravidlo gharar se snaží vyhnout například obchodování s ještě neulovenými rybami nebo s ovocnými plody, které teprve zrají.

Cílem je tedy nespadnout do pasti, kterou v západní ekonomice říkáme finanční bublina. Takový odpor k nejistému postavení účastníků obchodu je evidentně těžko slučitelný s hazardní logikou burz a jejich logaritmů. Stejně tak nelze vydělávat na morálně problematické činnosti. Neviditelná ruka trhu by zde dostala přes prsty, pokud by se snažila obchodovat v oblasti hazardu nebo pornografie.

Taková odvětví nejsou povolena jako zdroj výdělku (nepatří k halal oblastem). Tyto kultury zkrátka odmítají přijmout naše pravidla hry a deklasifikovat své vyznání na rovinu osobních, soukromých záležitostí, lifestylových ozdob, kde už nemůžou škodit, protože strukturálně budou podřízena globálně sdílené logice neoliberalismu.

Okamura je naopak kolonizovaný Japonec obrácený na správnou víru. A jako poctivý konvertita se stal vášnivým misionářem a obráncem svého vyznání. Při bojích s „naivně solidárními“ politiky v Parlamentu trpí jako mučedník mýtu o úspěšném jedinci, který se nehodlá smířit s konkurenčním náboženstvím. Postava tančícího kolonialisty ale není figurou, která patří do současného interkulturního dialogu.

Anti-Samařan

„Trvám na tom, aby všichni, kdo chtějí žít s námi v naší krásné zemi, dodržovali naše pravidla“.

Jak ale konstruovat prostor diskuze a nenechat jej přetvořit v Okamurovo jeviště? Hesla jako Je nám spolu dobře, snažící se vymezit vůči xenofobii, vytváří dojem, že náš přístup k druhému osciluje mezi dvěma extrémy: nacionalistickou nesnášenlivostí nebo emočně rozjitřeným přátelstvím každého s každým.

Jistě, tendence najít společnou řeč mohou plnit podstatnou roli sbližování kultur. Ale co se „zbytky“? S postoji, které se ve své nesouměřitelnosti nevejdou do sdíleného horizontu? Co s představami a způsoby existence, které nelze přenést a možná ani pochopit? Nesmějí zůstat za hranicí dialogu jako nevyřčené, temné hrozby.

Stále je nutné tyto radikální odlišnosti poznávat a informovat o nich — ovšem bez tendence redukovat je a přeměňovat na pouhou odnož našich vlastních hodnot, bez tlaku na unáhlené a násilné hledání průsečíků, které zde možná vůbec nejsou. Potřebujeme sdílený prostor, kde mohou koexistovat jedinci, kteří si v mnohém nerozumí — kterým spolu nemusí být nezbytně dobře.

Pokud Okamura mluví o tradicích naší země, můžeme zmínit podstatný příběh z křesťanského dědictví: příběh o dobrotivém Samařanovi. Jeho nezištná pomoc židovskému obchodníkovi může být chápána jako podstatný morální čin kvůli odlišným kulturním oblastem, v nichž oba existovali. Mezi jejich společenstvími panovala nenávist a nesmiřitelný pohled na Boha oba tábory stále rozděloval.

Samařan ovšem přistupuje k aktu pomoci bezpodmínečně. Nepožaduje od obchodníka, aby odvolal své vyznání a přiznal, že Samařané mají pravdu. Samařan rezignuje na svůj náhled na hierarchii kultur. Přeskakuje podmínku asimilace a rovnou přistupuje k přetvoření jiného na bližního.

Absentuje zde požadavek, který známe i z prohlášení Tomia Okamury: uznávat jen takové odlišné jedince, kteří „přijmou naše hodnoty a budou přínosem pro náš svět“. Tlak na asimilaci, na performativní zřeknutí se etnických kořenů implicitně předpokládá, že kultura druhého neobsahuje nic, co by si mohl a měl ponechat.

Vše musí nechat na prahu Evropy, která rozhoduje a určuje, že jeho identita je přítěží pro něj samotného a nebezpečím pro Evropany. Takový nárok přeměňuje rozdílné na stejné — tedy na něco, co máme pod kontrolou a můžeme ovládat.

Požírač identit

„Pokud u nás chceš mít živnost — prosím. Podnikej si, jsme liberální ekonomika. Ale pokud nepodnikáš a papír máš jen pro formu, tak se sbal a koukej, kde nechal tesař díru.“

Pokud druhého chápu jako bližního, vyžaduje tento postoj i pozornou kritiku. Musím být kritický, protože mám o svého bližního zájem. Nejedná se tedy o naivní a zjednodušující bratrství. Jde o aktivní a rovnocenný vztah. Pouze bližního mohu svědomitě kritizovat, aniž bych jej deklasifikoval do pozice démonizovaného nepřítele.

Tento směr necílí například k přehlížení fundamentálních extremistů — je ovšem nutné je chápat jako negativní složku bližního, nikoli jako charakteristický a neodlučitelný rys Jiného.

Kultury si jsou rovny — jsou si rovny ve své nedokonalosti a ve své obnaženosti současné postmoderní tendenci rozpouštět identity. Je nutné si uvědomit, že stojíme před nutností nenechat rozplynout odkaz evropského myšlení a zároveň nedopustit jeho vulgarizaci nacionalistickými proudy do podoby diktující nadvlády.

Jeho přínos by měl být nabídnutou možností pro druhého. Nesmí být nástrojem represivního xenofóbního gestapa, které potírá modus vivendi, jenž je pro nás možná nepochopitelný, nicméně stále zůstává touhou druhého, nezbytnou pro konstituci jeho identity.

Nejde totiž o přetahování mezi kulturami ve smyslu, jednou mám pravdu já, jindy ty. Stojíme na jedné straně barikády. Sdíleným antagonistou je unifikující tendence globalizované neoliberální koncepce — nebezpečí homogenizace světa.

„Jediná vpravdě autentická komunikace je komunikace solidarity ve společném zápase, kdy objevuji, že mrtvý bod, který mě ochromuje, ochromuje i Druhého,“ upozorňuje sociální teoretik Slavoj Žižek. Agresivní kolonizující tanečník vytváří zmíněný mrtvý bod, slepou skvrnu při tvorbě kulturního sebeuvědomění. Je misionářem požírání identit.

Aktivně tak podporuje paradox kolonizace. Podle Žižka totiž v její závěrečné fázi „už nejsou ani kolonie, ani kolonizující země — kolonizující mocí už není národní stát, nýbrž samotný globální koncern. Postupem doby budeme všichni nejenom nosit trička z banánových republik, ale také v banánových republikách žít“.

V odpověď na taneční politiku Tomia Okamury si snad můžeme dovolit skončit poněkud patetickým tvrzením: nemusíme asimilovat ani milovat. Potřebujeme ale vzájemnou podporu v usilování o radikální dekolonizaci v procesu vytváření našich identit.